„Jsem ambasadorem české hudby pořád. Nic mi nedělá větší potěšení, než zasvěcovat lidi kolem sebe do tajů našeho hudebního bohatství.“

„Hudba se hraje a zpívá víceméně stejně už staletí. A emoce, jež sděluje a vzbuzuje, jsou přímo esencí toho, co je člověk.“

„Libuše je jakousi skicou k Mé vlasti „naruby“. Naruby, protože je dvakrát větší než Vlast.“

Jakub Hrůša je jedním z oficiálních ambasadorů Roku české hudby. Právě kolem ní se především točí rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz. Nejsledovanější český dirigent současnosti má za sebou koncertní uvedení opery Libuše na Pražském jaru, které se opakuje i na Smetanově Litomyšli. Festival ve skladatelově rodišti navíc 8. června s Českou filharmonií otvírá. Řeč se však stáčí i k tématům vlastenectví nebo zkušeností s publikem a z hlediska prožívání hudby přichází na řadu i téma technologizace světa. Ze skladatelů se pak zamýšlí Jakub Hrůša nejen nad Smetanou a jeho nejslavnějšími třemi českými kolegy, ale i nad Richardem Wagnerem, od něhož teď studuje Prsten Nibelungův.

Jaké máte nejčerstvější zážitky s českou hudbou?

Česká hudba mě provází takřka neustále, takže je to pro mě v podstatě kontinuum zážitků. Studijně jsem roku 2024 ponořený téměř exkluzivně do Smetany: do jeho Libuše i do některých menších věcí: opakovaně se vracím ke „švédským“ symfonickým básním, Pražskému karnevalu, poprvé přistoupím k předehře ke Dvěma vdovám, s Českou filharmonií studuji také novou úpravu dua Z domoviny pro housle a orchestr od Tomáše Illeho, kde je sólistou Jan Mráček… a tak dále. Ale mám za sebou rovněž intenzivní Její pastorkyni Leoše Janáčka v Chicagu nebo jeho Příhody lišky Bystroušky v pražském koncertním provedení s filharmonií.

A v nadcházejícím létě?

V létě pojedeme s Bamberskými symfoniky na velkou rezidenci do Edinburghu, kde zazní hodně Dvořáka: Novosvětská, Te Deum, ale také Janáčkova Glagolská mše, Kaprálové Vojenská symfonieta a Sukův Asrael. Ten rozezní i Royal Albert Hall na festivalu Proms na zájezdě s Českou filharmonií těsně potom, spolu s Dvořákovými koncertními ouverturami, jeho Klavírním i Violoncellovým koncertem. S Bamberskými i Českou filharmonií jsem v rezidenci na Dvořákově Praze – opět Novosvětská a Violoncellový koncert a Glagolská. Mohli bychom snad započítat do české hudby i Gustava Mahlera a jeho Sedmou symfonii, kterou zahrají spojené orchestry: Bamberk a Filharmonie. Na festivalu Janáček Brno v listopadu můj bavorský orchestr přiveze spolu s Tarasem Bulbou a Klavírním Dvořákem – se sólistou Daniilem Trifonovem – dokonce Sukovo Zrání. U Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu budu dirigovat svou novou aktualizovanou verzi svity z Janáčkova Osudu, u níž vycházím ze skvělé koncepce Františka Jílka. V prosinci zahájím studium Pastorkyně v Covent Garden – v hlavních rolích s Corinne Winters a Karitou Mattilou… Rád vzpomínám na nedávné provádění Martinů Fresek Piera della Francesca s Akademií svaté Cecilie na Pražském jaru… Vidíte, že je to nekončící seznam.

Jste ambasadorem Roku české hudby. Jak se cítíte?

Cítím se hrdý na to, kolik kvality a krásy dědictví, ale i současnost naší hudby obsahuje. To se pak to ambasadorství dělá dobře! Všichni teď prožíváme nádherný úspěch českého hokeje. V hudbě se nedá sportovně měřit, ale na té pomyslné špičce světové kvality jsme v hudbě prostě také.

A jak své ambasadorství realizujete?

V podstatě především tím, že jsem pro letošní rok kýval daleko ochotněji na neustálou nabídku po dirigování českých skladeb. A také na výzvy k rozhovorům nebo dokonce konferencím a podobně. Jindy jsem „vybíravější“. Je to proto, že se snažím udržet správný poměr mezi svým věnováním se českému repertoáru a autentickou potřebou ztvárňovat zrovna tak intenzivně repertoár světový. Letos jsem si řekl, že mi to nemusí vadit, když českost mých programů převáží. Jinak se přiznám, že jsem ambasadorem české hudby asi pořád. Nic mi nedělá větší potěšení, než zasvěcovat lidi kolem sebe do tajů našeho hudebního bohatství.

Mají o něm aspoň nějaké povědomí?

Česká hudba má skvělé renomé, ale stává se, že lidé znají její příliš omezený výsek. Pouštím se do osvěty i mimo rámec symfonické nebo operní hudby. Kolikrát jsem sám sebe už zaznamenal, jak živelně přesvědčuji kolegu sólistu, aby se zaměřil na něco českého, protože to neznal. Nedávno se mi to stalo několikrát s klavíristy. S Daniilem Trifonovem nebo Igorem Levitem jsme diskutovali Smetanu, Janáčka nebo Dvořáka, ale třeba i soudobé české skladatele. Rád vzpomínám na mimořádně talentovaného rakouského pianistu Lukase Sternatha, kterému jsem při pokoncertní večeři básnil o Smetanovi klavírním a urgoval ho, aby se do něj pustil. Netrvalo to ani týden a na konci našeho malého turné po Německu mi Lukas k mému nesmírnému dojetí jako přídavek po orchestrálním Beethovenovi zahrál jeden z Českých tanců. A nebyl jsem sám, kdo byl potěšen – přídavek zaujal všechny.

Máte vizi Roku české hudby 2034? Jak moc se změní svět? Dohlédneme tam vůbec?

Tak to opravdu netuším, jak takhle vzdálená budoucnost bude vypadat. Myslím, že tam rozhodně nedohlédneme. Někdy mám dojem, že nedohlédneme ani do příštího roku… Co vím, je, že pokud budu fit, česká hudba mě nepřestane zajímat, bavit, a tím pádem ji nepřestanu mít potřebu šířit. Kéž by pro to vnější podmínky vytvářely dostatečně smysluplný kontext.

Ale dá se alespoň odhadnout, jestli bude Rok české hudby za deset let o hodně jiný než ten letošní?

Zcela určitě. Asi zejména s ohledem na technologizaci světa. Na principu naší činnosti ale sebevětší změna souvislostí nemůže nic změnit: hrajeme a zpíváme českou hudbu, jak to děláme, protože je nadčasově kvalitní a protože oslovuje bezprostředně lidská srdce a lidskou inteligenci. Čím obtížnější se bude stávat se k člověčině probojovávat skrz nánosy různých virtuálních realit nebo společenských bariér, tím důležitější bude zachovávat si kontakt jak s hloubkou intimity, tak s velkolepostí uměleckých koncepcí těch skladeb, které k nám smysluplně a poutavě mluví už desítky, ba stovky let, a snažit se porozumět skutečné umělecké tvorbě dnešní. Klasická hudba je dnes jednou z mála oblastí, kde se v principu obejdeme bez jakékoli technologické pomoci a virtuální reality. Hudba, pokud působí přirozeně akusticky, se hraje a zpívá víceméně stejně už staletí. A emoce, jež sděluje a vzbuzuje, jsou přímo esencí toho, co je člověk. Česká hudba nám bude doufám navždy připomínat minimálně zeměpisnou a historickou přináležitost k naší zemi, soudobá česká hudba pak to, jak tyto hodnoty fungují nebo nefungují dnes. Všechnu modernizaci a technologický upgrade vítám potud, pokud se nevytratí tato zmíněná esence.

Projekt Smetana200 bude ozdoben zahajovacím koncertem Smetanovy Litomyšle. Je koncipován pro televizi… Přesto: Nebude to trochu moc roztříštěné v ukázkách, místo celých děl?

Možná ano. Je to jiný formát, který nabízí alternativní pohled na Smetanu jako celek. Myslím, že je evidentní, že lze v programu vidět edukační a popularizační záměr. Vítám jej v tom smyslu, že naruší některé stereotypy o Smetanovi jako například pouze operním skladateli Prodané nevěsty nebo pouze autorovi Vltavy a podobně. Zejména (ale nejen) pro zahraniční publikum. Vždyť se koncert přenáší do mnoha zemí. Je to zkrátka formát gala, který na svém místě – přenos, zahajovací koncert, Smetana200 – má také svoji nezastupitelnou funkci.

Libuše je asi docela vhodný titul pro koncertní uvedení…

Ano, domnívám se, že je. Je to sošné dílo, Smetana sám je nenazýval operou, ale slavnostními „tableaux“; v nadsázce by se dalo říci, že jde o jakýsi „hybrid“ – bez negativní příměsi – mezi operou a kantátou či oratoriem.

A je vhodná proto, že…

Jednak jsem tak přesvědčen o hudebních kvalitách toho díla, že prostě stojí za to i koncertním posluchačům a samotným koncertním hudebníkům umožnit se s ním aspoň jednou v životě potkat a propůjčit jeho ztvárnění přístup, který hlavní poučenost čerpá z detailní práce na koncertním repertoáru. Česká filharmonie, jež trvale hraje Smetanu orchestrálního, hlavně spřízněnou Mou vlast, může přece do Libuše vložit úplně jiné hodnoty, vidět ji jiným úhlem pohledu. Mimochodem tu „sesterskost“ Libuše a Vlasti slyší úplně každý. V něčem lze Libuši vidět jako rozběh k „moudřejší“, pozdější Vlasti, zároveň však Má vlast působí v některých ohledech proti radikálnější koncepci Libuše jako krotší, učesanější. Nemluvím o Libuši jako celku, ale v detailech je tím nejprogresivnějším, co Smetana kdy vytvořil. Vrcholná jeho ambice. To přece stojí za pozorný poslech. Druhý ohled je ten, že zrovna tento typ divadelního díla se upřímně řečeno extrémně složitě realizuje jevištně. Buď jste věrní nejen duchu, ale i liteře skladby, a pak zřejmě působí scénické uživotnění plakátově nebo přinejmenším archaicky. Anebo jdete po „aktualizaci“ (dnes převažující trend), a to dopadá často vůbec kontroverzně. Za předpokladu, že základ pro jakoukoli koncepci by měl vycházet ze síly hudby, umožňuje koncertní provedení, je-li dostatečně hudebně sugestivní, každému posluchači si vizuální složku vytvořit ve vlastní představě.

Jak ale na tento „žánr“, tento způsob prezentace oper, hledíte obecně?

Nikdy jej nenadřazuji divadelním prezentacím, protože ty jsou těmi „pravými“. Ale v případě některých děl vnímám koncertní provedení jako smysluplnou alternativu. Nabízí jiné osvětlení, jiný úhel pohledu. Jsou-li takto prezentované opery hudebně kvalitní, vždy obstojí, byť je zážitek z nich jiný a – přiznávám – chudší o několik dalších rozměrů. Nesouhlasím však, když někdo tvrdí, buď že mají koncertní uvedení větší smysl, nebo že jsou nějak defektní. Pravda stojí uprostřed.

Vnímáte mezi Mou vlastí a Libuší velkou vzdálenost, i když určitě jde o oblouk, nebo naopak úzkou spojitost?

Velkou blízkost. Libuše je jakousi skicou k Mé vlasti „naruby“. Naruby, protože je samozřejmě dvakrát větší než Vlast. Hlavní rozdíl vnímám v usazení některých idejí u Vlasti. Libuše je ještě smělejší. Vlast ještě zralejší. A hlavně univerzálnější. Má vlast je vlastně způsob, jak téma Libuše (ale nejen to, pochopitelně) učinit sdělným pro jakéhokoli múzického posluchače z kteréhokoli kouta zeměkoule.

A je Smetanova Má vlast sdělná pro cizinu?

Právě, že ano. V tom vidím její obrovský klad. Pochopitelně to funguje o něco lépe u prvních čtyř básní než u husitského Tábora a Blaníku. Ale považte, že dokonce i tyto myšlenky a tematické okruhy, které se naprosto míjejí s jakýmikoli trendy dnešní doby, dovede Smetanovo symfonické dílo úspěšně komunikovat! Je to prostě proto, že je hudebně tak mistrovské. Vidíte často, jak se zahraniční pořadatelé nad posledními dvěma básněmi ošívají. Často to na mě zkoušejí, že mám č. 5 a 6 ve Vlasti vynechat a hrát jen první čtveřici. Smysl to dává, protože původně tak cyklus vypadal. Párkrát jsem vyhověl. Ale téměř vždy udělám vše proto, aby cyklus zazněl jako celek – a ideálně bez pauzy a bez dalších příměsí v programu. Jako monolit. Teprve pak plně vyniknou kvality celé té koncepce.

A jeho opery?

Tam je to těžší. Ba je to vlastně naopak. Kromě Prodané nevěsty má cizina problém v podstatě s látkou všech Smetanových oper – aspoň taková je moje zkušenost. Dalibor dovede zaujmout – a také v minulosti zaujímal, například velmi zanítil Gustava Mahlera coby dirigenta. Ale i u něj kupříkladu režiséři váhají nad dějovou stránkou díla. Prodanou nevěstu zase v cizině často vnímají skrz její původní rozměr – víceméně jako operetu. Neříkám, že to je jen špatně: občas určité odpatetizování a občerstvení její „plakátové českosti“ není na škodu. Prodanka dokázala například ve své německé verzi na německy mluvící publikum působit tak bezprostředně a kladně, že si Němci operu skoro přivlastňovali jako svoji. Osobně bych chtěl někdy ztvárnit Dvě vdovy, které neprávem tíží popularita Prodanky a nejsou doceňovány. U klenotů pozdějšího operního Smetany, které tvořil v tandemu s Eliškou Krásnohorskou, však způsobuje charakter jejích libret velké potíže. A přitom do hudební i dramaturgické složky vložil Smetana svůj největší um daného období. Je to nespravedlivé…!

Je stejně sdělná jako Má vlast pro okolní svět i jeho Libuše?

Libuše? Zaujmout pro ni v zahraničí se mi paradoxně daří nikoli přes její českost, ale přes její wagnerovsky rozepjatou progresivní ambici. Slyšel jsem už příměr, že je Libuše něco jako „český Parsifal“. Připadalo mi to trochu přitažené za vlasy. Vždyť sám Smetana prohlašoval, že jeho Libuše je „weder Wagner, noch Offenbach“. Ale kupodivu to pomáhá k tomu, že vzdělaní lidé v cizině „zastříhají ušima“ a začnou se o Libuši zajímat. Mám čím dál více dojem, že se na propagaci operního Smetany v zahraničí dá jít dvěma způsoby: vzorným vývozem našich vlastních ztvárnění jeho díla, například online streamem, DVD a podobně, jednak výběrem scén z oper, které se provedou koncertně. Vezměte si takzvanou „Mohylu“ z Libuše (první dva výstupy 2. jednání). To je snad to nejmistrovštější, co Smetana pro divadlo napsal. Komukoli v zahraničí jsem tento výjev předvedl, byl naprosto odzbrojen a dojat. Ale strávit celou Libuši, to je pro Nečecha přece jenom něco jiného… Tedy jestli je stejně sdělná jako Má vlast? Bohužel ne – jako celek. Ale výňatky jednoznačně ano, ne-li více! Pochopitelně bude-li mít souvislosti a porozumí-li textu. Určité předporozumění je u Libuše nutné – zato Má vlast zaujme i zcela nepřipraveného.

S jakými pocity ji dirigujete, když je to letos v Praze a v Litomyšli pro vás poprvé a když je to tak sváteční dílo…?

Lhal bych, kdybych říkal, že mě to nerozechvívá. Nejsem trémista, nikdy jsem nebyl. Ale pocit zodpovědnosti je u tohoto díla přece jen někde jinde. Ovšem podobné jsem to měl poprvé s Mou vlastí – a zvládl jsem to, myslím, už napoprvé obstojně. Bylo to v roce 2010, to mi bylo necelých 29 roků. A tak věřím, že i u Libuše se mi to aspoň do značné míry podaří již napoprvé vyhmátnout.

Přijde vám na mysl Wagner, Smetanovo údajné wagneriánství?

Jistě. Jenže na rozdíl od ducha Smetanovy doby to vnímám jako obrovskou přednost – s vědomím, že Smetana byl příliš geniální na to, aby Wagnera kopíroval. Představte si to tak, že Wagner byl to nejsmělejší, nejprogresivnější, co ve Smetanově době existovalo. Hudebně, divadelně, koncepčně, filosoficky, společensky a tak dále. Dodnes považuji Wagnera za to nejpozoruhodnější, co se vůbec v kultuře devatenáctého století odehrálo. Vím, je to kontroverzní tvrzení, ale říkám je – za sebe – zcela přesvědčeně. Na Wagnera reagovali v podstatě všichni – ať už tím, že se snažili si pro sebe zpracovat některé jeho nápady, myšlenky a koncepce, nebo tím, že se snažili jeho vlivu vyhnout. Byla to ovšem generační věc. Smetana a Dvořák byli oba v jednoznačném Wagnerově vlivu. Janáček a Martinů už nikoli. Smetanu s Wagnerem ovšem spojuje daleko spíš než ten či onen detail melodického nebo harmonického jazyka především to, že byli oba myslitelé, kteří vytvářeli opravdu nové koncepční hodnoty a nerecyklovali ty již prověřené. Ne vždy jim to vyšlo v téže míře, ale vždy je zajímavé se tím zabývat. A ano – v tomto ohledu je Libuše ta nejwagnerovštější opera: ve své vizi a koncepci. Naopak mluvíme-li o konkrétním nakládání s hudební materií, s orchestrem, zpěvem, balancí složek a podobně, myslím si, že často je z našich dvou romantiků-hrdinů hudby tím wagnerovštějším Dvořák, zejména než se – pod Brahmsovým vlivem! – z wagnerovského osvětí vymanil. Ale třeba i taková Rusalka – ještě v roce 1900 v ní slyšíme mnoho, ale mnoho z Wagnera, a to po padesáti nebo šedesáti letech od koncepcí Lohengrina nebo Prstenu Nibelungova. Dvořák nás ve výsledku uchvacuje sám sebou, Dvořákem, chci tím však jen dotvrdit, jak obrovský vliv Wagner na své okolí měl. Smetana je ovšem například daleko vřelejší, má mnohem zpěvnější kantilénu než Wagner a – ruku na srdce – je samozřejmě také mnohem lidštější. Wagnera zajímal nadčasový mýtus a jeho archetypy, Smetanu – i v tak mytologické opeře jako Libuše – především konkrétní člověk a jeho prožívání. Wagner je v principu religiózní skladatel, nikoli ovšem ve smyslu jakéhokoli konkrétního náboženství, Smetana velmi profánní a velmi sociálně empatický, řekli bychom možná: velice „vlevo“.

Opakuje se letos, že je třeba Smetanu vymanit z pouhého národního kontextu a hledat a najít, v čem je mezinárodní, světový. Cítíte podobný apel jako aktuální?

Jednoznačně – byť především pro ostatní, protože já odjakživa považuji Smetanu za světového. Vidím však kolem sebe, že mnozí jiní lidé ne dost.

Je to úkol, dá se toho dosáhnout prací, nebo to vyplyne samo?

Asi nemá smysl nad tím spekulovat. Znásilňovat tyto věci nejde – to se nevyplatilo: podívejte se na Zdeňka Nejedlého a komunisty. Nejsem překvapen tím, jak postupovali, protože pro socialistickou dobu bylo až příliš nasnadě si Smetanu přivlastnit. Ale konsekvence cítíme dodnes: Smetana je pro mnoho lidí příliš učebnicový pojem. On tedy sám svoje vlastní dílo propagoval velmi neústupně a taky dosti ideologicky. My to musíme dělat především přes dílo samo, ne přes velké řeči.

Dvořák, respektive jeho hudba, už tohle má vyjasněné, že.

Ano, ale ne ve všech žánrech. Jeho operní hudba, do které vkládal v podstatě po celý život ty největší své ambice, kromě Rusalky v zahraničí nežije. Klavírní také ne. Rozumějte správně: nadšenci se vždycky najdou, ti existují všude, ale nedá se to srovnat s popularitou jeho skladeb orchestrálních nebo komorních.

Martinů to má vyjasněné také, ne?

Mám dojem, že je to lepší a lepší. Mohu však mít zkreslenou perspektivu, protože sám Bohuslava Martinů dělám hodně, a tak mám dojem, že je ho všude plno. Říkám však vždy: nesrovnávejte Martinů s Dvořákem nebo Stravinským, ale s jinými skladateli jeho typu v první polovině dvacátého století. Vezměte Honeggera, Hindemitha, Brittena, Coplanda, dokonce i Prokofjeva. Ano, někteří z nich se hrají více než Martinů, ale rozdíl není radikální, zejména vezmeme-li jejich dílo jako celek. Martinů napsal obrovské množství skladeb obrovského množství žánrů. A tak se dostává na program různých hudebníků celkem pravidelně. Natáčíme souborné symfonie Martinů s Bamberskými symfoniky pro Deutsche Grammophon. Rád prozradím, že hlavní impuls k nahrání jeho díla nepřišel ode mě, ale od nahrávací společnosti. A orchestry, s kterými Martinů diriguji, reagují téměř vždy nadšeně. Řecké pašije v Salcburku, které jsem pohříchu neměl coby nabídku jak časově přijmout, jsem navštívil aspoň jako divák. Jejich úspěch byl přímo frenetický.

Ale Janáček? Nebylo by spíše třeba vrátit ho i do domácího kontextu? Ve smyslu – aby se ho publikum už konečně přestalo obávat?

Publikum je takové, jaké je. Janáček provokuje. Je to v DNA jeho hudby. Myslím, že ony „obavy“ vycházejí právě z toho, jak nás Janáček – záměrně – vyvádí z komfortní zóny. Paradoxně to jako Češi, protože rozumíme každému jeho slovu a Janáček není pro nás exotikum, cítíme často ještě silněji. To asi už u něho zůstane. Zároveň on je pro interprety takovým géniem, že ti ho budou podle mého soudu hrát na věky věků. A publikum pojede na té vlně s nimi, vlastně: s námi.

Dlouho dopředu jste se zabýval studiem partitury Libuše. Co studujete dalšího nového teď?

Připravuji se hlavně na operní repertoár, který mě čeká v Londýně. Hlavním tématem je Wagner a jeho Prsten Nibelungův. A to je materiál na několik let.

Jak daleko vlastně hledíte kupředu v kalendáři?

Někam k rokům 2029 a 2030.

A s jakým předstihem obecně studujete noty a kontexty pro příští úkoly?

To je různé. Ale řádově u symfonického repertoáru týdny, u oper měsíce, někdy i pár let, jako třeba u Wagnera. Rovněž Libuši jsem studoval několik roků. Jsem schopen i rychlého studia, v určitých žánrových případech i přes víkend nebo dokonce přes noc. Jsem přesvědčen, že dirigent to musí zvládnout, už kvůli záskokům a podobně. Ale neuspokojuje mě to.

Co dál, až skončí Rok české hudby?

Život půjde dál a česká složka mého repertoáru zůstane nebo se bude ještě prohlubovat, možná jen v menší kvantitě. Budu ještě intenzivněji směřovat k převzetí postu v Královské opeře v Londýně.

Nazval byste se vlastencem? Nebo už takové pojmy dnes nic neznamenají…

Ano. Cítím se vlastencem. Jsem k naší zemi kritický, ale vidím až příliš mnoho úžasných kvalit, na které můžeme být hrdí. Přál bych si, abychom si zachovali velkou míru lidské normality a kus odolnosti vůči společenským módám.

Lze jím být i v každodenním provozu v cizině? V Bamberku? V Americe?

Prostřednictvím hudby například jednoznačně. Třeba Smetanovy velké fresky představují jeden z mála autentických způsobů, jak být vlastenecky Čechem i v zahraničí. Podobně u dalších našich velkých autorů.

I v Londýně, až tam začnete působit v Covent Garden?

Pokusím se najít správnou míru. Pro mě je stále ideál to, stavět českou hudbu do udržitelného a přesvědčivého kontextu se světovou tvorbou. Tak to chtěli i ti nejlepší z našich tvůrců. Vycházet z místních kořenů, avšak nezapouzdřovat se.

Už jsem se ptal, jaké máte nejčerstvější zážitky s českou hudbou. A jaké je máte s hudbou mimo český repertoár?

Většina těchto zážitků je spojena se studiem nového operního repertoáru, hlavně německého – Wagner, Strauss – a italského – Verdi, Puccini a jiní. A nedávno jsem si mimořádně vychutnal italskou premiéru Klavírního koncertu amerického skladatele Masona Batese v Římě s pianistou Daniilem Trifonovem. Tato skladba dokázala přímo zázračně komunikovat s obrovským množstvím typů koncertních posluchačů. Byla nad obvyklou míru populární.

…………….

Výběr z rozhovoru vychází paralelně v tištěných Novinách Smetanovy Litomyšle

O koncertním provedení Smetanovy slavnostní opery na Pražském jaru 2024 pod taktovkou Jakuba Hrůši čtěte pod titulkem Co sluší Libuši.

Foto: z archivu J. Hrůši, Ian Ehm, Musacchio - Pasqualini - Fucilla / MUSA, Sebastian Made / Pro Arte Hamburg, Prazské jaro / Ivan Malý, Marek Olbrzymek

Facebook X E-mail WhatsApp