Ve Vídeňské státní opeře uvedli v tomto roce první operní premiéru. Je jí tragická opera Giuseppe Verdiho Luisa Miller, jejíž libreto vytvořil Salvatore Cammarano podle hry Friedricha Schillera Úklady a láska. Režie i scénografie se ujal ruský režisér Philipp Grigorian, orchestr Vídeňské státní opery dirigoval a hudebně dílo nastudoval italský dirigent Michele Mariotti. Výsledek je přinejmenším diskutabilní.

Operu Luisa Miller napsal Giuseppe Verdi pro divadlo St. Carlo v Neapoli, kde byla opera uvedena v roce 1849. V repertoáru operních domů se titul objevuje jen zřídka, dokonce ji Anna Hostomská ve svém Průvodci operní tvorbou nezmiňuje vůbec (osmé vydání r.1993). Příčinou je jistě obtížnost pěveckých partů, možná i Schillerův střet světa aristokracie se světem měšťanským. Představení je dlouhé a ve třetím dějství už dost nezáživné, z dnešního pohledu by mu prospěly nějaké škrty, zejména právě ve třetím dějství. 

Hudebně je to hutná verdiovská hudba, úderná, melodická a plná nástrah pro zpěvní hlasy. Ty jsou nuceny do neustálého forte, je tu jen minimum prostoru pro niterná piana (Luisa) a i láskyplná dueta (Rodolfo, Luisa) jsou dynamicky vypjatá. Orchestr hraje téměř stále naplno, i když pod taktovkou italského dirigenta Michela Marottiho má instrumentální barevnost i plasticitu. Výkon orchestru Vídeňské státní opery je na inscenaci to nejlepší, co návštěvník opery dostává. Plnost výrazu, dynamické kontrasty, dramatičnost a především bezchybná interpretace… S orchestrem v interpretaci drží krok Sbor Vídeňské státní opery, připravený skvěle sbormistrem Martinem Schebestou. Režisér Philipp Grigorian dává sboru dobrou příležitost, nechává ho na jevišti kompaktně, většinou po stranách jeviště. Není to sice inscenačně objevné, ale funkční.

Po režijní stránce se nicméně inscenace vymyká všem měřítkům a nezapadá do žádné charakteristiky. Snad by se dalo říct, že je to fantazijní férie, kdyby ovšem nešlo o zcela tragický příběh. Proč se snaží režisér příběh ozvláštňovat revuálními, fantaskními, až cirkusovými akcemi, se těžko hodnotí, zdá se, že čím nepravděpodobnější akce a kostýmy, tím lepší? Zpočátku se ocitá divák na ulici, kde prší a u pravého portálu stojí autobusová zastávka. Ta je tam stále, po celou dobu představení, i když je funkční až ve třetím jednání. Při předehře u ní sedí zlomený muž, který sleduje dění na ulici. Připravuje se tu pohřeb, auta, rakev, květiny… začíná se závěrem opery. 

První dějství je o lásce dvou mladých lidí. Vše se odehrává v obrovském skladu nějakého velkého obchodního řetězce, regály, pojízdný zvedací vozík, všichni v jednotných, bíločervených uniformách. Proč ne, jiskra lásky může přeskočit kdekoli. I ve skladu, mezi jeho vedoucí a poslíčkem Carlem, s bednou na zádech. Ta vedoucí je Luisa Millerová, dcera místního hudebníka, zaměstnance úřadu, která slaví spolu s kolegy narozeniny. Příležitosti využije Wurm, sekretář hraběte von Waltra, a místo gratulace prozradí totožnost mladého poslíčka. Je to Rodolfo, syn hraběte Wurma. To se dá pochopit, vzdor proti rodiči, pokus se osamostatnit, proč ne. Drama začalo, Rodolfo a Luisa trvají na své lásce. A tady začíná prostor pro intriky, ty jsou spolehlivým nositelem dramatu. Otec Miller je pod záminkou uvězněn, dceři je nabídnuta možnost ho osvobodit. Má napsat Rodolfovi dopis, že se s ním rozchází, neboť ve skutečnosti miluje Wurma. Pod hrozbou smrti otce to udělá. Rodolfo mezitím je tlačen do sňatku s Federikou, stárnoucí milenkou svého otce. Intriky se kují od dob antiky nejlépe v lázních, opulentní antické lázně jsou i zde a všichni jsou v županech, či jen v ručnících. Proč ne. Ale od této chvíle se něco v režijním pojetí láme. Vpadá Rodolfo v bílém oblečení, na které dostane připjaté bílé brnění z plastu, plášť a na hlavu bílou helmici s obrovským péřovým chocholem. Jeho otec je najednou v renesančním černém s černým chocholem a kolem něho jsou černí vojáci jako zásahová jednotka. Tady přestává být situace přehledná. Sbor a balet prostitutek, které jsou zatýkány. Několik srdcervoucích árií a duetů, představuje se Federika, stárnoucí žena v růžové extravaganci. Velký kvartet, při kterém Luisa visí na velkém kruhu z provaziště a Rodolfo, který si na protest v plné zbroji lehá do přivezené nemocniční postele. 

Druhé dějství patří i nadále intrikám. Dirigent při příchodu je vítán obrovským potleskem a zcela zaslouženě. Na jevišti je zpět sklad a sbor, Luisa se spouští v kruhu dolů a Rodolfo stále leží v posteli, teď už jen v noční košili. Wurm nařizuje Luise psát, otec je přitom na scéně. Režijní schizofrenie pokračuje, dalším „oživením“ je velký plyšový rezavý medvěd, dárek k narozeninám, který Luisa odhazuje do zákulisí. Ten se ale najednou vrací po svých a od té chvíle je jejím utěšitelem. Vrcholnou pěveckou scénou je kvartet a cappella, do kterého přichází náměsíčný Rodolfo v noční košili a spolu s ním tančí čtyři kostlivci v černém, s namalovaným skeletem na trikotu (… že by inspirace brněnskou Čertovou stěnou?) Vypjaté árie má Rodolfo, které ale působí pouťově, duet s otcem hrabětem sleduje medvídek, který v závěru do hraběte boxuje.

Třetí dějství má název Jed a evokuje, ale spíš paroduje, příběh Romea a Julie. Slušelo by mu něco škrtů, hudební materie se stále vrací a opakuje a zpěváci se drží statečně, byť z posledních sil. Nejprve je to duet Luisy a otce, kde konečně přichází chvíle pro autobusovou zastávku. Luisa v černém roláku a kalhotách si stále bere a odkládá velký batoh a opakovaně zpívají, že chtějí spolu odjet. Jenže přichází Rodolfo a nese v ruce něco jako „svatý grál“. Červený pohár, ze kterého občas upije a dá ochutnat i Luise. Duet milenců, kteří opakují, že chtějí zemřít, přičemž Rodolfo má i tasený meč, asi pro jistotu. Nicméně přichází Wurm, původce všech intrik, a Rodolfo ho probodne. Ale udělá to jaksi nedivadelně, bez efektu, téměř nepozorovaně a pak oba s Luisou zemřou. Zůstává jen zlomený otec na zastávce, na které začínal pohřební průvod v úvodu. Inscenace jde najednou jaksi do ztracena. A proto nezbývá než konstatovat, že méně by bylo více, a to především po stránce vizuální. Celé to evokuje, že režisér nesnáší operu a dává to znát. Pak je na místě otázka, proč ji vůbec dělá, a jestli by se – když už ji dělá – neměl věnovat spíše 20. století. Celý vizuál dokreslují videoefekty, které proměňují a dokreslují scénu a dodávají jí ještě fantasknější kolorit. 

Opera je ovšem především o hudbě a o krásném zpěvu a zde si Verdi dal na úkolech pro pěvce záležet. Part Rodolfa je pro hrdinný tenor, což splňuje dobře anglicko-italský tenorista Freddie De Tommaso. Má plný a barevný hlas, otevřený a nosný, jen s ním zachází poněkud neurvale. Postupně byla znát únava a v posledním jednání mu hlas začal ustupovat a ztrácet barvu. Lépe na tom byla představitelka Luisy, americká sopranistka Nadine Sierra, hlas měl plnost a tmavší barvu, přesto zvládala výšky i koloratury. Otce Millera představoval rumunský barytonista George Petean, s civilním hereckým projevem a hutným barytonem, s přirozeně znějícím volumenem. Hlasově vévodil jevišti představitel hraběte Waltera Roberto Tagliavini. Italský basista posílal do hlediště sametový hluboký bas a byl odměňován potleskem na otevřené scéně. Jeho sekretáře Wurma představoval Marco Mimica, chorvatský barytonista se světlejším témbrem, oproti ostatním o něco méně průrazným, ale dostatečně znělým. Federikou byla Daria Sushkova, ruská mezzosopranistka, jejíž obsazení buď bylo krutou karikaturou, nebo omylem. Rozbitý a nečistý hlas zněl nepříjemně a ostře, nicméně se k postavě stárnoucí vdavekchtivé milostnice docela hodil. Menší rolí byla ještě přítelkyně Luisy Laura, kterou příjemným a melodickým mezzosopránem zpívala Teresa Sales Rebordão, členka operního studia. Medvídka Teddyho představovala Andrea Mühlbacher, dívenka sotva školou povinná. Hlasově měli všichni představitelé co dělat, aby splnili nároky, které na ně Verdiho hudba kladla a ty nároky nebyly zrovna malé. Party jsou naopak extrémně náročné a vypjaté a ke konci již bylo zejména v ansámblech znát, že hlasy nejsou barevně, ani technicky vyrovnané. Nicméně všichni si za výkon zaslouží obdiv.

Tento operní titul se na operních jevištích téměř neobjevuje a na scéně Vídeňské státní opery se objevil po třiceti pěti létech. Jako zajímavost je dobré ho vidět, jen by si jistě zasloužil lépe uchopené jevištní ztvárnění. Ale většina diváků v hledišti byla spokojená a nešetřila potleskem, takže návštěvnický zájem je zaručen a to je jistě hlavním cílem každého divadla.

***

Premiéra se konala 7. února a reflexe je psána z třetího uvedení inscenace, konaného dne 20. února.

Foto: Vídeňská státní opera / Susanne Hassler-Smith, Michael Poehn

Facebook X E-mail WhatsApp