„Hudební provedení premiérového večera bylo na velmi solidní úrovni, dirigent vedl orchestr pevnou rukou s jasnou představou.“

„Pokud scénografické řešení vyvolává otázky, na které lze při dobré vůli nalézt odpovědi, nelze totéž říci o kostýmech.“

„V titulní roli vystoupila sopranistka Jana Šrejma Kačírková. Její výkon byl úctyhodný.“

Operní soubor Jihočeského divadla uvedl jako nejnáročnější titul této sezóny operu Giacoma Pucciniho Madama Butterfly. Režie byla svěřena Jakubu Šmídovi, hudebního nastudování se ujal šéfdirigent David Švec. Výtvarně poněkud zmatená inscenace si jistě najde svého diváka. 5. dubna měla u premiérového publika velký úspěch.

Je dobře, že po nevydařeném dobrodružství se zahraničním šéfdirigentem působí již několik sezón na pozici šéfdirigenta Jihočeského divadla český umělec, který může uplatnit zkušenosti, jichž nabyl dlouholetým působením na naší první scéně a kterému je takto umožněn další samostatný umělecký růst. Hudební provedení premiérového večera tedy bylo na velmi solidní úrovni, dirigent David Švec vedl orchestr pevnou rukou s jasnou představou. 

V titulní roli vystoupila sopranistka Jana Šrejma Kačírková. Ač některé její tóny v prvním jednání nezněly zcela bez vady a vzbuzovaly obavy, zda nezpívá v indispozici, během večera pěvkyně tyto obavy rozptýlila. Prokázala, že svůj nástroj ovládá na vysoké technické úrovni a dostála všem požadavkům náročného pěveckého partu. Její výkon byl úctyhodný. Jako námořní důstojník Pinkerton vystoupil na českých jevištích již etablovaný italský pěvec Paolo Lardizzone, který v této roli oslnil již před lety na plzeňském jevišti. Jeho hlas si zachovává potřebnou svěžest a stylový „pucciniovský“ přednes je v jeho případě samozřejmostí. Bylo radostí jej poslouchat. Do role amerického konzula Sharplesse byl obsazen nadějný mladý barytonista Jakub Hliněnský, s ohledem na dramatičnost role možná poněkud předčasně. Zejména v prvním jednání nezněl jeho hlas dostatečně průrazně. Hliněnský je nicméně mimořádně všestranně talentovaný umělec, což prokázal ve velké scéně s dopisem přesvědčivým herectvím. Mezzosopranistka Jolana Slavíková vystupuje v současnosti na více českých operních scénách a její výkony jsou vždy nepřehlédnutelné. Bylo tomu tak i tentokrát. V roli Suzuki uplatnila svůj hlas krásné barvy, spolehlivě vyrovnaný ve všech polohách. I po herecké stránce naplnila tuto nepříliš vděčnou roli přesvědčivým obsahem. Věrohodný byl i Tomáš Kořínek jako dohazovač Goro, jeho lyrický tenor zněl velmi příjemně. Miloš Horák má pro roli strýce Bonza potřebně znělý hlas, v roli Prince Yamadoriho zaujal pěvecky i herecky Tomáš Maliniak. I všechny další epizodní postavy byly obsazeny spolehlivými pěvci. Sbormistr Martin Veselý byl i tentokrát zárukou pečlivě nastudovaných sborových partů.

Jako režisér byl přizván v činohře i filmu již etablovaný Jakub Šmíd. Činoherní zkušenost byla zřejmá z vedení postav i jevištního aranžmá. Režisér se vyvaroval převratných koncepcí a novátorských řešení a snažil se poctivě vést postavy v souladu se záměry autorů. Přidaná postava interpretovaná tanečníkem (Zdeněk Mládek) však není zcela čitelná, ostatně možná o jejím poslání nemá jasno ani sám režisér: v rozhovoru uvedeném v tištěném programu k inscenaci o ní hovoří jako o Duchu meče, v osobách a obsazení v téže tiskovině je uvedena jako Mrtvý otec.

Rozpaky vzbuzuje scénografické řešení Martina Chocholouška. Veškeré dění se odehrává – jak je předepsáno – v domku, který Pinkerton pronajal pro svou japonskou novomanželku. Tento domek však spočívá na lesklých barelech. Bydlí snad Butterfly na vodě? Nadměrné užití pásů světel nepodporovalo dramatičnost příběhu, naopak dodávalo scéně povrchně dekorativní charakter. V druhém jednání byl domek po jedné straně zvednut, ve třetím jednání zcela otočen. Smysl těchto variací není dostatečně zřejmý.

Pokud scénografické řešení vyvolává otázky, na které lze při dobré vůli nalézt odpovědi, nelze totéž říci o kostýmech. V již zmíněném tištěném programu můžeme číst záměr kostýmního výtvarníka Petra Vítka vyvarovat se inspirace autentickými japonskými kostýmy. Proč!? Zjistit, jak má správně vypadat japonské kimono – což výtvarník považuje za obtížné – je naopak velmi snadné, stačí zajít do Náprstkova muzea. Ostatně v Japonsku jsou dámská kimona dodnes běžnou součástí odívání. Kostýmní výtvarník tedy vytvořil jakousi dobovou i stylovou všehochuť. Zejména bílý kostým Butterfly byl velmi nepodařený! I kostýmy Američanů, tedy Pinkertona a Sharplesse, jsou problematické. Mají-li nést nějaký znak, není jasné jaký. Na kostýmu konzula Sharplesse má být podle výtvarníka zřejmý „letitý vliv japonského stylu odívání“. Čím se tento vliv měl projevit, není jasné, Sharpless se slamáčkem a v přehnaně širokých (a navíc krátkých) kalhotách vypadal směšně, jako by si odskočil z jeviště ve varieté. Ostatně konzul jako diplomat, a tedy reprezentant své země se nemůže odívat, jak chce! Už tehdy v diplomacii panoval dress code, nepochybně ještě přísnější než dnes. Na svatbu by tedy v roce 1900 přišel americký konzul pravděpodobně v žaketu, s šedým cylindrem a rukavicemi. Měl-li kostým Pinkertona naznačovat, že svatbě nepřikládá vážnost a přišel tedy záměrně oblečen v jakési pracovní uniformě, je to pochybené. Jako pro důstojníka pro něj platily přísné výstrojní předpisy, které – zejména ve společnosti diplomata své země – musel dodržovat. Celkově, některé diskutabilní záměry inscenátorů naštěstí neubraly na síle Pucciniho hudby.

Foto/zdroj: ze zkoušky - Martina Root / JD

Facebook X E-mail WhatsApp