„Alexander Sitkovetsky přidal Johanna Sebastiana Bacha, snad jako vzpomínku na Yehudiho Menuhina.“

„Na počátku dramatické první věty se do naprostého ticha rozezněla teskná melodie klarinetu.“

„Hoboje a smyčce spolu s fagoty vnesly klid do rozlehlé, námi jen tušené, severské krajiny.“

Na čtvrtek 20. června i na den následující připravila Filharmonie Brno dvě významná díla českého a finského romantismu. Antonín Dvořák i Jean Sibelius čerpali z živé tradice svých zemí a jsou průkopníky, na jejichž základech vyrůstala evropská i světová kultura. Dvořákův Houslový koncert a moll, op. 53 je bez nadsázky vybroušeným drahokamem i prubířským kamenem každého dobrého houslisty. Jeho virtuosního partu se ujal v Moskvě narozený britský houslista Alexander Sitkovetsky. Sibeliova Symfonie č. 1 e moll zase přinesla mezinárodní věhlas severské hudbě a otevřela cestu dalším Sibeliovým symfoniím. Dirigent Michael Schønwandt dbá na jejich souhrnné provedení i s Filharmonií Brno.

Proslulý Houslový koncert Antonína Dvořáka dozrával postupně pod připomínkami Josefa Joachima, slavného houslisty, pro něhož Dvořák koncert psal, v jeho interpretaci doufal a jeho doporučeními se řídil. Upravoval, škrtal, do podoby skutečně vybroušeného diamantu. Provedení se stále oddalovalo, až se jeho premiéry ujal český virtuos František Ondříček, který kompozici vzápětí proslavil v celé Evropě. Dvořák vyhověl i nezvyklému propojení první a druhé věty. Po dramatické první větě Allegro, ma non troppo do radostně prýštících houslových akordů zakončených flažoletem oznamuje lesní roh náladový předěl a nastává věta druhá Adagio, ma non troppo plná stesku a nostalgie. Její náznak se objevil i v radostné třetí větě Finale: Allegro giocoso, ma non troppo ve fagotech a violách proti vznášející se melodii houslí. Jejich radostné šestnáctinky a dvaatřicetinky se přenesly na celý orchestr až do grandiózního závěru.

Aplaus byl ohromný. Několikrát se mistr houslí Alexander Sitkovetsky vrátil s poklonou k publiku. Přidal Johanna Sebastiana Bacha, snad jako vzpomínku na Yehudiho Menuhina. Pod jeho vedením hrával, s ním provedl i Bachův dvojkoncert. Navštěvoval také jeho kurzy a svého velkého učitele už následuje kurzy vlastními. Část z nich nabídl i v Brně, 21. června dopoledne, mezi prvním a druhým koncertem. Zážitek byl vskutku obohacující.

Po přestávce koncertu se nálada přenesla do země Jeana Sibelia a jeho Symfonie č. 1 e moll, op. 39, opět pod vedením Michaela Schønwandta. Na počátku dramatické první věty Andante ma non troppo – Allegro energico se do naprostého ticha rozezněla teskná melodie klarinetu. Po ní, jakoby za rozednění, se ozval něžný zpěv ptáků spolu s tlukotem jejich zobáčků. To se probouzel den v rozlehlé severské krajině. Melodie fléten a smyčců se proplétaly před tajemným vstupem harfy, kterou rázně ukončily lesní rohy a pozouny. Zrychlující se taneční vír smyčců vyvrcholil výrazným vířením tympánů v závěru první věty. Ve druhé větě Andante (ma non troppo lento) svým jemným vstupem excelovaly žestě s dřevěnými dechovými nástroji a výrazná melodie houslí. Sametový dvojhlas fagotů s klarinetem a flétnou se nad nimi klenul do sólové melodie violoncell. Nenápadná harfa se prozvučela dominujícími hornami, až rozčeřenou krajinu rezolutně ukončil zvuk tympánů. Uklidnila ji violoncella, zazněly horny a do ztišení ševelily smyčce. Třetí věta Scherzo. Allegro začínala jemným zavířením tympánů, pizzicaty, staccaty smyčců a zjitřenou konverzací ptačího zpěvu hobojů a fléten, do níž se prosadily klid budící fagoty a horny. Jejich melodii převzaly opět smyčce až do závěrečného vstupu trubky. Věta čtvrtá Finale (Quasi una Fantasia) Andante – Allegro molto – Andante assai – Allegro molto come primo – Andante ma non troppo již tempovým předpisem předznamenává barvité střídání nálad. Po Andante s trubkami, hornami, hobojem a klarinetem převzaly vládu smyčce v temperamentním, až bojovém tanci. Náladu zklidnil výrazným vstupem klarinet melodií připomínající úvod věty první. Hoboje a smyčce spolu s fagoty vnesly klid do rozlehlé, námi jen tušené, severské krajiny. Náladu potvrdily horny a postupně celý orchestr. Dominující tympány uzavřely větu i celou symfonii.

Ohlas hovořil za vše, dirigent Michael Schønwandt se musel k publiku vracet několikrát. Filharmonii Brno vedl klidně, bezpečně, v dokonalém souladu a do svých gest vkládal celou svou osobnost. Prostor pro vyznění nechával nástrojovým skupinám jak v Sibeliově symfonii, tak i v díle Dvořákově, citlivě rezonoval i s virtuosním uměním Alexandera Sitkovetského.

Koncert byl svěžím vánkem české i severské romantiky brněnského pozdního podvečera. Po jeho skončení se do bleděmodrého oparu nad střechami teprve vynořovaly červánky nejdelšího dne letního slunovratu.

Foto: Filharmonie Brno / Štěpán Plucar