„Hlavními znaky inscenace jsou půvab, nadsázka, laskavý humor a hravost. A především víra v člověka.“

„Půvabné i dojemné jsou loutky starých lidí v životní velikosti, se kterými vládnou jak Papagena, tak Tamino s Paminou.“

„Slovenská pěvkyně Slávka Zámečníková hlasově i výrazově ovládla jeviště.“

První premiérou Vídeňské státní opery v tomto roce byla Kouzelná flétna Wolfganga Amadea Mozarta. Konala se 27. ledna a hudebního nastudování se ujal Bertrand de Billy spolu s orchestrem Vídeňské státní opery. Režijní zpracování je dílem české režisérky Barbory Horákové a role Paminy se zhostila slovenská zpěvačka Slávka Zámečníková. 

Kouzelná flétna, poslední singspiel Wolfganga Amadea Mozarta, měla světovou premiéru 30. září 1791 v tehdejším Wiener Freihaustheaters principála, autora textu a prvního Papagena Emanuela Schikanedera. Byla to tehdy směsice fantaskních barevných kostýmů i jadrného humoru a jistě v poselství opery nehledalo publikum to, co v něm chceme vidět dnes. Od té doby jsme mohli vidět v Evropě i ve světě nespočet podob této inscenace, v nejrůznějších vizuálních provedeních, ale Mozartova hudba zůstává pořád stejně brilantní, energická i úderná. 

Aktuální vídeňské inscenace se režijně ujala česká režisérka Barbora Horáková. Ta se na studiích v Německu a ve Švýcarsku věnovala nejprve opernímu zpěvu a příčné flétně, ale osud nakonec rozhodl jinak. Následovalo studium režie v Mnichově a pak realizace operních inscenací. V Praze se etabovala v roce 2021 nastudováním Rigoletta, její stěžejní práce se ale odehrávají hlavně v divadlech západních. Pozvání do Vídeňské státní opery k realizaci Kouzelné flétny je jistě velkou výzvou a režisérka se jí zhostila na výbornou. 

Pojala Kouzelnou flétnu skutečně kouzelně. Hlavními znaky inscenace jsou půvab, nadsázka, laskavý humor a hravost. A především víra v člověka. Ve spolupráci se scénografem Falkem Heroldem, který vytvořil i strašidelné vizuální efekty, umístili děj do stylového opuštěného strašidelného domu, kde se to hemží duchy a přeludy. Je tu něco jako velký had, útočící hejno ptáků či netopýrů, kostra a staré harmonium… a venku bouře s blesky. Druhé dějství se odehrává v průřezu patrového činžovního domu a na jeho dvoře, kam se dá přijet dokonce na loďce, a díky jevištním stolům lze nakouknout i do velké kotelny ve sklepě. Kostýmy Evy Butzkies jsou obyčejným všedním oblečením, Pamina byla dokonce unesena jen v županu, později je v jednoduchých letních šatech. Jen Královna noci a Sarastro hýří fantazijními oděvy a tři Dámy také, ale ty působí spíš komicky. Půvabné jsou loutky starců v životní velikosti, se kterými vládnou jak Papagena, tak Tamino s Paminou. Efektní je černé pozadí opony, na kterou světlo kreslí stromy a květy, zaujme i velká projekce bludiště, ze kterého zpívají tři kluci. A především z jeviště sálá víra v krásu a smysl života, v čisté člověčenství. Potvrzuje to i Sarastro, když na zednářském setkání vyslovuje důvěru v Tamina, že zvládne všechny úkoly na výbornou. Na otázku, jestli je čaroděj, odpovídá: „Ne, je víc. Je člověk…“ Ve víře v tuto premisu tvoří režisérka celou inscenaci.

První obraz vtahuje diváka do atmosféry starého velkého opuštěného domu ve městě, kolem něhož se v rytmu předehry prohánějí tři kluci s batohy na zádech na kole, aby jako správní dobrodruzi do domu vnikli. Tamino se do domu schová před bouřkou a usne, tam za ním přijdou tři Dámy, Královna noci a i Papageno s panovou flétnou. Ten má dokonce efektní entrée, sjíždí z provaziště na velkém křišťálovém lustru, je to navíc dobrý kontrast k jeho ptáčnické, rozjívené vizáži. V podzemí kotelny uvězněná Pamina je, jak řečeno, jen v županu a není se co divit, že se nešťastně zamilovaný Monostatos neovládne. Papageno sjíždí do sklepa včas, stylově, po skluzavce na uhlí, aby ji zachránil a dostal ven a odjeli spolu na dvojkole. Ze tří dveří, ze kterých si má Tamino vybrat a otevřít je, si vybere Tamino správně. Moudrost – Weissheit – ho zavedla do místnosti, která vypadá napůl jako lékárna, ale spíš jako skvěle zásobený bar, což vyvolalo smích. Královna noci, matka Paminy, dává dceři dýku, aby zabila Tamina, což ji dohání k sebevraždě. A k tomu je tu ještě Monostatos, který se stále nevzdal své touhy. Je to vůbec podivná postava, není tmavé pleti, jak by měl podle libreta být, ale jako topič tak trochu vypadá. Úsměvný je taneček topičů spolu s ním a s lopatami v rukou. Tím postava dostala spíš politování hodný charakter, než aby byl vykreslen jako padouch. Sarastro po efektním vstupu na scénu z provaziště, spuštěn sedící na srpku měsíce a pohádkově vystrojen, splétá zkoušky pro oba zamilované.

Druhé jednání dává nahlédnout mezi zednáře, v oblecích ve velké zasedačce, vzývající Isis a Osirida, aby se následně krmili na rautu, což působí poněkud podivně, ale realisticky. Další děj se odehrává na schodišti mezi třemi patry a střídavě v levé a pravé polovině domu, což je zajímavý nápad. Překvapí příjezd loďky mezi domy, ze které vystoupí Tamino s Paminou. Mají na zádech upevněné loutky, jsou to oni sami jako starci, a v duetu střídavě komunikují mezi sebou, i spolu s loutkami. Je to působivé a dojemné. Potěší i Papageno – Papagena, ona opět s loutkou stařeny a následně bez ní, což vyústí do prozářeného duetu dvou šťastných mladých lidí. Radostně končí i opera, kluci z Opernschule der Wiener Staatsoper se opět prohání na kole a sbor spolu se sólisty děkují Isis a Osiridovi.

Chor der Wiener Staatsoper je výborně sezpívaný sbormistrem Martinem Schebestou a s chutí se zapojuje do hereckých i tanečních kreací. Tři Dámy souzní dobře barvou hlasů, občas je herecká akce dokáže mírně rytmicky rozkolísat, ale jen nepatrně. Tři chlapci jsou méně hlasově zdatní, ale ladí jim to a dávají do svých rolí dětskou hravost a nadšení.

Sólisté odvádějí výborné výkony, jsou obdivuhodní, jak zvládají mluvené části, je to přece singspiel, a próza málokdy bývá u operních pěvců silnou stránkou. Výborný byl Sarastro v podání německého basisty Georga Zeppenfelda, jehož doménou je zejména spodní poloha, kterou si užíval a dokázal být jak démonický, tak i dokonce hravý. Německý tenorista Julian Prégardien jako Tamino má příjemný lyrický tenor a vůbec nepůsobí jako „princ“, ale spíš jako vyděšený úředníček. O to je dojemnější a lidštější. V této roli to byl jeho debut ve vídeňské opeře. Další německý pěvec Jochen Schmeckenbecher podává v roli Sprechera (Mluvčího) seriózní výkon sytým barytonem. Královnou noci byla Serena Sáenz, španělská sopranistka, která dala roli ohnivou energii a nosný, pohyblivý soprán. Její koloratury byly perfektně čisté a vylehčené, škoda, že ostře bodaly, stejně jako její výšky. Nicméně sklidila za své dvě árie nadšené ovace na otevřené scéně. Její dcerou Paminou byla slovenská pěvkyně Slávka Zámečníková. (Aktuální rozhovor čtěte ZDE.) Ta ve vídeňské opeře neúčinkovala zdaleka poprvé, má už zde za sebou několik úspěšných rolí a v roli Paminy potvrdila svoji erudovanost. Její hlas zněl sytě a kulatě, se sladkým a nosným témbrem a dala roli bezprostřednost i odzbrojující upřímnost s líbezností v hereckém projevu. S půvabnou samozřejmostí ovládla jeviště a i ona byla odměňována za výkon aplausem na otevřené scéně. Německý barytonista Ludwig Mittelhammer byl okouzlující v roli Papagena. Jeho zvučný baryton a bezprostřednost komických výstupů, z něho udělaly další výraznou postavu inscenace. Družkou Papagenou mu byla rakouská sopranistka Ilia Staple, jejíž Papagena byla šibalská i radostná, s jasným sopránem. Roli nešťastného Monostata ztvárnil rakouský tenorista Matthäus Schmidlechner, dal roli lehkou komickou nadsázku, i když byl celkově poněkud nevýrazný. 

Orchestr der Wiener Staatsoper řídil dirigent Bertrand de Billy, který je zkušeným hudebníkem a jako dirigent působí ve vídeňské opeře od roku 1997, kde má na svém kontě spoustu úspěšných inscenací, a je proto jejím „Ehrenmitglied“, tedy váženým členem. Orchestr, který byl posazený podle dobových zvyklostí na úroveň jeviště, zněl jasně a plasticky. Úseky s menší dynamikou po mozartovsku perlily a zvonily, forte hřměla a tempa byla velmi svěží a energická. Dirigent zkušeně pracoval s dynamikou a dával vyznít hlasům zpěváků, v dramatických částech ale dokázal orchestr přivést k hudebním vrcholům.

Inscenace Kouzelné flétny je nejen půvabná, ale i velmi přehledná a se silnou výpovědí. Tím, že je pojata spíše civilně, dostává srozumitelné kontury, které souzní se současným publikem. „V závěru, kde se všichni společně potkávají, se opouští pohádkovost ve prospěch čistého člověčenství. Zkoušíme, jestli hudba otevře srdce, jestli opera udělá lidi lepšími. Nesmí se lidem přestat věřit…“ vyznává se v programu k inscenaci režisérka Barbora Horáková.

…………….

Reflexe je psána z první reprízy 30. ledna 2025.

Foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn a Sofia Vargaiova