„Když zapadá slunce, prozáří onyxovou stěnu tak, že na její zadní stěně září červené ornamenty.“

„Violoncellista vládne krásným sametovým tónem, se schopností širokého legata a kontrastní dynamiky.“

„Klavírista se projevil jako dokonalý spoluhráč.“

Festival Janáček Brno naplňuje hudbou i prostředí, kde se běžně muzicírování pro veřejnost neprovozuje. V sobotu 23. listopadu odpoledne se ve vile Tugendhat konal koncert violoncellisty Václava Petra, kdy David Mareček doprovázel na klavír, a zazněly skladby Igora Stravinského, Josefa Suka, Antonína Dvořáka a samozřejmě i Leoše Janáčka. Koncert to exkluzivní, s pohodovou atmosférou, jako za dřívějších časů. 

Vila Tugendhat je brněnskou funkcionalistickou perlou, památkou UNESCO, a jako taková má přísný návštěvnický režim. Přesto se tu výjimečně koncerty konají a patří k těm exkluzivním. Do prostoru s pověstnou onyxovou stěnu se nevejde víc než sedmdesát návštěvníků. Z druhé strany mají posluchači možnost velkými okny obdivovat nádhernou zahradu s historickým platanem a siluetou Špilberku. A když zapadá slunce, jako tomu bylo tentokrát, prozáří onyxovou stěnu tak, že na její zadní stěně září červené ornamenty. Výjimečnost chvíle je posvěcena.

Dva výsostní hudebníci, violoncellista Václav Petr, koncertní mistr České filharmonie, a David Mareček, klavírista a ředitel téže instituce, připravili pro tento večer duši lahodící program. Zahájila Balada a Serenáda pro violoncello a klavír, op. 3 (č. 1 a 2). Dílo mladičkého skladatele Suka, kterým se ucházel o studium u Antonína Dvořáka, je naplněné emocemi lásky, jakož i expresivnějšími částmi, ve kterých zaujal violoncellista krásným sametovým tónem, vyrovnaným ve všech polohách a přirozeně nosným. Klavírista se projevil jako dokonalý spoluhráč, s vylehčenými piany i dramatickou potencí, která však nikdy nepřehlušila zvuk violoncella.

Následovala skladba Leoše Janáčka Pohádka pro violoncello a klavír, nedokončená skladba, na motivy ruských pohádek. Snové zahájení první věty Con moto v impresivní náladě, pokračovalo melodickou linkou violoncella, aby v části Andante pokračovala již nepřeslechnutelná janáčkovská melodika, pokračující v hybném Allegru. Souznění klavíru a violoncella bylo čítankové. 2. Con moto. Adagio poco rubato hrál klavír odlehčeně s perlivými pasážemi a violoncello mělo nadýchaný témbr. 3. Allegro zahájil lehký radostný motiv, postupně se rozšiřující do dramatického napětí, v závěru zklidněného. Janáček skladbu nedopsal, ale i tak to je malá perla v komorní hudební literatuře. 

Tvorba Antonína Dvořáka byla zastoupena v tomto matiné dvěma drobnými skladbami. Rondo pro violoncello a klavír g moll, op. 94, které oproti programu zaznělo jako první, uvedl violoncellista krásnou niternou melodií, již podpořil klavírista hutnými, přesto citlivě dynamicky propracovanými akordy. Střední část zněla jásavě s virtuózními běhy a trylky, poté se vrátila melodie, již poněkud dramatičtější, spějící k závěru. Druhou skladbou téhož autora byl Klid pro violoncello a klavír, op. 68/5. Melodie je doprovázená pevnými i měkkými akordy, citlivě reagujícími na změnu dynamiky violoncella. Následně vyklenutá melodie tvoří velký oblouk a zanoří se do hloubek, nad kterými zdobí klavír. Souhra mezi oběma nástroji je základním předpokladem pro účinek skladby, což v tomto případě se podařilo skvěle. 

Poslední skladbou matiné byla Italská suita pro violoncello a klavír Igora Stravinského. Z hudby Giovanniho Battisty Pergolessiho sestavil Stravinskij nejprve pro Sergeje Ďagileva balet s názvem Pulcinella a poté i Suitu pro violoncello a klavír, složenou ze šesti kontrastních tanečních částí. Škoda, že v programu byly zcela pomíchány jednotlivé věty, posluchač by se býval lépe orientoval. Mělo zde být Introduzione (Allegro moderato), Serenata (Larghetto), Aria (Allegro alla breve) Tarantella (Vivace), Minuetto (Moderato) e Finale (Molto vivace). Skladbu provedlo duo violoncello a klavír s nápadnou lehkostí, široce rozkročenou dynamikou a průraznou dramatičností. Jako již v předchozích skladbách prokázal violoncellista kultivovaný tón, se schopností širokého legata a kontrastní dynamiky. Hráč má spolehlivou techniku a jeho piana jsou lehounká a nosná, stejně jako ozdoby či nadýchané flažolety. Forte zní naopak velmi hutně a pevně, s dramatickým efektem. Klavírista byl velice ukázněný a cítil se sólistou a dokázal ho doplňovat v pianových plochách a účinně podporovat ve vzrušenějších akordických částech. Umělci tvořili jednotné duo, vnitřně ústrojně propojené. K dokonalému efektu jim jistě dopomáhaly i nástroje, klavír značky Steinway & Sons a sólistovo violoncello z dílny Giovanniho Battisty Guadagniniho, model „Teschen-macher“ z roku 1757, který má umělec zapůjčen ze soukromé sbírky.

Byl to umělecky vysoce hodnotný zážitek. Dokreslovalo ho nejprve zapadající slunce, ozařující onyxovou stěnu, a poté i pozvolné stmívání s pohledem do udržované a vzrostlé zahrady. Poetické…

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek