Sopranistka Marie Smolka se narodila v Ostravě, vyrůstala však v Německu, kde dnes působí na několika hudebních scénách. Ztvárnila několik rolí klasického repertoáru od Hraběnky a Neddy po Violettu a Mimì, ale nebrání se ani soudobé opeře, kdy zkušenosti má s díly Philipa Glasse či Olivera Hartmanna. Výrazné místo v jejím repertoáru zaujímá také koncertní a oratorní tvorba. Rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz vznikl u příležitosti vystoupení Smolky na závěrečném koncertu Svatováclavského hudebního festivalu, kde 28. září zazní Mendelssohnovo oratorium Eliáš pod taktovkou Rolanda Kluttiga.

Jak se žije mladým českým sopranistkám v Německu? Mohla byste na úvod našim čtenářkám a čtenářům trochu přiblížit svou cestu k hudbě a také za hranice naší země?

Narodila jsem se v Ostravě, ale vyrůstala jsem v Německu. Vlastně jsem se tedy celý život pohybovala mezi dvěma zeměmi, jazyky a kulturami. Německo bylo místem, kde jsem vyrůstala, získala hudební vzdělání a nakonec našla cestu k opeře. Zároveň můj český původ vždy zůstal součástí toho, kým jsem.

Moje cesta k hudbě přitom nebyla nějak předurčená. Ke zpěvu a později k opeře jsem dospívala postupně a v určitém okamžiku se z této vášně stalo mé povolání. Od té doby mě hudba zavedla daleko za hranice Německa a umožnila mi pracovat na různých scénách a s nejrůznějšími umělci. Možná právě proto dnes vnímám hranice méně geograficky. Jako zpěvačka jsem neustále na cestách a setkávám se s jinými jazyky, kulturami i způsoby práce… Vnímám to jako velký dar.

Ve vašem životopise mě zaujalo, že jste před dvěma lety vystoupila v Hamburgische Staatsoper v baletním večeru Johna Neumeiera s názvem Epilog se Čtyřmi posledními písněmi Richarda Strausse. Povězte nám něco více o tomto neobyčejném projektu…

Ano, je to tak. Byla jsem oslovena, abych byla alternací Asmik Grigorian během zkoušek, a v následující sezoně jsem pak převzala čtyři představení. Byla to jedna z nejkrásnějších pracovních zkušeností, jaké jsem kdy měla možnost zažít.

Baletní soubor patří k nejlepším na světě a John Neumeier je skutečnou osobností tanečního světa. Moci se tohoto procesu účastnit, a především tak intenzivně spolupracovat s tanečníky pro mě jako zpěvačku znamenalo otevřít si zcela nový prostor. Mluvit tělem, sdílet emoce, komunikovat – a k tomu hudba Richarda Strausse… Co může být krásnějšího? Od jednoho představení k druhému, ale už během zkoušek, tanečníci reagovali na mě a já na ně. Přicházely okamžiky spontánnosti a vzájemného splynutí. Žádná pravidla, žádné hranice – jen jakýsi reálný stav věcí.

David Frey u klavíru byl klíčem k hudební stránce celého večera. Inscenace byla uvedena pouze s klavírním doprovodem, díky čemuž hudba působila ještě křehčeji a živěji, protože byla tak blízko nám lidem. Byla to velmi intimní zkušenost.

Když ještě na chvíli zůstaneme u Richarda Strausse: Přijímají a vnímají jeho hudbu Němci jinak, než je třeba vnímán u nás?

Myslím, že bychom měli Straussově hudbě mnohem více věřit. Někdy mám pocit, že si příliš brzy klademe otázku: Není to příliš těžké, příliš velké, příliš náročné? Straussova tradice se přitom může rozvíjet jen tehdy, když o ni pečujeme – s orchestrem, se zpěvačkami a zpěváky a v neposlední řadě i s publikem. V Rakousku zažívám v přístupu k Richardu Straussovi velkou samozřejmost. V Německu mám naopak dojem, že jeho díla jsou na jednotlivých scénách zastoupena velmi rozdílně.

Časopis Opernwelt vás nominoval mezi nejvýznamnější pěvkyně roku 2025 za výkon v roli Pastýře v Hartmannově opeře Simplicius Simplicissimus. Povězte nám něco o tomto pozoruhodném díle…

Opera vypráví životní příběh naivního Simplicia na pozadí desetiletí trvajících válečných útrap 17. století, které Německo téměř vylidnily. Z přibližně dvanácti milionů lidí, kteří v zemi žili na začátku války, přežily nesmyslné krveprolití jen čtyři miliony. Hartmann touto operou vytvořil dílo, které nepřímo představovalo obžalobu nacistického režimu. Jako předlohu si zvolil pikareskní román Dobrodružný Simplicissimus Jakoba Christoffela von Grimmelshausena z roku 1668. Svého Simplicia Hartmann označil za „obrazy jednoho vývoje z německého osudu“.

Pro mě je tato opera výzvou k lidskosti, která chyběla jak za třicetileté války, tak v době nacistického teroru. Někdo nás tu varuje – před tím, že se některé věci mohou opakovat. Tato opera je dnes aktuálnější než kdy dřív. To, co se právě odehrává ve světě, toto dílo ukazuje mimořádně naléhavým způsobem. Je to až děsivé.

Na německých a rakouských scénách zpíváte Mozartovy role, ve vašem repertoáru už ale najdeme také Mimì a Taťánu. Máte pocit, že váš hlas postupně dozrává pro větší role romantického repertoáru? A vyvíjí se směrem, kterým si přejete?

Rozhodně. Vždycky jsem byla a stále jsem především člověk, který se řídí intuicí. Sama sebe i svůj hlas velmi dobře znám a s každou životní etapou se proměňuje i člověk, a tím také směřování hlasu. Snažím se do rolí vnášet zkušenosti, vzpomínky, emoce a události, které jako Marie v životě prožívám. Podle toho si také role a partie vybírám a hledám. Samozřejmě by měly být takzvaně zpívatelné a odpovídat mému hlasu. Ale kdo říká, že Taťána musí mít tmavě zabarvený hlas? Nebo Mimì?

Nechci být hlasovou kopií žádné zpěvačky, která je považována za jakési poznávací znamení dané role. Chci být já – Marie jako Mimì, Taťána, Káťa, Blanche, Micaëla a další. Vždyť na jevišti ztvárňujeme lidi, nejsme vystřižené z papíru. Také jsem se naučila, že člověk nemusí vyhovovat všem. Snažím se být pravdivá, a tedy pravdivá i v hudbě. A k tomu patří i určité riziko. Riziko, že člověk nemůže a ani nemusí vždy dostát zažitým očekáváním publika, kritiků nebo divadel. A tak to podle mě má být. Jinak by umění a hudba byly jen nudnou, jednolitou bílou hmotou.

Jste ráda, že jste sopranistka?

Jak kdy. (smích) Jak už jsem říkala, můj hlas se bude ještě vyvíjet. Pro mě jsou ale rozhodující samotné postavy a jejich charaktery – silné a zároveň křehké ženy. Proto miluji Richarda Strausse a Janáčka. Oba jsou pro mě velkými psychology ženských postav.

U Janáčka mě fascinuje především jeho přesné pozorování lidských vztahů a společenských témat. Stejně to vnímám například u Čajkovského Evžena Oněgina. Tyto postavy mají několik psychologických rovin, zaplétají se a ztrácejí ve vlastních slovech, a přitom stále odhalují nové stránky své osobnosti. A právě takové postavy bych chtěla na jevišti vyprávět.

Kdybyste si mohla na jeden den změnit hlasový obor – mužský, nebo ženský –, jaký byste si vybrala a jakou roli byste si ráda zazpívala?

Právě teď ve Varšavě ve Velkém divadle zkouším Mahlerovu Druhou symfonii a ta síla, která z této neuvěřitelné symfonie vyzařuje, stejně jako naprosté soustředění na hudbu a zpěv, jsou neuvěřitelné. Není tu žádná scénografie ani režie, která by podtrhovala téma díla – hudba mluví sama za sebe. Takže kdybych si na jeden den mohla změnit hlasový obor, určitě bych si vybrala alt v Mahlerově Druhé symfonii – už jen kvůli Prasvětlu.

Tím jsme se dostali k oratornímu a písňovému repertoáru…

Koncertní a oratorní repertoár je kategorie sama pro sebe. Těžiště je jinde, než je tomu u scénických děl. Rozhodující je hudba, která stojí v popředí, hlas a jakási čistá vzájemná souhra. Na písňový repertoár jsem si nechala čas. Zatímco jiní zpěváci se mu začali věnovat už během studií, já jsem v tomto ohledu spíš pozdní startér. I tady hledám správná témata a texty. Hudbu, která mě okamžitě osloví a ke které mám ideu, co bych chtěla písňovým večerem vyjádřit. I tady si kladu otázku: Jaký je můj vlastní příběh, který za tím stojí?

Na závěrečném koncertu Svatováclavského hudebního festivalu zazpíváte sopránový part v oratoriu Eliáš Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Máte s ním již vlastní zkušenosti a jakým jazykem k vám promlouvá?

Pro mě to skutečně bude první setkání s Mendelssohnovým Eliášem a velmi se na něj těším. Přestože jsem toto dílo dosud sama nezpívala, oslovuje mě především jeho velká dramatická síla. Možná to souvisí i s tím, že vycházím z opery a hudbu velmi silně prožívám prostřednictvím textu, emocí a dramatické situace. O to krásnější pro mě je, že toto dílo zazpívám poprvé právě na závěrečném koncertu tohoto festivalu v Ostravě, ve městě, kde jsem se narodila. Protože se Eliáš v Česku neuvádí příliš často, ráda bych čtenářky a čtenáře srdečně pozvala, aby tuto nádhernou hudbu prožili společně s námi.

Mendelssohn patří ke skladatelům, kteří v 19. století v podstatě rehabilitovali Bacha. Je tento vliv v Eliášovi patrný? 

Ano, Mendelssohn měl ostatně k Bachovi velmi blízký vztah. Svým provedením Matoušových pašijí v Berlíně v roce 1829 výrazně přispěl k jejich znovuobjevení, a tím i k bachovské renesanci v 19. století.

Když si uvědomíme, že Mendelssohn už v jedenácti letech zkomponoval svou první operu, možná to do určité míry vysvětluje také velkou dramatickou a téměř operní sílu, kterou v Eliášovi cítíme. Především ve sborových scénách mi silně připomíná Händela. Je v něm něco velmi operního.

Nezávidíte trochu Belle Adamové, že v oratoriu ztvární roli Jezábel? To přece musí být na interpretaci zajímavější zpívání než kompozitní role andělských hlasů.

Možná trochu ano! (smích) Samozřejmě je Jezábel, právě pro mě jako operní zpěvačku, velmi lákavou postavou. Ale i jednotlivé andělské hlasy mají své kouzlo: přinášejí útěchu, naději a jinou perspektivu do dramatického dění. Z interpretačního hlediska mě velmi baví dát těmto různým hlasům během poměrně krátkých okamžiků pokaždé vlastní barvu a výraz.

Vraťme se ještě jednou k vašemu repertoáru, v němž jsem nenašel jedinou stopu české opery. Je to záměr? Neláká vás například Lišák Bystrouška nebo Jenůfa? Německá divadla ostatně Janáčkovy opery inscenují poměrně často a mít v souboru rodilou mluvčí by pro ně přece mělo být výhodou… Nebo snad zatím jednoduše nepřišla ta správná nabídka?

To je věru otázka, která mě bolí u srdce. V Innsbrucku, v divadle, kde jsem byla naposledy v angažmá, se uváděly Janáčkovy Výlety páně Broučkovy v němčině!  Před čtyřmi lety jsem v brémské opeře zpívala Karolku v Jenůfě, a to v češtině. A loni jsem v mannheimské opeře v rámci nově vytvořeného projektu zpívala scénu z Káti Kabanové, rovněž v češtině. Káťu se teď učím celou a velmi doufám, že brzy dostanu příležitost tuto roli zpívat. Samozřejmě si velmi přeji ztvárnit Janáčka na jevišti ve svém mateřském jazyce.

Někdy mě opravdu bolí, že se dnes Janáčkovy opery hrají po celém světě, ale při obsazování jako by se ne vždy kladl dostatečný důraz na význam češtiny. Právě u Janáčka jsou jazyk a hudba neoddělitelně propojené. Česká melodie řeči, její specifický rytmus i způsob, jakým jazyk zní v ústech, jsou přímo vepsané do jeho hudby. Jeho notace velmi přesně vychází z mluveného slova a jeho významu. A protože jsem se narodila v Ostravě, není mi cizí ani tamní nářečí. Samozřejmě existují zpěvačky z mnoha zemí, které Janáčka zpívají skvěle. Jde mi mnohem více o to, že znalost rodilého mluvčího zde může představovat další interpretační kvalitu, kterou by při obsazování možná stálo za to zohledňovat výrazněji.

Letos v létě jsem poprvé spolupracovala s Petrem Popelkou a také jsem slyšela jeho koncerty s Vídeňskými symfoniky, na nichž zazněl český repertoár. Velmi mě dojalo a zároveň ohromilo, jak silně se s touto hudbou identifikuje a jak přirozeně zprostředkovává její charakter, barvy i hudební tradici. Pro mě je to důkaz, že člověk k hudbě, s jejíž kulturou vyrůstal, má jednoduše osobitý přístup.

Na co se v nadcházející sezoně těšíte nejvíc?

Na svůj debut ve Velkém divadle ve Varšavě, kde, jak už jsem říkala, budu zpívat v Mahlerově Druhé symfonii. Ta je klíčovým dílem, díky němuž jsem se dostala k hudbě. A potom také na svou první Beethovenovu Devátou ve Stuttgartu. Tato dvě díla už snad ani nemohou být rozdílnější. Vlastně jsem ale svůj vrchol tohoto roku už zažila: svůj debut ve Vídni s Vídeňskými symfoniky ve Zlatém sále Musikvereinu pod taktovkou Petra Popelky. Jaká čest a radost!

Jakým největším omylem podle vás opera v roce 2026 trpí?

Snad dojmem, že se musí neustále znovu vynalézat, aby zůstala relevantní. Samozřejmě se musí dál vyvíjet a odrážet naši současnost. Její velká síla ale podle mě stále spočívá v hudbě, lidských příbězích a bezprostředních emocích. Za to se není třeba omlouvat – a není ani nutné to křečovitě modernizovat.

Máte poměrně dost zkušeností s tzv. Regietheaterem. Máte v sobě nějak nastavené hranice, za něž byste nešla, ať by byl pokyn z režie jakýkoli?

Nenechávám se omezovat. (úsměv) Pokud má všechno skutečný důvod a své opodstatnění, jsem všem nápadům otevřená. Nemám ráda vynucené pokyny ani snahu šokovat nebo být za každou cenu takzvaně jiný. Musí mi to dávat smysl a mít svou logiku. Podle mě se toho dá dosáhnout vzájemnou důvěrou a citem pro určitý způsob komunikace mezi režisérem a zpěvákem.

Jak relaxujete? Co vám pomáhá vrátit se na zem, když je té hudby příliš?

Příroda! Miluji být v horách. Vlastně kdekoli, kde mě obklopuje flóra a fauna. Je přítomná v daném okamžíku, řídí se rytmem ročních období. Tichá a klidná, mohutná a jasná. V těchto chvílích si tak moc užívám samotu, v níž se můžu úplně uvolnit a nechat věci plynout. I proto jsem tak ráda a vděčná, že teď žiju v Rakousku. A také že jsem blízko Česka. (úsměv)

Kdybyste mohla pozvat jednu operní postavu na drink: Koho byste pozvala, o čem byste si povídaly a jaký drink byste jí nalila?

Vybrala bych si Emilii Marty z Věci Makropulos. Zeptala bych se jí, jestli člověk po více než třech stech letech života skutečně zatouží zemřít, nebo jestli by se s veškerými svými zkušenostmi rozhodla pro tak dlouhý život znovu. A také jestli tak dlouhý život skutečně vede ke ztrátě schopnosti opravdově se radovat, milovat nebo se nechat překvapovat.

Ráda bych jí nalila opravdu kvalitní šampaňské – po více než třech stech letech už nejspíš všechno ostatní vyzkoušela. (smích)

Foto: archiv Svatováclavského hudebního festivalu, web umělkyně, Joy Hanssen, Birgit Gufler

Facebook X E-mail WhatsApp