„Koncert s podtitulem Il piacer delle dame zalahodil uchu i oku.“

„Nebylo nesnadné zavřít oči a nechat se unést do první poloviny 18. století a v myšlenkách být návštěvníkem nějaké aristokratické slavnosti, třeba na dvoře Ludvíka XV.“

„Celým koncertem s pečlivě vystavěným programem zaměřeným zejména na francouzské nositele italské barokní tradice, provázela hudba Jeana-Marie Leclaira.“

Druhý koncert podzimní řady Barokních podvečerů Collegia Mariana, který se uskutečnil 13. a 14. listopadu v Mramorovém sále v prostorách nově zrekonstruovaného Clam-Gallasova paláce v Praze, představil posluchačům barokní tvorbu zejména italské a francouzské provenience. Právě spojení italského a francouzského hudebního stylu bylo jedním z leitmotivů večera.

Koncert s podtitulem Il piacer delle dame neboli (Pro) Potěšení dam, vycházející z názvu sbírky Carla Tessariniho, skutečně zalahodil uchu přítomných dam i pánů svým technicky perfektním virtuózním provedením, ale rovněž svým zasazením do krásných reprezentačních prostor, které nebývají pro koncerty příliš často využívané, navodil atmosféru připomínající skutečný barokní šlechtický dvůr. Nebylo tak nesnadné zavřít oči a nechat se unést do první poloviny 18. století a v myšlenkách být návštěvníkem nějaké aristokratické slavnosti, ať už na dvoře Clam-Gallasů nebo třeba Ludvíka XV.

Letošní 24. ročník cyklu koncertů ansámblu Collegium Marianum provází dramaturgické motto Všechny cesty vedou do Říma jakožto připomínka toho, že většina význačných barokních skladatelů a hudebníků absolvovala studijní cestu do Itálie, aby se učila od tamních mistrů, považovaných za světovou špičku a zároveň průkopníky nejnovějších hudebních trendů. V jejich díle (a zřejmě i interpretaci) se pak italský styl pochopitelně odrážel, jak ale připomíná program ke koncertu, je třeba myslet také na to, že umělecká komunita byla vždy výrazně kosmopolitní, přesahovala hranice států a inspirovala a obohacovala se navzájem, napříč celou Evropou. 

Celým koncertem s pečlivě vystavěným programem zaměřeným zejména na francouzské nositele italské barokní hudební tradice, vyučené zpravidla u Arcangela Corelliho nebo jeho žáků, provázela posluchače jako červená nit hudba Jeana-Marie Leclaira, považovaného za zakladatele francouzské houslové školy 18. století a význačného skladatele, ale i tanečníka. Ten při zachování italské bravury, expresivity a jiskřivého temperamentu, nabytých při studiích v Turíně, dodal svým kompozicím také francouzský elegantní a ušlechtilý taneční styl. 

Na koncertu vystoupil kvarteto členů Collegia Mariana složené z umělecké vedoucí souboru Jany Semerádové (flauto traverso), koncertní mistryně Lenky Torgensen (barokní housle), Hany Flekové (barokní violoncello) a Jiřího Havrlanta (cembalo). Nejprve předneslo Leclairovu rozsáhlou triovou sonátu pro flétnu, housle a basso continuo Deuxiéme récreation de musique, op. 8 z roku 1737 včetně výjimečně propracované Chaconny spojující italský styl právě s hravostí francouzských barokních tanců. Tato sonáta ve formě francouzské suity efektně pracuje s kontrastním tempem jednotlivých tanců, zakončených po rafinované Chaconně ještě populárním žertovným lidovým tancem Tambourin. Suitu však posluchači nevyslechli v kuse, ale provedla se rozložená do několika vstupů v průběhu večera, což nebylo nikterak na škodu vzhledem k jednotlivým tancům, jež fungují skvěle i samostatně; celé dílo tak tvořilo alespoň zajímavý hudební i tematický oblouk. 

Snad nejvíce se svou virtuózní hrou prosadila Jana Semerádová v Sonátě č. 6 g moll, op. 2 pro flauto traverso a basso continuo Pietra Locatelliho s již ustálenou čtyřvětou formou. Italský rodák z Bergama studoval v Římě u Arcangela Corelliho a Giovanniho Valentiniho. Skladba zkomponovaná ve stylu italské sonáty da chiesa, posunuté výrazně k pozdně baroknímu galantnímu stylu, obsahuje řadu obtížných pasáží prostoupených trylky, rytmickými i melodickými ozdobami, které Semerádová zvládla na výbornou, jak je ostatně u ní zvykem. Ačkoli autorovi bylo vyčítáno, že jde příliš přímočaře pouze po technické virtuozitě na úkor hlubšího obsahu děl, v podání Collegia Mariana nevyzněla jeho sonáta nikterak ploše. Zajímavostí je, že tento hudební velikán při svém působení v Amsterdamu pořádal vyhlášené kurzy i koncerty pro muzikanty, ovšem pouze ty amatérské – profesionálům nebyly určeny především z důvodu, aby Locatelliho styl hry nebo kompozice nenapodobovali. Což opět skvěle koresponduje s podtitulem koncertu.

Pomyslný „světský“ protipól da camera tvořila Triová sonáta g moll č. 15 Michela Mascitiho, rodáka z Neapole a rovněž Corelliho studenta, jenž se ale posléze usadil a úspěšně působil v Paříži. Ta je výborným příkladem mísení tradiční italské školy s noblesním francouzským stylem a její originalita spočívá v tom, že druhého sólového partu se zde ujímá violoncello, hrající obvykle spíš continuový doprovod, jehož se s mimořádným citem zhostila Hana Fleková. 

Jelikož však za královský nástroj barokní éry byly považovány housle a repertoár stál zčásti na díle tehdejších významných houslových virtuosů, nesmíme opomenout oslnivý výkon koncertní mistryně Lenky Torgensen, která se podílela rovněž na dramaturgii večera.

Jedním z motivů tohoto Barokního podvečera byl rovněž Corelliho vliv na francouzské hudebníky, muselo být zastoupeno také dílo jeho velkého obdivovatele Françoise Couperina. Ten sice nebyl houslistou, ale komponoval především pro cembalo, pro nějž v podání Jiřího Havrlanta zazněly Les Baricades Mistérieuses z druhé knihy jeho sebraných Kusů pro cembalo z roku 1717, která je příznačná svým arpeggiovým stylem brisé (lomeným stylem?), typickým pro francouzskou barokní klávesovou tvorbu.

Sbírka dvanácti krátkých skladeb Il piacer delle dame Carla Tessariniho dala název celému koncertu. Jde o drobné, nepříliš známé, hudební kusy zkomponované roku 1745 vesměs v jednodušším stylu zamýšlené k provozování spíše uměnímilovnými dámami (nebo pány) na aristokratických dvorech. Vynikala však svou energičností pramenící v lidové taneční kultuře a výrazně vypointovanými hudebními myšlenkami, které dovedli hudebníci velmi dobře zprostředkovat. Právě ony nejvíce navozovaly pocit účasti na šlechtické večerní kratochvíli. Kromě toho je Tessarini, mimochodem také žák Arcangela Corelliho a patrně i Antonia Vivaldiho, autorem mnoha sofistikovaných a technicky velmi náročných skladeb a má rovněž českou stopu, neboť působil v Brně ve službách kardinála Schrattenbacha.

Posledním z autorů, jejichž hudba zazněla, byl francouzský (dnes možná poněkud zapomenutý) skladatel a flétnista Jean Daniel Braun, který svým stylem již předznamenává čtyřicátá léta 18. století. Hudebníci přednesli jeho Sonáta pro flétnu a bas. 

Koncert ukončil zmíněný Leclairův Tambourin s odlehčeným žertovným závěrem. Jako přídavek zazněla jeho Sarabanda a divák by si skoro přál, aby takovou hudbu mohl nejen soustředěně poslouchat na koncertě, ale aby provázela také jeho večerní posezení s přáteli, k čemuž také často byla určena.

Čtveřice hudebníků vyprodaný Mramorový sál naplnila měkkým příjemným zvukem s dokonalou souhrou. Hráči na sebe výborně reagovali a byli přesní v nástupech i závěrech, každý z nich dostal příležitost ukázat své hráčské umění v sólovém partu, ale jinak zůstávali ve vzájemné harmonii.  

Koncert byl, jak praví jeho podtitul, skutečným potěšením nejen pro dámy přítomné v publiku a (převažující) dámy na pódiu, ale jistě také pro všechny zúčastněné. Jana Semerádová tak dlouhodobě ukazuje, jak posluchačům přibližovat i starou hudbu méně známých autorů poutavým a sofistikovaným způsobem za pomoci různých motivických propojení v nesmírně kvalitním provedení.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp