„Filmovou hudbu skládám, abych se, jak se říká, ‚vydováděl‘.“

„Úkolem skladby není pátrat po originalitě, ale spíš hledat pravdu, jistotu a jasné sdělení.“

„Já jsem nikdy nebyl ten nejmoudřejší student, ani ten nejvíce nadaný nebo nejcharismatičtější. Spíš jsem byl ten nejtvrdohlavější.“

Adam Hajóssy Dedič, švédský skladatel slovenského původu se studijními zkušenostmi ze Spojených států, je vítězem posledního ročníku kompoziční soutěže Hudebního festivalu Antonína Dvořáka Příbram. V úterý 21. května mu vítěznou skladbu Anima Christi v příbramském kostele sv. Jakuba zazpívá Drážďanský filharmonický sbor.

Adame, dočetl jsem se o vás, že kromě soudobé koncertní hudby se věnujete také hudbě filmové. Jde to dohromady?

Myslím si, že to dohromady jde. Filmová hudba je lehčí v tom, že spíše dbá na koncept vyjadřování se než na celkové chápání času, a tím pádem nevyužívá geometrii forem jako základní expresi. Ale hudba je jedna. Jestli jde o zobrazení efektů pro filmovou scénu nebo o koncertní výjev, zpěv ptáka na stromě nebo chvění přístrojů na staveništi… Je to pořád to samé. Nemůžeme, neměli bychom, dělit zvuk a hudbu podle individuální preference nebo osobních zálib. Pořád je to tatáž „energie“, jen pro jiný účel a v jiném záměru.

Ale musím se přiznat, že filmovou hudbu skládám, abych se, jak se říká, „vydováděl“. Když se objeví nápad, který se však nehodí, nebo vím, že ho nezužitkuju, tak si myšlenku zapíšu a ušetřím do filmové hudby. Tím pádem hudba není napsaná pro určitou scénu, ale jednou se přesně může hodit. Dalo by se říct, že vyrábím hudební knihovnu pro budoucí filmy, než že se filmové hudbě přímo věnuju. Žádné myšlenky nezahazuju – dá se to s nadsázkou nazvat „udržitelností mozku“.

Často mám pocit, že filmová hudba recykluje prostředky už dávno známé a že nic nového nepřináší. Naopak jedním z hlavních cílů soudobé hudby je originalita. Vedete mezi filmovou a soudobou hudbou nějakou dělící čáru?

Ve filmové hudbě je důležité, aby povznesla konkrétní scénu. Je pravda, že hudby pro film často znějí podobně, protože software, co se používá, dbá na to, aby nahradil živé hudební těleso, a za pomoci algoritmů vlastně rekonstruuje vázání akustických tónů, restauruje hloubku a odraz zvuku, ale pak ovšem všechno zní podobně jako romantická instrumentace Čajkovského, když legato je nejdůležitější aspekt… Samozřejmě, že ne všechny filmové produkce mají rozpočet na živý, akustický hudební celek, tak proč nevolit tuhle možnost.

Ale dovolím si říct, že filmová hudba nemá za úkol přinášet něco nového. Nebo alespoň, myslím, tam tohle očekávání není. Jistěže by šlo reformovat celé chápaní role, kterou hudba hraje ve filmu, ale není to nutné. Zatím dělá to, co má, tak proč to měnit. Pokud se režiséři vydají na pouť filmové revoluce, a tím pádem povýší i roli hudby ve filmu, ať mi klidně napíšou. (úsměv) Milerád poskytnu odbornost, nápady a myšlenky.

A co se týká soudobé koncertní hudby, opět: nevím jestli originalita je nejvyšším cílem. Pravděpodobně bych řekl, že nejvyšší meta je uspokojit ten téměř nekonečný proces hledání; originalita se většinou nakonec nějak nabídne sama. Úkolem skladby není pátrat po originalitě – možná se v těchto myšlenkách mýlím –, ale chtěl bych spíš hledat pravdu, jistotu a jasné sdělení než originalitu za každou cenu. Na skladbě je hezké, že všechno se dá najít, jen se musí hledat, což hodně dlouho trvá.

Nějak dělit, řadit a škatulkovat hudební výtvor, zda spadá do hudby filmové, anebo koncertní, myslím není nutné. Považuju za důležité vracet se k tomu, co věděli a zvládali skladatelé před námi; ale ne jen jim porozumět, ale jakoby jejich skladby znovu objevit a napsat, tím pádem je do určité míry replikovat. Stavět na těch, co tu byli dříve, s heslem „kdo stojí na ramenou obrům, ten stojí nejvýše“.

Můžete, aniž byste ji nějak prozradil, trochu přiblížit skladbu, která zazní v Příbrami?

Ze začátku je důležité říct, že skladba vznikla jako pouhé skladatelské cvičení. Byla napsaná ve Švédsku, dokončena 12. května 2022 a cvičení trvalo kolem tří týdnů. Úkolem bylo oprášit pochopení polyfonie, vlastně „vrátit se k základům“, znovu nahlédnout vedení hlasů a najít způsob, jak zvelebit aspekt deklamace textu. Nejdůležitější bylo najít správnou rovnováhu mezi homofonií a polyfonií a věnovat správný čas vyjádření obou. Co tím myslím? Podobně jako komik na pódiu: Než estrádní umělec řekne vrchol vtipu, ve správný moment chvilku posečká, než vysloví pointu. Je nezbytné, aby také skladatel našel vhodnou délku k formulaci toho, co chce pravě v daném okamžiku říct hudbou. Ale nalézt adekvátní čas hudebního vyjádření není žádný vtip! Neboť myšlenky ohledně skladby nezůstávají stejné; udržet jednotné hudební uvažování nad kompozicí týden, měsíce, rok, vlastně po celou dobu skládaní, bývá obtížné. A třeba se někdy skladba podaří zrovna proto, že skladatel na aspekt času zapomněl. I to se stává. Každé komponování je naprosto rozdílné.

Domnívám se, že atribut času jsem právě ve skladbě Anima Christi vystihl pěkně. Jestli úmyslně, náhodou, skrze chyby, anebo štěstím, nedokážu říct. Nechť soudí historie. Skladba zapadá do diatonické hudební sféry, ale má hodně modulačních prvků s chromatickými jevy a s určitými opakujícími se prvky; má být jako modlitba. Také je zajímavé, že skladba využívá a klade velkou pozornost na rozsah lidského hlasu, který často jde až k hranicím možností – buduje napětí a zoufalství v modlitbách často přítomné.

Název skladby i to, o čem už jste hovořil, mluví o duchovním námětu. Co je inspirací díla?

Když dám stranou fakt, že skladba začala jako cvičení, kde spíš šlo o zopakování už známých poznatků a dovedností, řekl bych, že hlavní inspirace přišla ze snahy pochopit text. Je to středověká, římskokatolická modlitba, psaná v latině. Pochází z římského misálu, s názvem Anima Christi, tedy Duše Kristova, ale taky se někdy nazývá jako Modlitba svatého Patrika. V dnešní době je pochopitelně velmi obtížné identifikovat autorství textu, a tak je text často spojovaný s římskokatolickým knězem ze 14. století, svatým Ignácem z Loyoly. Jeho jméno je známo i v Česku – na jeho památku a uctění byl v raném baroku vybudován kostel na Karlově Náměstí v Praze. Anima Christi byla jeho oblíbená modlitba a není překvapením, že se objevuje na začátku jeho Duchovních cvičení. Z tohoto důvodu je někdy modlitba také označovaná jako Aspirace svatého Ignáce. Někteří angličtí hymnologové se také domnívají, že modlitbu mohl napsal sám papež Jan XXII., ale toto nebylo nikdy dokázané, tak autor textu bohužel asi zůstane navždy neznámý.

Čeho si ale každý na textu ihned povšimne? Má hodně repetitivní charakter a přesně tato repetitivnost mě uchvátila, neboť pracovat s něčím, co se hodně opakuje, vyžaduje nejen pochopení, co repetice dokáže způsobit v hudbě, ale také toho, že repetice dokáže navodit chápání modlitby.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že jste z „chyby“ – jakéhosi odchýlení od standardu – utvořil osobní styl. Zajímá mě: Co je podle vás nutné dovednostní minimum ke kompoziční činnosti? Respektive, jakou pozitivní úlohu může škola sehrát v profesním vývoji skladatele?

Minimum je pořád a pořád u toho sedět a přemýšlet; a to je vlastně i to maximum. Skladba je příšerné jednoduchá, každý z nás napíše pár taktů. Ale ten proces, co vyžadují skladby, které si troufnou se poprat s veledíly světa, a chtějí tím pádem vydržet v hudební historii, je opravdu, ale opravdu namáhavý. Neustále hledání. Čeho přesně? To si musí odpovědět každý skladatel sám za sebe. Skladatel potřebuje důslednost a neustále opracovávat to samé, ale čím více kompozičních náčiní vlastní, tím více ztrácí půdu pod nohama; přestává vědět, co chce.

Tím neříkám, že vědět méně je lepší, ovšem že ne, ale je důležité umět něco zapomenout, aby se ukázaly jiné přednosti. A škola by v tomto slova smyslu měla pomoci ne jenom skladatelům a muzikantům, ale všem lidem. Středoevropské školy mají přístup, že spíš studentům řeknou, jakou látku se mají naučit, ti obdrží veškeré knížky a pak z nich mají nazpaměť recitovat. To není vzdělaní, to je cvičení paměti. To je dobré na AZ kvíz, ale ne k tomu, co připraví jedince na život. Každá škola by měla ne poskytnout znalosti, ale naučit přemýšlet, aby se daná osobnost, až odejde ze školy, orientovala ve vlastních myšlenkách a aby si poradila i s problémy mimo obor. Slovy Alberta Einsteina: „Vzdělání je přesně to, co zůstane, když člověk zapomene, co se ve škole naučil.“

Skladatele Jiřího Gemrota, který vás učil, znám z vlastních studií osobně a vím, že do značné míry trvá na zvládnutí základů řemesla. Nedostávala se vaše kompoziční filozofie s tou jeho někdy do střetu?

Do jisté míry věřím, že máme podobnou filozofii. Nemám než respekt pro pana profesora Gemrota. Je to člověk a umělec, co doopravdy rozumí hudbě, a dokáže ji sdílet. Mám hodně krásných a důležitých vzpomínek na naše badání a uvažování nad hudbou. Já jsem nikdy nebyl ten nejmoudřejší student, ani ten nejvíce nadaný nebo nejcharismatičtější. Spíš jsem byl ten nejtvrdohlavější. Dobře vím, že to není ta nejlepší vlastnost, ale je to něco, co mi pořád umožnuje se ke skladbám vracet. Vracet se k tomu stejnému problému a přemýšlet nad ním jinak. Dělat to do nekonečna nebo alespoň do té doby, kdy si opravdu můžu říct, že to už lépe neudělám. Toto je něco, na co profesor Gemrot dbal, a také věřím, že dodnes tento přístup k hudební práci zastává. Všechny základy co mám, mám od něj, a nemyslím si, že bychom byli v nějakém sporu.

Z dostupných informací vyplývá, že se věnujete i dirigování. Byla na stole i možnost, že byste si skladbu Anima Christi sám zadirigoval?

S trochou humoru bych řekl, že tato myšlenka na stole nemá co dělat. Raději ji shoďme dolů. Ale abychom si rozuměli: Každý skladatel by měl mít základní schopnost si oddirigovat alespoň vlastní skladby. Je důležité znát vlastní záměr z pohledu jiných muzikantů, dirigentů nebo jiných odborníků, a pochopit, jak se ke skladbě staví oni.

Ale představa o zhudebnění skladby a její realizace, to jsou dva rozdílné světy. A podobně, přistoupit k tělesu z pozice skladatele je něco úplně jiného než jako dirigent, v tomto případě sbormistr. Skladatel není schopen tak intimního způsobu vedení hudebního tělesa. I když se občas věnuju dirigování, není to až tak důvěrné. Něco bych „odmával“, možná bych ke skladbě řekl i o něco více než jiní dirigenti či sbormistři, ale takový přístup není precizní, pravé umění vypadá jinak. A na té hudbě by to bylo slyšet. Tedy bych řekl, ať se umělec věnuje tomu, co z něj činí pravého umělce.

Foto: archiv skladatele