„Ačkoliv jsem očekával subtilnější provedení, to Bavouzetovo mělo výraz a život, snadno se přijímalo.“

„Všiml jsem si určité míry citového odstupu. Nestal se otrokem svých emocí, a tak měl stále kontrolu nad technikou a zvukem.“

„V etudě na skoky předvedl možná nejvýraznější prvek celého koncertu. Odvahu.“

V tomto roce poslední vystoupení na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného náleželo optimistickému Francouzi Jeanu-Efflamu Bavouzetovi. Koncert 9. listopadu pro něj byl prvním pražským recitálem od devadesátých let. Začal matoucí dramaturgií a nevýrazným provedením Schumannových děl, ale pianista si postupně vydobyl vysokou a oprávněnou náklonnost publika za interpretaci Debussyho a elektrizující přídavky.

Jean-Efflam Bavouzet z určitého hlediska zosobňuje archetyp francouzkého klavíristy. Jednak mluví se silným přízvukem, dále se v očích mnoha Čechů může zdát až nezvykle otevřený a bezprostřední (na tento rozdíl mezi Čechy a Francouzi poukázal například David Fray v jednom rozhovoru). V repertoáru má kompletní dílo Debussyho a Ravela, ale hrává i exotičtější kusy jako Massenetovu Toccatu. Studoval v Paříži u Pierra Sancana, legendárního pedagoga mnoha známých klavíristů opět z většiny francouzských. Trochu méně typická už je míra pozornosti k autorům první vídeňské školy. Jeho souborná nahrávka Haydnových sonát se pokládá za obzvlášť úspěšnou.

Pražský recitál začal Schumannovým cyklem Dětské scény, op. 15 s jednou vsuvkou: po skladbě Snění zaznělo stejnojmenné dílo od Clauda Debussyho, pak cyklus pokračoval až do konce tradičně. Schumann měl jasnou strukturu, skladby nesplývaly jedna do druhé. Rytíř na dřevěném koni byl proveden neobvykle robustně, mezi další nápadná místa patřily tiché epizody v Bubákovi. Bavouzet však možná ještě nenašel tu pravou inspiraci, možná bojoval s akustikou, neboť jako celek vyzněl cyklus spíše všedně, nevýrazně. Kantilénu nezřídka hrál časově rovně a mimořádně průrazně, jako kdyby ji adresoval sálu velikosti Royal Albert Hall. V důsledku hudba přišla o kus tajemství, možná i nevinnosti. Svůj podíl na tom mělo i poměrně předvídatelné servírování protihlasů. Na závěrečném gis moll akordu skladby Skoro příliš vážně jsem si pár vteřin opravdu myslel, že právě dozněl Starý hrad z Musorgského Kartinek. Debussyho Snění se poslouchalo příjemněji. 

Poté se zmínění dva skladatelé střídali. Bavouzet spojil Debussyho Arabesku č. 2 se Schumannovou Arabeskou C dur, op. 18, která mimochodem v něčem připomíná právě Dětské scény. Po jejích naivních piruetách a epizodických střípcích se na konci také vyjadřuje básník. I tady na mě udělal lepší dojem Debussy, rafinovanější i kulturnější.

Debussyho cyklus Dětský koutek, jenž plynule navázal na arabesky, byl podepřen dvěma krajními, závažně zahranými skladbami. Konkrétně ta první oplývala virtuozitou a zaujala bombastickým koncem. Ačkoliv jsem očekával subtilnější provedení, to Bavouzetovo mělo výraz a život, snadno se přijímalo. Dezorientovaní posluchači však okamžitě zatleskali, protože právem usoudili, že se tady uzavřela další skupinka skladeb. Druhá, třetí a čtvrtá část se nesly v krásných zvukových kombinacích. Klavírista pedalizoval úsporně, doprovodné stylizace se ozývaly vyrovnaně, spolehlivě a kouzelně. Zatímco takový Ivan Moravec celý cyklus zjemňuje a nachází cosi dojemného dokonce i v Golliwogově cakewalku, Bavouzet upřednostnil pestrost, pořádně se rozproudil a s posledními tóny vyhodil ruce. I tak to lze přesvědčivě zahrát, tím spíš s přihlédnutím k obecně podsazené dramaturgii první poloviny. Interpretace cyklu fungovala, měla svoje výrazné rysy a dobře se pamatovala.

Po přestávce už v následnosti programu nebylo čemu nerozumět. Zazněla Debussyho závažná a zřídka hraná Hrdinská ukolébavka, pak si Bavouzet přinesl mikrofon a v angličtině představil kvality hudby Karlheinze Stockhausena. Při svém výstupu působil opravdu mladě, nejen optimistickýma očima a korzováním tam a zpátky po pódiu, ale také nadšeným vyjadřováním.

Vlastně se vůbec nedivím Bavouzetově tvrzení, že ve Stockhausenově hudbě nalézá něco bytostně lyrického. Klavierstück IX je citový, nejde o organizovaný chaos typu Webernových Variací. Možná necílí zrovna na mainstream, ale myslím, že konkrétně klavíristům může být velmi blízký – vždyť se v něm obsažně pracuje s barvou nástroje (nejsilnější je asi ptačí závěr na diskantu) a skrývá i cosi povědomého ze standardního repertoáru (ty evokativní trylky jako by sdílely kousek výrazového prostoru s pozdějšími Skrjabinovými sonátami).

Debussyho Etudy určitě patří mezi jedny z nejobtížnějších v celém klavírním repertoáru. Jestliže například na Lisztovu etudu Chasse-neige může hotový klavírista dosáhnout poměrně pohodlně, Debussy předkládá buď méně tradiční typy technik (kvarty), anebo daleko neobvyklejším způsobem využívá běžných prostředků (repetované tóny). Už jenom zařadit do programu větší skupinu z nich je hodno obdivu. Bavouzet hrál celou druhou knihu, tedy od sedmé etudy po dvanáctou.

V jeho provedení jsem si všiml určité míry citového odstupu. Nestal se otrokem svých emocí, a tak měl stále kontrolu nad technikou a zvukem. Ačkoliv se tím na jednu stranu trochu vzdálil od jakéhosi pohlazení nebo poetické hloubky, která je přítomna v nahrávce Alberta Ferbera (č. 8, č. 11), o to více rozvinul jiné kvality. Klíčovými slovy se tady staly spíše pružnost, hravost, nadhled. Zvukové vlny v Chromatické etudě působily obrazotvorně. V etudě na skoky předvedl možná nejvýraznější prvek celého koncertu, odvahu. Hrál ji ve vysokém tempu, bez váhání a komplexů. Největší množství skoků překvapivě pochytal v návratu hlavního dílu, kdy už se zcela „odvázal“ ve výrazu. Stoupal tak risk, a tím pádem i vzrušení publika. 

Nemám pochyb o tom, že sám klavírista si je přesně těchto svých přednostní velmi dobře vědom. V duchu odvahy pokračovaly i přídavky. Hned jako první zvolil velmi náročnou Toccatu od Maurice Ravela, jejíž codu vystřihl vysloveně neohroženě. Od téhož skladatele následovalo Preludium a moll, potom skladba Mouvement Pierra Sancana. Ta byla ze všeho nejlepší, prožil ji choreografií těla, překvapeními, humorem, časovými rozvolněními. A úplně nakonec zahrál ještě Ravelovy Vodotrysky. Nejspíš by klidně ještě mohl pokračovat Zrcadly nebo Kašparem noci…

Vzpomínám na rok 2021, kdy Klavírní festival Rudolfa Firkušného představil asi nejpůsobivější nabídku umělců za svou historii, a přesto tehdy nebylo jednoduché na jednotlivých koncertech naplnit kapacitu sálu. Teď už si fanoušci klavírní hry mohou zase s úlevou vydechnout. Festival s přehledem prodal vstupenky, přičemž na koncertech vystoupili (převážně) klavíristé vysoké umělecké úrovně. Znamená to, že do dalších několika let jsme v bezpečí?

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská