Pod názvem Mistři vídeňské symfonie zazněl ve čtvrtek 26. února ve Dvořákově síni pražského Rudolfina koncert souboru Collegium 1704, vedeného Václavem Luksem. Na programu byla symfonická díla dvou vídeňských skladatelů z konce 18. století, nechanického rodáka Jana Křtitele Vaňhala a salcburského mistra Wolfganga Amadea Mozarta.

Z odkazu českého, v metropoli monarchie působícího skladatele, jsme vyslechli nejprve jeho třívětou Symfonii d moll (Allegro – Arioso. Ma non lento – Presto). Do první části večera pak byla zařazena ještě Mozartova Baletní hudba z opery Idomeneo K. 367 (Chaccone – Pas seul – Passepied – Gavotte – Passacaille). Po přestávce zazněla Mozartova rovněž třívětá Symfonie č. 38, D dur K. 504, zvaná „Pražská“ (Adagio. Allegro – Andante – Presto). Program byl tedy nápaditě a citlivě sestaven ve smyslu hodnot První vídeňské školy a lze s potěšením konstatovat, že náš Vaňhal vedle Mozarta rozhodně obstál. 

Sympatickým dramaturgickým rysem večera bylo oddělení dvou skladeb sonátového charakteru (symfonií) cykličností suitového typu (Ballettmusik). Ta v pořadí druhá ze skladeb, Mozartova Ballettmusik má taneční charakter, jedná se o výňatky z hudebnědramatického díla. Při poslechu obou dalších skladeb si můžeme zřetelně uvědomit specifika raného vývojového stadia symfonického žánru. Za zmínku v této souvislosti stojí poukaz na společné rysy obou symfonických děl, zejména na tempovou dvojdílnost prvních vět a třívětost obou symfonií. Nesporně právě odtud pochází název koncertu.  

Důležitým rysem večera byl autentický interpretační přístup, který je uměleckému profilu souboru Collegium 1704 bytostně blízký. V dechové a perkusivní sekci Luksovi hudebníci hrají na dobové nástroje, které jsou ve zvolených skladbách zastoupeny vždy po dvojicích.  Byly provedeny v adekvátním, tedy v autory původně zamýšleném obsazení, což se týká i smyčcové skupiny. Staré dechové nástroje, zejména dřevěné flétny, hoboje, invenční rohy a klariny, dodaly pod Luksovým specifickým gestem celému koncertu témbrovou jemnost a intonační barvitost. Nastudování položilo silný důraz nejen na hráčskou preciznost, ale i na tvorbu velkých, nezvykle energických dynamických a agogických kontrastů. Provedení tak získalo životodárnou svěžest, i když ne vždy subtilní dobové dechové nástroje stačily naléhavým požadavkům dirigenta vyhovět. Tento deficit byl patrný zejména v Mozartově Pražské symfonii.  

Autentická interpretace je nesporně správnou cestou při uvádění hudby starších období. Nedá mi to však, abych na základě čerstvé zkušenosti z tohoto večera poněkud zapochyboval o její výlučnosti. U zvoleného Vaňhala je nepochybně zcela na místě. Hlouběji než jen izolovaná realizace čistě notových textů nás tato metoda umělecké práce mnohem komplexněji seznamuje s bohatou hudební minulostí, s dobovými hudebními souvislostmi, což je samo o sobě obohacující hodnotou. 

V případě slavné Mozartovy „Pražské“ symfonie je to však, troufám si namítnout, poněkud jinak. Jde dnes o notoricky známou, často uváděnou skladbu, která byla kdysi, v době svého vzniku, nesporně dílem novátorským, intelektuálně přesahujícím standard doby a vizionářsky již s předstihem promlouvajícím i k dalším generacím. Nebereme-li v úvahu jen geniální melodicko-harmonickou invenci, vyznačující se velkolepostí a majestátností, její autor již myslel o krok napřed. Přinesl zde obsahově závažná témata, bohatší instrumentaci, která klade důraz i na skupinu dechových nástrojů. Skladba vyžaduje takovou hráčskou brilanci, jaké dobové nástroje nejsou z konstrukčních důvodů schopny, uvažuje se v ní ve větších časových dimenzích. 

Z těchto důvodů tedy nemůžeme mít interpretům následujících období, a tehdy i současnosti, za zlé, když výklad této partitury, původně určené jen pro komorní prostředí středoevropských aristokratických salonů, začali přizpůsobovat prostředkům a dimenzím moderních světových koncertních síní a nahrávacích studií, kde se tato skladba plným právem stala žádaným titulem. Nepochybně proto i v dnešní době, která volá po autentické interpretaci, mnozí trvají na větším obsazení, na průraznějších a intonačně přesnějších tónech dechových nástrojů. Žijí v přesvědčení, že tak nějak si skladatel intuitivně další život svého díla mohl představovat. 

Nedává však smysl dát se jen jednou z cest a tu druhou zavrhnout. V oblasti umělecké tvorby je možné, aby obě stanoviska, tedy jak to autentické, tak i to inovativní, stála vedle sebe. A to je na ní tak sympatické, uchvacující a krásné.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp