„Ivo Kahánek se vypěstoval ve vskutku elitního umělce, mimořádně komplexního.“

„Součástí večera a aktem před přestávkou se stalo předávání pamětní medaile Institutu Bohuslava Martinů.“

„Těžko chtít lepší ‚materiál‘ ke zbudování klavírního tria.“

Dny Bohuslava Martinů jsou zahájeny. Dvořákovo trio posílené o violistu Jiřího Kabáta se 14. listopadu na úvod festivalu věnovalo dílům Smetany, Mahlera a samozřejmě Martinů. Pěkně zaplněný Sál Martinů na pražské HAMU slyšel zralé a profesionální výkony elitních českých umělců, byl tu však jeden problém.

Úvod patřil jedinému z členů Dvořákova tria, klavíristovi Ivu Kahánkovi, v posledních dnech (a jako vždy) velice vytíženému. Nedobře působí nezdůvodněné změny programu. Ještě hůře takové, kdy navíc nejde o korekci z důvodu indispozice umělce. Nicméně, místo avizovaných kusů z druhé řady Smetanových Českých tanců (v koncertní brožurce pečlivě a fundovaně přiblížených) zazněly skladby V Čechách (z cyklu Sny) a Koncertní etuda C dur téhož autora. Kahánek dal brzy zapomenout na obočí zvednuté nad změnou programu svým mistrovským podáním. Zjevně „dobře uleželé“ kompozice podal se vším možným příslušenstvím a zejména s technickou bravurou doslova světových kvalit. A zpaměti. Pokud na české hudební scéně probíhá debata o tom, zda je operním pěvcům přípustné sólový recitál zpívat s notovou oporou, nechť se podívají do klavírního partu třeba právě Koncertní etudy. Ano, i toto lze zahrát zpaměti. A jak! Ivo Kahánek se vypěstoval ve vskutku elitního umělce, mimořádně komplexního.

První skladbou Bohuslava Martinů se na letošních Dnech Bohuslava Martinů stalo Klavírní trio č. 1, H 193 „Cinq pièces brèves“. Pět kratších kusů, jak název napovídá, přirozeně vyžadovalo rozšíření uměleckého obsazení, nakráčelo tak už kompletní Dvořákovo trio (které ten večer Dvořáka ignorovalo). Na triu je sympatická i dokumentovatelná hráčská rovnocennost jeho členů – všichni jsou pravoplatnými virtuosy, vždyť si to zopakujme: Jan Fišer – koncertní mistr České filharmonie, Ivo Kahánek – umělec například se zářezem sólového vystoupení u Berlínských filharmoniků, Tomáš Jamník – sólista například před Českou filharmonií. Těžko chtít lepší „materiál“ ke zbudování klavírního tria. Erudice jednoho každého se mi pak nápadně promítá do pódiového projevu, kdy každý sám za sebe disponuje zřejmým sebevědomím a zároveň přijímá své kolegy jako sobě rovné. Tento vzájemný respekt je úhelným kamenem špičkovému umění, kterého jsme byli svědky i ve čtvrtek.

Vykročením částečně mimo české vody byla koncertní epizoda s mahlerovskou náplní, konkrétně jeho jedinou dochovanou instrumentální skladbou z kategorie komorní hudby – Klavírní kvartet a moll. (Ivo Kahánek se po hře zpaměti a hře z tabletu tentokrát uchýlil ke hře z papírového výtisku, kdy si sám otáčel.) Juvenilní opus přináší zvukově velice homogenní zážitek, který jistě podpořili vystupující posílení o skladatele a violistu Jiřího Kabáta, někdejšího člena dnes patrně neslavnějšího českého smyčcového kvarteta Pavel Haas Quartet. (Dvojrozhovor s Janem Fišerem a Jiřím Kabátem o právě popisovaném koncertu čtěte ZDE.) Nezbývá než přitakat, že už náctiletým Mahlerem prosvítá genialita.

Tím „problémem“ zmíněným v nultém odstavci článku, byla akustika. Obecenstvo složené často z činovníků Institutu Bohuslava Martinů či s ním úzce spjatých osobností lze označit za poučené a kultivované a zřejmě nemělo problém. Z trochu laického pohledu běžného diváka, který nemá kapacitu si některé méně slyšené party vnitřním poslechem povzbudit a zesílit, se mi však jevilo zřejmé, že křídlo s deskou aretovanou v maximální výši zvukově dominuje. I místa Ivem Kahánkem jen hladivě konejšená měla vždy dostatek síly pro vyznění, naopak Tomáš Jamník v povšechně vybuzených pasážích neměl šanci. Housle Jana Fišera dynamicky ležela někde mezi. Výslednicí tak byl klavírní zvuk obohacený o barvy smyčců, nikoli trojice rovnocenných instrumentů.

Druhým, už patrně subjektivním, zato však neodbytným jevem mi bylo ladění houslisty Jana Fišera. Nevím, jestli šlo o naladění nástroje či způsob hry, avšak konzistentně jsem jeho tón slyšel několik centů pod, což je o to zajímavější, že o hře Tomáše Jamníka totéž říct nemůžu. Jan Fišer koncertním mistrem České filharmonie jistě není náhodou a při hře vykazuje samozřejmou suverenitu, tak se vkrádá oprávněná pochybnost o kvalitě sluchu autora článku. Věc nepředkládám jako kritiku, ale spíše jako podnět u poslechu realizované nahrávky z koncertu.

Po pauze už byla oficiálně na programu jediná kompozice, a to letošního hlavního jubilanta Bedřicha Smetany, jeho Trio g moll, op. 15. (V nadsázce jsem čekal, zda Kahánek přivede obraceče not, aby došlo na čtvrtou variantu práce s notami, ale ne; nakonec znovu tablet.) Kritika dílo při premiéře odmítla, čas však dal za pravdu o rok později vřele blahopřejícímu Franzi Lisztovi, který je slyšel během pražské návštěvy. Umělci Dvořákova tria se do smetanovské porce opět zakousli s chutí, přece jen jsem však přemýšlel, zda by kousek dámského elementu nebyl žádoucí. Místy hra připomínala sportovní výkon, stále muzikální a v pořádku, ale už snad mírně nebezpečně hraničící s exhibicí, což byl pocit možná evokovaný množstvím v průběhu večera slyšených rychlých temp; vcelku nápadně převažovaly nad lyrickou polohou. Je otázkou, zda by podstata hudebního sdělení utrpěla častějším zařazením tempicky volnější interpretace, byť vím, že trend je, jaký je… Kvalitou podání velice vysoko stojící večer uzavřel přídavek očekávatelně z odkazu Martinů, číslo tři z cyklu Bergerettes, H. 275.

Foto: Michael Romanovský, ilustrační - archiv souboru, archiv Jiřího Kabáta / Jan Ježdík