„Umělecký vedoucí festivalu, kontratenorista Max Emanuel Cencić se opět uplatnil jako organizátor, režisér a představitel titulní role.“

„Argentinský dirigent Leonardo García-Alarcón si v Cavalliho partituře evidentně pochutnal na rafinovaných disonancích a vkusně akcentoval zvláštnosti italské raně barokní hudby.“

„Cappella Mediterranea dokázala v akustice barokního divadla vyloudit celou škálu zajímavých barevných efektů.“

Letošní, v pořadí už pátý ročník zářijového festivalu barokní hudby, který se v Bayreuthu uskutečnil ve dnech 4. – 14. září, byl převážně věnován vokální hudbě 17. století. V této době se zrodil i operní žánr, jemuž po florentských začátcích poskytly živnou půdu Benátky. Z tamějších komponistů padla volba na Francesca Cavalliho. V Markraběcím divadle byla v mezinárodním obsazení uvedena jedna z jeho posledních oper Pompeo Magno. 

Renomovaný chorvatský kontratenorista Max Emanuel Cencić zasáhl do chodu inscenace celkem třikrát – jako organizátor, režisér a představitel titulní role. K tomu všemu však musíme přidat i jeho dvojí setkání s publikem, které bychom mohli připodobnit k u nás zaběhnutým dramaturgickým úvodům. První se konal den po premiéře 5. září v komorním sále sídla výrobců klavírů značky Steingräber, druhý na témže místě v sobotu 14. září. Cencić nejenže zde přiblížil okolnosti vzniku této nové inscenace, ale vysvětlil i historické souvislosti, v nichž skladatelé v Benátkách v 17. století tvořili. Zajímavě však pohovořil i o specifikách politického zřízení Benátské republiky, celkovém společenském klimatu a tamější interpretační praxi. V odpovědi na jeden z mnoha zvídavých dotazů také vysvětlil, proč na inscenaci zainteresoval devět herců malého vzrůstu: Díky toleranci, kterou se La Serenissima vyznačovala, byli tito lidé přijímáni jako rovnocenní občané republiky a uplatnili se zde v mnoha profesích. Tito herci, kteří se v Německu uplatňují i na jiných scénách, pak v bayreuthském představení nápaditým způsobem oživili zejména úvodní komické scény. Pokud se někdo setkání s M. E. Cencićem nemohl zúčastnit, nalezl dostatek materiálu v objemné výpravné publikaci o 280 stranách, která v tříjazyčné mutaci (italsky, německy a anglicky) posloužila jako spolehlivý průvodce operního představení a všech koncertů. Pompeo Magno zazněl v premiéře 4. září, poté se v Markraběcím divadle uskutečnily ještě čtyři reprízy (6., 9., 12, a 14. září). Jedna z nich byla v přímém přenosu vysílána na stanici BR Klassik. Představení jsem zhlédla v pátek 12. září.

Fakta o Cavallim jsou snadno dohledatelná, přesto uvedu základní data. Původním jménem Pier Francesco Caletti-Bruni se narodil 14. února 1602 v městečku Crema nedaleko Benátek jako syn kapelníka tamějšího dómu. Jeho talent upoutal guvernéra Benátské republiky Federica Cavalliho, který vzal dvanáctiletého chlapce roku 1616 do Benátek. Zde Francesco vstoupil do pěveckého sboru chrámu sv. Marca vedeného Claudiem Monteverdim. Po mutaci posléze postoupil na místo varhaníka v kostele San Giovanni e Paolo. Zda bylo přijetí jména jeho dobrodince Cavalliho motivováno vděčností za zaplacené dluhy (mladík prý podle doprovodného textu v programu propadl v Benátkách hráčské vášni), anebo prostě bylo výrazem respektu ke společensky výše situované osobě, zřejmě není spolehlivě doloženo. Nicméně z finanční nejistoty vysvobodil mladého hudebníka v roce 1630 výhodný sňatek s bohatou vdovou, šlechtičnou Marií Schiavinou. Brzy nato došlo v Benátkách v roce 1637 k založení prvního veřejného divadla Teatro San Cassiano, což Cavalliho podnítilo k operní tvorbě. To již bylo v době, kdy Cavalli působil jako druhý varhaník chrámu sv. Marka. O dva roky později (1639) již uvedl na scéně San Cassiana svoji první operu Le Nozze di Teti e di Peleo.

Cavalli je autorem více než čtyřiceti oper, z nichž se mnohé nedochovaly. Manuskripty sedmadvaceti z nich jsou uloženy v knihovně chrámu sv. Marka. Cavalli nepsal pouze pro Benátky, ale i pro Neapol, Vídeň a Paříž. Zajímavou epizodu v jeho tvorbě tvoří opera Ercole Amante psaná v roce 1660 k příležitosti sňatku Ludvíka XIV. se španělskou infantkou Marií Terezií Habsburskou. Na scénu divadla v Palais des Tuilleries se bohužel dostala až o půl roku později, místo ní při sňatku zazněla Cavalliho starší opera Xerxes. Od roku 1665 skladatel působil až do své smrti (1676) jako první varhaník a kapelník chrámu sv. Marka.

Kromě řecké a římské mytologie si libretisté v Benátkách vybírali historické události spjaté se starověkými dějinami a přizpůsobovali je dobovým poměrům. Podobně je tomu i v této opeře, kterou libretista Nicoló Minato (1627–1698), bergamský rodák, pojal jako oslavu smíření Pompea s pontským králem Mitridatem. Ve skutečnosti tomu bylo jinak – vojevůdce Gnaeus Pompeius Magnus v roce 63 př. n. l. ve třetí „pontské“ válce nad Mitridatem zvítězil a poražený král spáchal sebevraždu. Opera Pompeo Magno měla premiéru v roce 1666 v divadle San Salvatore a byla věnována Marii Manciniové z římského šlechtického rodu Colonnů. Snaha připomenout republikánskou éru starověkého Říma je tedy v Cavalliho opeře zcela evidentní.

Jako ve většině benátských oper i zde je jeviště zalidněno množstvím postav, zastupujících různé sociální vrstvy obyvatel této významné obchodní velmoci. Spojení veselého s vážným, vysokého s nízkým, vznešeného s obscénním je v této opeře natolik silné, že nabírá charakter karnevalu.

Spletitý děj plný intrik je soustředěn kolem dvou párů – stárnoucího Pompea a mladé kvetoucí Giulie na straně jedné, Mitridata a jeho věrné ženy Issicratey na straně druhé. Do jejich vztahu vstupuje v prvém případě Giuliin milenec Servilio, do manželského soužití intervenuje svým vzplanutím k Issicratee Pompeův syn Sesto. Issicratea se svým synem Farnacem žije již pátým rokem v Pompeově zajetí, jako prominentním zajatcům se jim dostávají veškeré pocty. Nikdo netuší, že Mitridate v prohrané válce unikl smrti, a dokonce se odvážil proniknout do jejich blízkosti. Jeho identitu zakrývá maska, zpoza které může s nevolí pozorovat útoky mužů na manželčinu čest. Issicratea však všem nástrahám statečně odolává. Díky Pompeově shovívavosti, kterou známe jako oblíbené klišé vážných barokních oper, se tento vojevůdce v závěru smíří s Mitridatem, se stejnou velkodušností pak podstupuje mladý Servilio svou milenku respektovanému muži Pompeovi. 

Jak jsem pochopila z předcházejících festivalových inscenací Händelova Flavia (reflexe ZDE) a Porporovy Ifigenie in Aulide (ZDE), konečně pak i z vyjádření režiséra-pěvce při besedě s diváky, Max Emanuel Cencić není příznivcem barokní gestiky. Jeho argumentace je vcelku logická – současní pěvci angažovaní na jedno festivalové představení nemohou během krátké doby zvládnout to, co kdysi jejich předchůdci během víceletého studia. Cencić tedy zvolil jiné řešení – pojal celé představení ve stylu commedie dell‘arte, a to za pomoci odbornice na slovo vzaté, italské režisérky, herečky a teatroložky Chiary d‘Anna. Díky její spolupráci se scénografem Helmutem Stürmerem, kostýmní výtvarnicí Corinou Grȃmoşteanu a světelným designérem Leo Petroguinem se dění na jevišti, jež se občas přesunulo i do rohových lóží, stalo pravou pastvou pro oči. Na scéně dominoval portál benátského paláce, všemi barvami hrající kostýmy byly vytvořeny podle zavedeného schématu commedie dell‘arte.

Této vitální koncepci a živelnému spádu tříhodinového představení však měrou nemalou přispěly i působivé sluchové vjemy. Hudebního nastudování se ujal argentinský dirigent a cembalista Leonardo García-Alarcón a spolu s ním jím v roce 2005 založený dvacetičlenný orchestr Capella Mediterranea. Hostující těleso hrálo v obsazení dvoje housle, viola, dvě violoncella, dvě gamby, kontrabas, zobcové flétny, dva cinky, kornet, fagot, dva pozouny, harfa, basová loutna, theorba, arciloutna, cembalo, varhany a bicí. Basso continuo realizovalo třináct hráčů ze třech nástrojových skupin. V příznivé akustice barokního divadla a kombinacemi nástrojů těleso pod spolehlivým a inspirativním vedením svého dirigenta dokázalo vyloudit celou škálu zajímavých barevných efektů. Leonardo García-Alarcón, který si evidentně pochutnal na rafinovaných disonancích, podchytil všechny zvláštnosti raně barokní hudby italské provenience. Těmito drobnými nuancemi dokázal, že s Cavalliho hudbou zdaleka nepracuje poprvé a že operní tvorba tohoto skladatele je jeho životní srdeční záležitostí.

Dirigentova jasná představa o realizaci pěveckých partů se projevila i ve volbě interpretů. Max Emanuel Cencić propůjčil postavě Pompea svůj nezaměnitelný, měkce znějící a ve všech polohách vyrovnaný kontratenor, dále pak do posledního detailu promyšlený koncept portrétu stárnoucího římského vojevůdce, v němž zúročil herecké zkušenosti nabyté svou bohatou interpretační praxí. Podařilo se mu vytvořit postavu, vzbuzující nejen shovívavé sympatie ke starému muži, ale i obdiv k jeho velkorysosti. Argentinská sopranistka Mariana Flores v roli Issicratey, jedna z pouhých dvou žen této opery, zaujala nejen neomylnou technikou, jež jí dovoluje uplatnit veškeré finesy dobové interpretace vokálních partů, ale hluboce procítěným přednesem. Německá sopranistka Sophie Junker vybavila postavu Giulie notnou dávkou temperamentu, po pěvecké stránce pak intonačně jistým projevem. Italský tenorista Valerio Contaldo suverénně disponuje všemi přednostmi italské pěvecké školy. Vkusným uplatněním afektů prozrazujících nejhlubší pohnutky citového života byl pro mne zosobněním pěvecké tradice hodné následování. Jeho krajan, kontratenorista Nicolló Balducci dal coby Sesto plně průchod svému temperamentu a hereckému nadání a podal výkon opřený o spolehlivou pěveckou techniku. Jeho rakouský stimmkolega Alois Mühlbacher v roli Farnaceho disponuje subtilnějším hlasem, jímž mohl věrohodně ztvárnit Mitridatova dospívajícího syna. Barytonista Victor Sicard (Cesare), tenoristé Nicolas Scott (Claudio) a Jorge Navarro Colorado (Crasso) mohli trojici konzulů vybavit zkušenostmi z mnoha produkcí a zároveň projevit svůj smysl pro humor. Německo-rumunský pěvec Valer Sabadus v roli Servilia nezůstal nic dlužen své pověsti výborného kontratenoristy, navíc zaujal temperamentním hereckým projevem. Nebyla by to však benátská opera, aby své diváky nepobavila komickými postavami, ve víru nevázanosti často karikujícími svůj hlasový projev. V roli Delfa diváky potěšil Dominique Visse, v roli služebné Arpalie zaujal Kacper Szelażek, svou roli staré bláznivé Altrei si viditelně užíval holandský tenorista Marcel Beekman. Partií čtyř velmožů se ujali kontratenoristé Pierre Lenoir, Angelos Kydoniefs, tenorista Yannis Filias a barytonista Christos Christodoulou. Jejich kvartet zněl zcela vyrovnaně, navíc pánové zaujali i nápaditou gestikou, jež mi připomněla postavy zobrazené na plátnech benátských mistrů. 

Umělci se s diváky rozloučili efektním finále za doprovodu Cavalliho instrumentální skladby, v jejímž tanečním charakteru mohli svoji virtuozitu uplatnit zejména hráči na zobcové flétny. Děkovali se nejen herci, hudebníci a inscenační tým, ale všichni, kteří ve zcela moderně vybaveném zákulisí zabezpečují hladký průběh představení. Musím dodat, že tato tradice je v Markraběcím divadle sympatická, rovněž tak i jmenovité uvedení členů celého pracovního týmu v doprovodné publikaci.

Foto: Clemens Manser Photography

Facebook X E-mail WhatsApp