„Čeština je krásný jazyk pro zpěv.“

„Ráda o operním pěvci přemýšlím jako o zpívajícím herci. Ne jen jako o zpěvákovi.“

„Chodím povzbuzovat studenty do škol. Ukazovat jim, že nejsme suchopární a nudní zpěváci, kteří jen stojí a zpívají.“

Estonská sopranistka Mirjam Mesak patří mezi výrazné osobnosti mladé operní generace. Svým působením na prestižních evropských scénách, spoluprací s předními orchestry a osobitým interpretačním stylem si získala pozornost odborné i laické veřejnosti. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz hovoří nejen o svém nadcházejícím koncertu s Petrem Nekorancem, s nímž zazpívá 19. července na zámku Polná, ale také o tom, jak se dostala do Eurovize nebo jak se snaží pro operu nadchnout mladé lidi.

V Česku vystoupíte s Petrem Nekorancem. Je to vaše první pěvecká spolupráce?

Ano, je to vtipné vzhledem k tomu, že jsme oba členy Bavorské státní opery v Mnichově. On tam nastoupil chvíli přede mnou, já přišla do operního souboru později. Pracovali jsme poměrně často ve stejné instituci, ve stejné budově, slyšela jsem o něm, ale naše cesty se tam nikdy nezkřížily. Když jsem dostala nabídku zazpívat s ním na koncertě v Česku, byla jsem nadšená a okamžitě jsem řekla ano. Nemůžu se dočkat, až se na jevišti konečně potkáme. 

Jak jste vybírali společný repertoár? Na co se posluchači mohou na koncertě těšit?

Program bude zejména italský – hlavně Rossini a Donizetti. Samozřejmě nebudou chybět árie z nejznámějších oper a také výběr italských, neapolských písní. Roli Noriny v Donu Pasqualovi jsem už zpívala například u nás doma v Estonsku, takže zazpívám její árii Quel guardo, il cavaliere a také společně s Petrem Nekorancem a Mattiou Olivierim uvedeme tercetto z této opery. Nemohu zapomenout také na Nápoj lásky, s Petrem zazpíváme duet Nemorina a Adiny Caro elisir. Následovat bude také několik francouzských kusů od Bizeta.

Byl to složitý proces výběru vzhledem k tomu, že jste ještě nespolupracovali?

Byla to diskuse, kdy jsme se snažili přijít na to, co by vyhovovalo nám všem, nalézt věci, které máme v repertoáru a jež bychom mohli zpívat společně. Vždycky jde o to, abychom se mohli všichni ukázat jak sólově, tak v nějakých společných výstupech, aby byli všichni spokojení, vyhovovalo to jejich hlasovým možnostem i naturelu. A čím víc lidí, tím víc názorů pak samozřejmě přijde. Nicméně v tomto případě nebylo těžké se dohodnout. Jak jsem říkala, jsou to jedny z nejoblíbenějších oper a samozřejmě všichni jsme se s nimi v nějaké situaci už setkali, takže to nakonec byla poměrně snadná domluva.

Četla jsem o vás docela překvapivou informaci, že jste dříve zpívala popovou hudbu a že jste se jako vokalistka zúčastnila Eurovize. Je to pravda?

Ano, dvakrát jsem reprezentovala Estonsko v Eurovizi, ale jen jako doprovodná vokalistka. Byla to docela zajímavá zkušenost.

Dalo vám to něco i pro vaši kariéru operní pěvkyně?

Myslím, že všechno, čím jsem v životě prošla, mě formovalo jako osobnost i jako umělkyni. Dobré i špatné zkušenosti. Eurovize samozřejmě také. Naučila jsem se komunikovat s tiskem, být připravená kdykoli a nebát se velké haly, kde bylo třeba dvacet tisíc lidí. Měla jsem velké štěstí, že jsem měla možnost si jako mladá umělkyně vyzkoušet různé věci, včetně zpěvu na Eurovizi, i když už se dnes popu nevěnuju.

Jak se tedy stalo, že jste začala zpívat operu?

Odmalička jsem zpívala ve sboru, Estonsko má poměrně velkou sborovou tradici. Jednou mě oslovila naše sbormistryně a zeptala se „Nepřemýšlela jsi, že bys třeba začala dělat operu?“ A já si pomyslela: „Tak to opravdu nepřemýšlela!“ (smích) Nepocházím z hudební rodiny, do té doby jsem o opeře vlastně nic nevěděla. A tím začalo mé zkoumání operního řemesla, které mimochodem trvá dodnes, je to nekonečný proces. 

Bylo pro vás zpívání ve sboru důležitou kapitolou v kariéře?

Nepochybně, byla jsem ve sboru odmalička, dohromady asi patnáct let. A myslím, že jedna z nejdůležitějších věcí, kterou jsem si odnesla ze zpívání ve sboru, byla disciplína a práce v týmu, což mě opravdu připravilo na budoucnost. Člověk musel vždycky počítat s ostatními, pracovat ve skupině. Musela jste se vypořádat se všemi lidmi a jejich charakterem. Spojit se pro konečný výsledek. Což je nakonec totéž, co dělám teď. Naši kolegové se často mění, neustále musíme pracovat s novými lidmi. A vždycky to musí nějak fungovat. 

Je nějaká opera, po jejímž zhlédnutí jste se zamilovala do tohoto žánru?

Myslím, že to byla Pucciniho Bohéma, do které jsem se zamilovala, a láska k ní už mě nikdy neopustila. Je to dílo, které mě vždy provázelo, po celou kariéru. Nastudovala jsem postupně Mimi i Musettu, zpívala jsem ji v různých zemích. Vzbudila ve mně lásku k opeře svým příběhem, ale také lásku k italskému stylu zpěvu.

Zpíváte v mnichovské inscenaci Rusalky První žínku. Jaké je pro vás objevovat českou hudbu skrze Antonína Dvořáka a jak vnímáte tuto roli?

Ano, je to počtvrté, co zpívám První žínku. A musím říct, že zpívání v češtině mě moc baví. Podílela jsem se také na inscenaci Její pastorkyně. Zpívám rovněž v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, v příští sezóně v nich budu debutovat v hlavní roli v Americe. Také jsem dělala Prodanou nevěstu od Bedřicha Smetany. Dostávám se k české hudbě poměrně často, takže styl a hudbu docela dobře znám. A také mě ten jazyk vůbec neděsí. Když lidem říkám, že často a ráda zpívám česky, vytřeští oči a ptají se: „Česky, vážně?!“ A já říkám: „Ano, je to velice krásný jazyk pro zpěv“. Na posledních zkouškách Rusalky mě za češtinu pochválili, což mě moc potěšilo. Protože někomu to může připadat těžké, ale já ji vlastně miluju, musím říct.

To je hezké slyšet. Mnoho cizinců říká, že je to pro ně příliš obtížné a zpěv v češtině si zpravidla příliš neužívají.

Vlastně bych řekla, že třeba zpěv v němčině je pro mě svým způsobem mnohem těžší. I když má čeština občas hodně souhlásek za sebou, krásně se v ní střídají dlouhé a krátké samohlásky. I když by si člověk myslel, že když má pět souhlásek nebo slabiky plné souhlásek za sebou, tak se to bude zpívat těžko. Ale nakonec vůbec, celé to nějak přirozeně plyne. Myslím si, že v tom jazyce je hodně krásy a dá se s ním pěkně pracovat, vůbec neruší zpěv, naopak je velmi zpěvný sám o sobě.

Vaše rodná estonština je ugrofinský jazyk, napadá mě, že by se vám díky tomu možná zpívalo dobře i v maďarštině, která je také pro mnohé obtížná.

Přesně tak, estonština je příbuzná jak s finštinou, tak s maďarštinou, takže jsou mi slovanské jazyky vlastně velmi blízké. 

Které další role jsou před vámi?

Kromě První žínky zpívám také Freyu ve Wagnerově Zlatu Rýna, které bude znovu uvedeno v rámci Mnichovského operního festivalu. V příští sezóně mě čeká spousta krásných nových rolí, například Marcellina v Beethovenově Fideliovi. Nově budu zpívat také Adélu ve Straussově Netopýrovi. Takže několik opravdu vzrušujících debutů, ale také návrat k některým starým oblíbeným rolím.

Hlavní role v Rusalce vás zatím nečeká?

Na nedávném galakoncertu jsem zpívala Měsíčku na nebi, tu árii naprosto miluju! Takže proč ne, ale určitě bych s tím ještě pár let počkala, je to přece jen náročná role a člověk na to musí být dostatečně zralý a připravený – hlasově i emocionálně. Mám v hlavě například úžasnou interpretaci litevské sopranistky Asmik Grigorian a té se v tuto chvíli nemohu rovnat. 

Máte nějaké další pěvecké vzory, které vás inspirují?

Mám tendenci nesoustředit se tolik na to, co dělají ostatní, i když si řemesla jiných zpěváků velmi vážím a ráda chodím do opery na své kolegy. Nemám tendenci nikoho zbožňovat, protože zjišťuju, že chci být věrná svému vlastnímu hlasu, svému vlastnímu umění a tomu, kým jsem jako zpěvačka. Někdy to může být docela ošemetné, když se člověk příliš zaobírá zvukem jiných lidí a aniž by chtěl, může sklouznout k tomu, že je začne napodobovat. Takže se vždycky snažím mít svůj vlastní hlas a zůstat věrná sama sobě.

Samozřejmě ale mám i zpěvačky, které obdivuju, Asmik je jedna z nich. Ne pouze díky technice zpěvu; ona je tak hluboce vžitá do každé postavy… Například i Ermonela Jaho je skvělá herečka. Musím říci, že tuto vlastnost si cením, když někdo dokáže kromě krásného zpěvu jít hlouběji a zcela se s postavou ztotožnit. Nebo dokáže vytvořit nějakou jinou dimenzi příběhu, která člověka opravdu dojme. Na tom mi opravdu záleží. Ráda totiž přemýšlím o operním pěvci jako o zpívajícím herci. Ne jen jako o zpěvákovi. 

Máte nějakou roli, kterou máte zvláště ráda a znovu a znovu hledáte, jak ji ztvárnit? Pěvecky i charakterově? Tipla bych si Mimi…

Přesně tak, Mimi jsem zpívala už před osmi lety jako začínající sopranistka. V Anglii jsem poté měla příležitost si tuto roli znovu trochu osahat ve velmi příjemném prostředí. Bylo to s menším orchestrem a v malém sále, což bylo něco úplně jiného než ve velkém divadle. Nedávno jsem ji začala hrát v nové inscenaci Bohémy doma v Estonsku a jsem ráda, že jsem se po osmi letech k té roli vrátila a mohu ji zpívat hlasem, který mám teď, po vývoji, který jsem prodělala jako zpěvačka, ale také jako herečka a jako člověk. Byla to příjemná příležitost se k té postavě znovu vrátit. S úplně novými myšlenkami a novými zkušenostmi. Změnilo to můj přístup k roli. 

Sama jste zmínila, že v publiku na Eurovizi jste zažila tisíce a tisíce lidí – nemrzí vás někdy trochu, že v opeře tohle znovu nezažijete? Že nemá takovou společenskou odezvu?

Já myslím, že v opeře je důležité, že kvalita převyšuje kvantitu. Sice nemáme v publiku stejné množství lidí, ale máme posluchače, kteří jsou vděční, umí ocenit naše schopnosti a také velmi dobře ví, co mají a nemají rádi. A pokud se strefíte do toho, co rádi mají, umí svou lásku dát velmi dobře najevo. Můžete s nimi navázat mnohem bližší a hlubší spojení.

Nakonec pokaždé, když jdu na jeviště, snažím se ze sebe vydat to nejlepší. Ať už je to v menším sále, nebo prestižním operním domě s více než dvě tisíci míst. Vždycky jsem strašně vděčná za to, že tam můžu být a zpívat. Stejně tak se těším na koncert na zámku Polná, slyšela jsem, že je moc krásný; těším se na tamní atmosféru na nádvoří pod širým nebem a věřím, že repertoár, který jsme vybrali, tam hezky zapadne. 

Snažíte se nějak přilákat k opeře další diváky, například mladší generaci? Třeba obsahem na sociálních sítích?

Sociální sítě samozřejmě mám a jsem na nich aktivní, ale přiznám se, že to si nijak zvlášť neužívám. Mnohem víc mě baví třeba programy pro školy, kdy přijdou děti na některé naše zkoušky, abychom jim ukázali, jak se to vlastně dělá, jak vznikají představení. To je pro mě opravdu vzrušující. 

Taky ráda chodím mluvit do škol s budoucími studenty hudby, budoucími zpěváky nebo s lidmi, kteří uvažují o tom, že se budou věnovat opeře. Chodím je povzbuzovat. Ukázat jim, kdo jsme jako lidé. Že nejsme suchopární a nudní zpěváci, kteří jen stojí a zpívají. Tak to vůbec není. Každá inscenace je v dnešní době náročnější a náročnější, ale zároveň to může být velká zábava. Může se vám stát, že budete po pódiu jezdit na kolečkových bruslích, baletit nebo zavěšeni v popruzích. Je to někdy vzrušující…

Facebook X E-mail WhatsApp