„Režisér vzpomínal na své zážitky z moravského Horňácka, na vesnické způsoby či muzicírování a děj tedy přenesl tam, časově do období masopustu.“

„Panovalo značné horko, je tedy třeba obdivovat všechny maskované účinkující, že zvládli v těchto podmínkách podávat výborné výkony.“

„Hudební složka představení byla vynikající.“

Dne 29. června bylo v rámci festivalu Smetanova Litomyšl provedeno jedno z nejznámějších Smetanových děl, opera Prodaná nevěsta. O produkci se postaral sbor, orchestr a balet Národního divadla Brno a komparz. Inscenaci v režii Ondřeje Havelky řídil dirigent Jakub Klecker.

Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany je jeho nejznámější operou, možná vůbec nejznámější českou operou. Není tedy divu, že se jedná o nejčastěji uváděný festivalový titul. Libreto napsal Karel Sabina. Letos se diváci mohli dočkat dvou provedení v jednom dni. Od tří hodin odpoledne byla prováděna upravená verze pro rodiče s dětmi, s alternací v některých rolích oproti večernímu představení. Jakožto divák večerního představení mohu reflektovat jen toto.

Hodinu před začátkem se zájemci mohli zúčastnit ouvertury, tedy lektorského úvodu k inscenaci, kde nám ji představili osobně pan Havelka a dramaturgyně opery, paní Patricie Částková. Zde se diváci mohli dozvědět zajímavosti o celkové hudební řeči skladatele, archaické češtině i něco ze zkušeností řečníků s inscenováním tohoto díla. Inscenace je osvědčenou stálicí Národního divadla Brno, hraje se zde již osmnáct let. A dle slov pana Havelky je to jeho v pořadí druhou operní režií. Jeho záměrem bylo nepoužít to nejtradičnější zasazení, totiž do východočeské či jihočeské vesnice. Sám vzpomínal na své zážitky z moravského Horňácka, na vesnické způsoby a zejména na vesnické muzicírování, a děj tedy přenesl tam, časově do období masopustu. Samotné představení však začíná ještě před předehrou, kdy Jeník coby žebrák přichází někdy v prosinci do vsi a ukradne sněhulákovi mrkev a špekáčky z hospody.

Je nutno zdůraznit, že v době konání představení panovalo značné horko, během večera se dokonce některým divákům udělalo špatně. Je tedy třeba obdivovat všechny maskované účinkující, že zvládli v těchto podmínkách podávat výborné výkony. Na začátku jsme tedy mohli opravdu vidět Jeníka, kterak se z hlediště potácí v kabátu směrem k sněhulákovi. Zde se však pan Havelka rozhodl ještě před započetím předehry znovu v menším měřítku uvést produkci, glosuje to slovy, že zde nemají oponu, za kterou by se mohlo pódium přestavět. Na mě osobně tento výstup působil spíše jako narušení již probíhajícího děje (jediná znatelná úprava podia spočívala ve výměně stojícího sněhuláka za roztálého) a snad tedy mohla být již v tento moment spuštěna předehra.

Hudební složka představení byla vynikající. Dirigent Jakub Klecker volil tempa spíše svižná, počínaje již velmi bryskní předehrou. Velmi pohotově reagoval na dění na jevišti a vždy klidně a věcně korigoval zpěváky, když se dopustili chybného nástupu (což se v operách stává běžně; zaznamenal asi tři nebo čtyři případy). Jen snad dynamicky se hudebníci nedopouštěli takových forte a fortissim, na jaké jsou uši uvyklé z jiných produkcí, a to ani v případech orchestrálních částí, kdy se nemusí držet takříkajíc „zpátky“ kvůli zpěvákům. Vjem bych však přičítal akustice prostoru. Ta je ve své podstatě výborná, snad jen neumožňuje takovou dynamickou průtrž. Ocenit je také potřeba pozornost věnovanou instrumentaci, kdy pan dirigent umně vytěžil Smetanovy nápady. Například krásně vynikly dlouhé tóny hoboje před Allegro, ma moderato v duetu Známť já jednu dívčinu či horna v části Znám jednu dívku, ta má dukáty. Možná jen v sextetu Rozmysli si, Mařenko působilo tempo příliš uspěchaně, celá část byla pak provedena ve stejném tempu. Mohla být kupříkladu následována interpretační tradice, kdy začátek je tempově klidnější a až od slov „Máš cestu před sebou“ se hudba lehce popožene. Sem rovněž patří asi největší hudební výtka, neboť občas nebyla v pořádku intonace, konkrétně například v závěrečném akordu A dur byl nejvyšší tón (patřící Mařence) velmi nízko a navíc kolísavý. Posledním drobným problémem, který bych chtěl zmínit, je balanc jednotlivých hlasů, který v této části a v některých dalších ansámblech (ale například také ve sboru To pivečko) nebyl zcela vyrovnaný.

Pěvecké obsazení představení podalo obecně velmi dobrý a příjemný výkon. Jana Šrejma Kačírková propůjčila Mařence stále dívčí, ovšem zároveň dospělou polohu, kterou dobře doplňoval Aleš Briscein coby Jeník, který dokázal naopak dostat do tónu určitou chlapeckou nevyzrálost. Jan Šťáva jakožto Kecal zpíval velmi barevně, odpovědně k roli, kterou mu vtiskl režisér. Výborný Vašek byl Ondřej Koplík, který do role propsal nesmělost, nikoliv však prvoplánovou hloupost, což byl i režijní záměr. Krušina (Jiří Hájek) s Ludmilou (Jitka Zerhauová) i Mícha (David Nykl) s Hátou (Jana Hrochová) byli již vyzrálí a suverénní rodiče. Zbytek pěveckého obsazení doplnili velmi dobře Indián (Tadeáš Hoza) a Esmeralda (Eva Esterková). O roli principála se postaral Martin Zbrožek, který je vystudovaným houslistou, rovněž moderátorem a zpěvákem, hraje s Melody Makers Ondřeje Havelky. Jakožto bavič se dobře hodil do role, kterou mu vytvořil režisér, ovšem přesto je potřeba říci, že se nejedná o operního pěvce, což bylo slyšet.

Zasazení do Horňácké vesnice byl velmi dobrý nápad pana Havelky. Celkové prostředí se krásně doplňuje s vynikající Smetanovou hudbou a smysl dává i z hlediska textu. Když Jeník zpívá „Zdaleka, pane, jsem, až z moravských hranic“, není nikde psáno, z kteréže strany. Trochu však pokulhává režijní představa, že se navrací do vesnice rodné. Z textu samozřejmě není jasné, jak dlouho byl pryč ani v jakém věku odešel, ovšem je trochu zvláštní, aby jej vůbec nikdo nepoznal. Je synem Tobiáše Míchy a ač o něm Krušina hovoří jako o sousedu, nezná jeho syny, z čehož mi vyplývá, že se jedná o „souseda“ z nějaké vzdálenější vsi. Vesnickému prostředí se také vymyká Kecal, který je stylizovaný v jakéhosi mafiána z filmu Kmotr. Svým herectvím pak roli dokonale dodává punc jakéhosi komického filmového padoucha. Celé představení je pak prostoupeno všelijakými groteskními vtípky pana režiséra, zejména různými tanečky a choreografiemi postav, které místy působí přehnaně. Někde mohou fungovat, jinde si však myslím, že naopak shazují vystavěný děj. V opeře je několik skutečně vážných a smutných situací, které tak podle mě nevyniknou. Nic z toho ovšem zásadně nenarušuje tok hudby.

Co ovšem považuji za přílišný režisérský zásah je výstup Principála v recitativu po Skočné, tedy baletu a výstupu komediantů, kde byly mimochodem také strhující a obdivuhodné výkony. Poté, co Principál řekne větu „Skoro všichni lidé jsou více méně komedianti, jenže ne každý svou komedii tak dobře prováděti umí jako my, jako my!“ režisér zcela zastavil hudbu a nechal Principála vejít do hlediště. Tam pak ještě slovy několikrát zopakoval větu ve smyslu „Všichni jste také komedianti, tak si to uvědomte“. Domnívám se, že vyřčená věta dává jasný smysl již v recitativu a snad každý divák její význam pochopil hned napoprvé, nemusí mu být ještě několikrát zbytečně opakována.

Celkový zážitek z představení byl však pro všechny přítomné velmi příjemný a umělce ocenili potleskem ve stoje. Každý milovník této opery, který si přeje hudebně kvalitní produkci a režii, jež se blíží klasickým zpracováním, jak je známe z minulého století, si toto představení ještě jistě bude moci užít, neboť se dá předpokládat, že z dramaturgie Janáčkovy opery hned tak nezmizí.

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza