„Hráči orchestru sólistovi od počátečních harmonií nastolili náležitou atmosféru.“

„Benjamin Zander je i ve svých pětaosmdesáti letech neuvěřitelně energickým a charismatickým dirigentem.“

„Nic nemohlo narušit enormní zapálení hráčů a jejich dirigenta pro celkové vyznění díla.“

Dne 17. června se v pražském Rudolfinu uskutečnil koncert Boston Philharmonic Youth Orchestra. Toto mládežnické těleso pod vedením dirigenta Benjamina Zandera nabídlo divákům Schumannův violoncellový koncert a Mahlerovu Pátou symfonii v entuziastickém podání. Sólového partu se ujal Zlatomir Fung.

Benjamin Zander je dnes již dozajista dirigentskou legendou. Tento muž, jehož původním nástrojem je pro tentokrát příhodné violoncello má k dispozici díky svému vzdělání a mnoha dekádám zkušeností obrovskou vědomostní studnu, ze které čerpá jak při svých slavných interpretačních kurzech a výuce, tak při práci s orchestrem, kde se zhmotňuje v často originálních a promyšlených interpretacích. Od roku 1965 působí v Bostonu (do roku 2012 na tamní New England Conservatory of Music), zde založil Boston Philharmonic Orchestra (v roce 1979) a o tři dekády později právě Boston Philharmonic Youth Orchestra (2012). Obě tělesa se pod jeho vedením dočkala již značného renomé, jak oceňovanými nahrávkami, tak četnými světovými turné. V mládežnickém orchestru je přítomen laskavý a vstřícný přístup, kdy mladí hudebníci (jejichž věkové rozpětí je mimochodem dvanáct až jednadvacet let) neplatí školné, pravidelně vyjadřují zpětnou vazbu na fungování orchestru a jejich dirigent Zander dává každému žákovi preventivně na začátku roku jedničku, aby byl každý hráč motivován jen vlastní touhou po zlepšení.

První skladbou večera byl Schumannův Koncert pro violoncello a orchestr a moll. Sólového partu se v této emočně velmi bohaté skladbě ujal Zlatomir Fung, nejmladší violoncellista, jenž kdy získal první cenu na Mezinárodní Čajkovského soutěži, mimořádně nadaný hudebník z rodiny čínských a bulharských matematiků a již mnoha koncerty a soutěžemi ostřílený sólista. V první větě (Nicht zu schnell) zněl od počátku jasně jeho krásně vynášený tón; i nad smyčcovou sazbou doprovodu. Díky scelenosti alikvotní linky byla výborným způsobem vnitřně provázána každá melodie, umožňující až belcantovskou zpěvnost stále se linoucích motivů, naplňujících každou frázi aktuálním emočním odstínem. Hráči orchestru sólistovi od počátečních harmonií nastolili náležitou atmosféru a v každém hudebním okamžiku jej v ní ještě o kus povznesli.

Benjamin Zander je i ve svých pětaosmdesáti letech neuvěřitelně energickým a charismatickým dirigentem, zcela naplněným hudbou. Jeho gesto asi není z technického hlediska dokonalé, dalo by se říci, že snad poněkud napichované, ovšem on diriguje především svým hudební cítěním, dalo by se říci srdcem, a hráči jej velmi sehraně následují; výsledná produkce výborně kopíruje intence dirigenta. Snad jen v některých okamžicích, místech, kde doprovod jen sází akordy do sólové linky, byl orchestr občas o něco pozadu, jinak se sehranosti hráčů nedá moc vytknout. Zlatomir Fung byl velmi dobře schopen vynést zvuk svého nástroje i v dynamicky vypjatějších pasážích, a to zejména díky uzpůsobení artikulace. Propojenost orchestrálního zvuku pak doprovázela vynikající práce s barvami v sólovém partu. Posluchač díky ustálenému toku skvěle prováděné hudby mohl nepostřehnout plynulý přechod do druhé věty (Langsam), kde si pak užíval pěkného orchestrálního pizzicata spolu s linií sólového violoncella, které v ní ani na okamžik nepolevilo a přenášelo hudbu v procítěně udržovaném napětí. Přechod do třetí věty byl naopak přiznaný, ovšem ve své podstatě snad i přirozenější a plynulejší než onen předešlý. Charakter nového tempa (Sehr lebhaft) udal zejména sólista, zbylí hráči však toto vedení velmi precizně následovali. Technická suverenita Funga zářila ve všech kontrastních polohách, jak měkčích a lyrických, tak staccatovějších a dramatičtějších.

Po doznění této skladby a nadšeném aplausu glosoval pan Zander druhou větu: „We love to play it, so we will play it again.“ (Hrajeme ji rádi, tak ji zahrajeme ještě jednou.) Zazněla jako přídavek, nyní zahrána snad ještě láskyplněji než předtím, zejména v subtilních dvojhmatech sólového violoncellového partu, ovšem i všemi ostatními přítomnými. Jako druhý přídavek pak pan Fung nyní již zcela sám hrál Allemande z Bachovy violoncellové suity.

Po přestávce přišla na řadu jedna poměrně velká symfonická meta, Mahlerova Symfonie č. 5 cis moll. Benjamin Zander má ve zvyku na svých koncertech komentovat a vysvětlovat hrané skladby, čímž se jejich význam přiblíží posluchačům a zpřístupní jejich poslech. Zde nám symfonii rozdělil na tři části. První část tvoří první a druhá věta, popisující zejména tragédii, smutek a zmar. Poslední část je tvořena čtvrtou a pátou větou, popisující lásku, radost a triumf a spojníkem je třetí věta, která v podstatě ukazuje život. Dirigenoty myšlenky a pocity se až hmatatelně přenášely na hráče. Je potřeba říci, že vysoká technická obtížnost díla i jeho nároky na výdrž z důvodu značné délky (circa 75 minut) byly faktory, které se občas projevily na žácích ve smyslu kvality výslednice; v určitých místech například nepřesnou souhrou či nejednotnými smyky. Nic však nemohlo narušit enormní zapálení hráčů a jejich dirigenta pro celkové vyznění díla, které bylo po celou dobu strhující. Již od prvních frází úvodní věty (Trauermarsch) nám pan Zander s tělesem představoval řadu dobře provedených neobvyklých tempových změn, skvěle uvádějících tragický charakter této části, následovaný s vervou hraným dramatickým průběhem věty druhé (Stürmisch bewegt). Třetí věta (Scherzo: Kräftig, nicht zu schnell) dobře vystihovala často přítomnou ironii života a překlenula symfonii k zřejmě nejemotivnější části, slavnému Adagiettu. Zde se pan Zander vymezil proti časté značně pomalé interpretaci této věty, navozující pohřební atmosféru, a nasadil tempo o něco živější, vystihující lásku zde přítomnou, neb tato hudba měla být jakýmsi milostným dopisem skladatelovým Almě Mahler. A skutečně, emotivnost a procítěnost byla právě zde z celé symfonie, snad i večera, nejvypjatější. Navázána pak byla věta poslední (Rondo-Finale), ve které nás nejradostnější poloha díla dovedla až k triumfálnímu konci, zahranému s náležitou bombastičností.

Bouřlivé a nadšené, zasloužené ovace následovaly. Pan Zander si již předtím pochvaloval akustiku Rudolfina a snad o to více si pak mladí hudebníci užili svůj zasloužený potlesk. Krásný koncert na závěr doplnil jako poslední přídavek vřelý Elgarův Nimrod.

Foto: Paul Mardy photos