„Projektoval jsem si vlastní představy do vnímání Bartošovy hry, anebo i on cítil apel naplnit přednášenou skladbu něčím navíc?“

„Uvažoval jsem, zda nějak zádumčivě podzimního melancholického tónu neznělo první půlí až příliš.“

„Jan Bartoš zajisté přesvědčil o svém prvotřídním umu a koncertnímu křídlu C. Bechstein D 282 zároveň s tím udělal tu nejlepší reklamu.“

Hybatelé rezonance je řada klavírních recitálů pořadatelské organizace C. Bechstein, výrobce klavírů a pianin. Šestou sérii řady zahájil 2. října v prostorách Anežského kláštera přední český interpret Jan Bartoš. Zajímavostí jeho vlastní dramaturgie zahrnující čtyři kompoziční celky byl klavírní cyklus Osm preludií Miloslava Kabeláče.

Tím klavírista také začal. Nedávno jej nahrál u společnosti Supraphon, a tak nebylo překvapivé, že působil velmi usazeným dojmem. Bartoš klidný příchod na pódium přetavil i v klidnou a uvolněnou hru. O Kabeláčovu popularizaci se v poslední době stará zejména současný největší český dirigent Jakub Hrůša – autorovo orchestrální Mystérium času stojí za značnou pozornost. Jan Bartoš se tedy k Hrůšovým snahám připojuje a zdálo se, že i v cyklu hraném v pondělí má velkou roli atribut času; temporytmus skladby je důkladně členitý a hráč svým pojetím tuto nápadnou charakteristiku vkusně zvýraznil.

S Kabeláčovým dílem obecně mám „problém“ – necítím v něm žádoucí bezprostřednost. Působí na mě třikrát protříbené a nějak příliš na jistotu hrající. Vzniká mi profesorský počin s obecnou emocí, která přirozeně nemá potenciál promlouvat. Citovost jeho děl mi nemá jasný názor, jeho hudba mě nechytí za srdce; navíc je většinově temného odstínu, nehostinná. Ale to je osobní názor. Bartoš se cyklu zhostil s maximálním nasazením a pečlivostí a veškerou výrazovou rovinu ztvárnil v nejvyšší míře osobitě.

Bartošovým oblíbeným autorem je Leoš Janáček; z díla hukvaldského rodáka pianista vybral nejprve sonátu 1. X. 1905 „Z ulice“. Původně třívětá kompozice (třetí díl Janáček v návalu sebekritiky vytrhl a spálil) má části s označením Předtucha a Smrt. Velmi závažné téma reagovalo na tehdejší brněnské společenské dění a konkrétně na tragickou událost, kdy byl na demostraci smrtelně raněn dělník František Pavlík. Emočně vyhrocenou řekněme politickou látku Janáček podobně silně ztvárnil hudebně. Ale člověka napadne jiná souvislost: Bartoš zahrál skladbu, jejíž název mluví o datu 1. října a jednou její částí je Smrt. Lidský záměr v tom nehledejme – repertoár byl zvolen s předstihem, ale přesto… Jan Bartoš hrál o smrti v den, kdy se široká veřejnost dozvěděla o tragédii Patricie Janečkové, hudební osobnosti vysokého renomé, a rozezníval tóny skladby, která mluví o konci života v prvoříjnový den, tedy přesně stejný, kdy skončil život sopranistky. Projektoval jsem si vlastní představy do vnímání Bartošovy hry, anebo i on cítil apel – nevěřím, že o úmrtí umělkyně v danou chvíli nevěděl – naplnit přednášenou skladbu něčím navíc? Těžko říct, druhá část sonáty se však pro mě stala vrcholem večera, minimálně co se týče sdělnosti a prožitku interpretace.

Načež mě rozzlobil neuctivý divák kašlající do doznívacího ticha po posledním tónu. Hudba nekončí notou, ale dvojčárou; končí až po adekvátně dlouhém tichém vstřebání právě slyšeného. I za cenu slzení z důvodu oddalování povolení si zakašláním divák musí ctít napětí po konečném tónu, jinak se stává rušivým a nežádoucím elementem skladby samotné.

Janáčkův cyklus V mlhách byl posledním před pauzou. Jan Bartoš posluchačům v dobré míře nabízí temperamentní i lyrickou polohu, přesto má divák pocit, že vlastnější mu je ta jemnější. A podle toho byla i vystavěna dramaturgie pořadu. Uvažoval jsem však, zda nějak zádumčivě podzimního melancholického tónu neznělo první půlí až příliš. (V četných hudebních ztišeních se mě zmocňovala upřímná obava – ono se to někdy stává –, že se sálem rozezní pochrupování některého z posluchačů. Komu by se něchtělo spát při poslechu takové zvukové kultivovanosti, navíc podpořené nádhernou barvou nástroje?)

Smetanovo dílo Sny. Šest charakteristických skladeb pro klavír klavíristovu zručnost prověřilo patrně nejkomplexněji a sluší se říct, že umělec podal celkově velmi bezpečný, předvědčivý výkon; všechno přednášené měl podchycené, co se týče výstavby interpretace. Zřetelně odlišoval výrazné hudební myšlenky od souběžných doplňkových, pedalizace užíval střídmě, perličkové rozklady vycházely pěkně, dynamicky slabšímu projevu nechyběla potřebná úhozová špička a konkrétnost. Též vizuální projev klavíristy do určité míry bavil – nebyl teatrální, ale přesně vhodně doplňoval některá nápadná hudební specifika opusů.

Závěr Smetanova cyklu se pianista rozhodl nasadit tempově značně vysoko patrně ve snaze o zefektnění konce svého představení. Burácející aplaus se skutečně dostavil, z mého pohledu však určitou nízkou daň zaplatila kultura zvuku. S vyšším tempem už se nedostalo na tak poctivou péči o tón a virtuosní závěr tak byl malinko „vybouchaný“. Ale to je drobnost. Jan Bartoš zajisté přesvědčil o svém prvotřídním umu a koncertnímu křídlu C. Bechstein D 282 zároveň s tím udělal tu nejlepší reklamu. Ze svého oblíbeného Janáčka po neutuchajícím potlesku přidal Frýdeckou Pannu Marii ze „Zarostlého chodníčku“.

Foto: Petra Hajská