KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Ivo Kahánek: Místa ke mně někdy promlouvají jako lidé english

„Můj silný a trvalý vztah k rodnému kraji je obecné známý a Janáčkův festival je jeho integrální součástí.“

„S koncertem ve frýdecko-místeckém sále, kam jsem mimochodem kdysi chodil do tanečních, mám spojený jeden zážitek.“

„Z třídenních kurzů si student může odnést pohled z odstupu na vlastní interpretaci; na to, kam jde a kde se na své cestě nachází.“

Snad se nedotknu věřících mezi čtenáři formulací, že podíl klavírního virtuosa Iva Kahánka na letošním ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka bude trojjediný. Kromě toho, že se 18. června zhostí úlohy protagonisty koncertu ve frýdecko-místeckém Národním domě, přispěje o jedenáct dní později svým umem hukvaldskému dni s názvem Všechno nejlepší, Leoši. A mezitím, ve dnech 21. až 23. června, povede spolu s někdejším festivalovým prezidentem, houslistou Ivanem Ženatým mistrovské kurzy.

Na nevytíženost si, Ivo, rozhodně nemůžete stěžovat. Přesto jste na závěr sezóny 2023/2024, nepochybně nádherné i náročné, přislíbil Janáčkově festivalu svou různorodě koncipovanou účast. Je to tím, že si této hudební přehlídky vážíte? Že se díky ní vrátíte do kraje svého dětství a mládí? Anebo že obecně nerad říkáte „ne“?

Jsou to ty první dva důvody. Můj silný a trvalý vztah k rodnému kraji je obecně známý, nikdy jsem se jím netajil. A Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka je jeho integrální součástí, rodinným stříbrem. Navíc to byl právě tento festival – tenkrát ještě pod názvem Janáčkův máj – který mi dal jedny z prvních příležitostí během mých uměleckých začátků na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Takže v tomto případě „ne“ nepřipadalo v úvahu!

Národní dům ve Frýdku-Místku, budova se silnou historií, uslyší v první části koncertu ve vašem podání klavírní skladby Bedřicha Smetany a Franze Liszta. Jaký máte vztah konkrétně ke kompozicím, jež zazní a v jejichž názvu se často objevuje slůvko „sen“? A v čem ti dva, Smetana a Liszt, nejvíc umělecky podobají a v čem se naopak nejvýrazněji liší?

Bedřich Smetana je už delší dobu v mé mysli tématem, a to nejen v návaznosti na jeho dvousté výročí narození a natáčení smetanovského dvojalba, které by se mělo letos uskutečnit. Smetana je pro mě dosti tajemnou osobností, zmítanou vnitřními rozpory i vášněmi a zároveň obrovskou uměleckou touhou. Oproti Lisztovi, kterému jde často o maximálně sugestivní účinek na publikum, někdy takřka vnějškový, má Smetana potřebu až matematicky dopracovávat věci k dokonalosti. Právě snaha o ideální souběh virtuózní skladatelské techniky a intuitivní emocionality byla podle mého názoru úhelným kamenem Smetanovy tvorby: tam, kde se mu tyto složky podařilo organicky vyvážit, vznikla světová hudba. 

A motiv snu?

I ten mě zaujal, proto jsem obě díla do dramaturgie koncertu zařadil. Sen má totiž výhodu, že se děje, odehrává mimoděk, musí k vám přijít sám. Snad proto nejsou tato díla chtěnou exhibicí, ale citově okouzlujícími obrazy.

Druhá polovina zmíněného koncertu k vám na pódium přivede další muzikanty, abyste společně provedli Concertino Leoše Janáčka. Toho Janáčka, jehož rod právě z Frýdku-Místku pocházel; on sám to sem neměl z rodných Hukvald daleko a procesí k místnímu poutnímu kostelu jej inspirovala ke skladbě v rámci první řady jeho jímavého cyklu Po zarostlém chodníčku. Vnímáte možnost rozeznít jeho dílo právě v tomto místě, v tomto městě jako dar? Anebo ve vás rozechvívá obavu, že se Mistr odněkud shůry náhle objeví a dá vám všem na pódiu holí přes prsty?

Je to veliký dar. Já hodně věřím na genia loci – někdy ke mně místa promlouvají podobně silně jako lidé. A směs pocitů z mého rodného Frýdku-Místku, blízkých Hukvald, kde Janáčkův duch žije v každém kořeni, a zároveň celého Ostravska, dějiště festivalu, je skutečně silným impulsem. „Cloumákem“, jak tomu říkám… Navíc mám právě s tímto sálem, kam jsem mimochodem kdysi chodil do tanečních, spojený jeden zážitek. 

Povídejte.

Hrál jsem zde už několikátý koncert v řadě, unavený a nevyspalý. A i když jsem nehrál řemeslně špatně, v první polovině jsem se do toho nedokázal emocionálně dostat. O přestávce jsem z toho byl docela zničený, připadal jsem si jako cynik, který publiku něco předstírá. Docela jsem se na sebe naštval. A ve druhé půlce mě toto naštvání natolik nakoplo, že jsem předvedl, domnívám se, jeden z nejlepších výkonů té doby. Takže mě možná Janáček o přestávce tou holí opravdu přetáhl!

Váš interpretační, dovolte mi říct mistrovský kurz na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka 2024 určitě nebude vaším prvním. Jak se váš přístup k žákům, k zájemcům o nové znalosti tříbí? Mění se tím, jak sám získáváte zkušenosti – umělecké, pedagogické i lidské?

Nevím, jak moc se můj přístup mění. Výhodou je určitě fakt, že základní pianistické věci, způsoby nácviku, stylové zákony a tak podobně, člověk vyučuje vlastně stejně. Takže spousta fíglů, které před dvaceti lety nadšeně objevoval, je teď už vlastně rutina. Na druhou stranu, ta „nadstavba“, k níž mě talentovaní žáci inspirují, je a musí být plná hledání vždycky. Protože než prožívat hudbu rutinovaně, to je lepší zaklapnout víko a jít na pivo. 

Co by si absolventi sice krátkého, ale nepochybně hutného dialogu měli odnést?

Z třídenních kurzů si student jistě neodnese komplex vědomostí jako z pravidelné výuky. Co si však odnést může, je koncepční pohled z odstupu na vlastní interpretaci, na to, kam jde a kde se na své cestě zhruba nachází. A pak také určitý pohled do hudebního světa vyučujícího, který ho může, ale nemusí inspirovat. Ve mně dodnes zůstaly jisté momentky z vlastní účasti na kurzech, kde mi „docvakla“ spousta věcí, k nimž mě moji stálí pedagogové promyšleně vedli. Dnes a denně mi ukazovali dveře k vyřešení nějakého problému a pak přišly kurzy a já najednou dostal k těm dveřím i klíč…

V rámci Roku české hudby je logicky připomínáno i výročí Janáčkova narození, od něhož 3. července uplyne rovných sto sedmdesát let. Jen o několik dnů předtím se během festivalového dne, který lze vnímat jako gratulaci Mistrovi, setkáte s výtečnými kolegy a skvělou kolegyní. Budou jimi sopranistka Václava Krejčí Housková, tenorista Nicky Spence, houslista Jan Mráček a další prvotřídní klavírista Julius Drake. To vše zarámováno prostředím Hukvald, jejich zadumanou i rozpustilou krásou. Stále vás to prostředí inspiruje anebo jste si – vy, jehož domov je v nedalekých Palkovicích – už dávno zvykl?

Na Hukvaldy a to vše okolo si nelze zvyknout – tak, jako si nelze zvyknout na pohled do hlubokých ženských očí…

Kdybyste se mohl přes propast času setkat s Mistrem tváří v tvář, o čem byste s ním mluvil? Je něco, co je vám v jeho tvorbě či v jeho životě nepochopitelné a co byste potřeboval objasnit?

Jako klavírista bych se ho zeptal na některé konkrétní noty či dynamiku v Chodníčku, Zápisníku a některých dalších skladbách. A jako člověk? Asi na to, kde on sám viděl průsečík neodvratného lidského osudu na jedné straně a naší snahou ho ovlivňovat a spoluvytvářet na straně druhé. Protože tohle cítím jako ústřední téma jeho hudby.

Jak připomenuto v úvodu, účastí na festivalu Leoše Janáčka pro vás končící kulturní sezóna vrcholí. Anebo snad ne? Čeká vás ještě něco dalšího? Berete k srdci dávnou zkušenost klaunů i principálů, že v létě se má odpočívat, nabírat sil? 

Účastí na Janáčkově festivalu pro mě sezóna úplně nekončí. Následují ještě vystoupení s mými drahými kolegy na Smetanově Litomyšli v repertoáru pro čtyři klavíry. A jako každý rok výuka na mistrovských kurzech Pražské konzervatoře. V létě ale určitě najdu aspoň čtrnáct dní, kdy vypnu telefon a zmizím neznámo kam. Protože Rok České hudby je pro českého interpreta záležitostí sice krásnou, ale velmi vyčerpávající.

Za čím z tého končící sezóny se rád ohlížíte? A na co se obzvlášť chystáte v té nadcházející?

Koncertů bylo opravdu hodně, ale moc rád vzpomínám například na recitál v Chantilly s Petrem Nekorancem, sólorecitál v Bruselu, krásnou spolupráci s baletem Národního divadla Brno na projektu Beethoven či na nedávno skončené turné po Jižní Americe. V nadcházející sezóně mě čeká jednak už zmíněné nahrávání dvojalba s klavírní tvorbou Bedřicha Smetany a samozřejmě koncerty, z nichž bych jmenoval třeba dvojí vystoupení s Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou v jejich domovském sídle anebo recitál na Festivalu Rudolfa Firkušného, v jehož druhé polovině chci ve skladbách Bedřicha Smetany představit pražskému publiku své nejlepší studenty. Dnes vlastně už spíš své mladší kolegy. Bude toho zkrátka opět víc než dost.

Foto: Dušan Martinček, MHF Leoše Janáčka / Dalibor Válek, Martin Straka

Jiří Vejvoda

Jiří Vejvoda

Publicista a moderátor

Pro Československý, respektive Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, respektive Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov, Zlatá Praha atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy,



Příspěvky od Jiří Vejvoda



Více z této rubriky