„Pouhý prolog. Větší jevištní sílu Nymanův opus, původně film, neprokázal.“

„Druhá polovina večera – Stuckyho operní groteska Klasika – je naštěstí hodně jiná.“

„A začíná šňůra humorných, absurdních, ironických, skrytě vzdělávacích i nezakrytě satirických situací, dialogů a scének, týkajících se hudby.“

Inscenace pražského Národního divadla s názvem „Mozart… a ti druzí“ má ve Stavovském divadle dvě části. Kratičkou, původně televizní operu Michaela Nymana a po časné pauze mnohem delší, mnohovrstevnatější a zábavnější divadelní hříčku Stevena Stuckyho. Wolfgang Amadeus je přítomen v obou. V první umírá. Po přestávce, v ráji a pak znovu na návštěvě na zemi, jsou s ním i „ti druzí“. Režisérka Alice Nellis zejména druhou část večera rozehrála skvěle.

Čtvrteční první premiéra nového operního projektu, ať už záměrně, nebo mimoděk, prezentovala Nymanovu kaleidoskopickou minioperu „Dopisy, hádanky a příkazy“ ve funkci pouhého prologu. Větší jevištní sílu opus z roku 1991, původně film, neprokázal. Scénografie a režie i provedení jsou výborné, dramaturgie kusu je však od samého počátku střihová, nepříliš divadelní. V epizodách oddělených tichem, v jakýchsi možných zárodcích několika dějství, pronásledují Amadea jednak vidiny, v nichž figuruje jeho přísný otec, jednak účty. Je v peřinách, případně zalézá pod postel. Reálný pohyb do děje vnášejí sluha a služka, Leopold Mozart je přítomen víc jako přízrak.

Michael Nyman zařazuje nepřeslechnutelné citáty, občas se ozývají jeho typické minimalistické postupy a často i kombinované techniky s použitím mozartovských motivů prorůstajících do jiné hudby. Dává dílku pomocí malého doprovodného orchestru charakteristický zvuk obarvený klavírem, baskytarou a třemi saxofony, které někdy dokáží téměř vzbudit iluzi varhan. Nekonfliktní, vcelku líbivá hudba podporuje převažující celkový pocit melodramatického, nijak hrůzného snění. Vyznění je pak skoro melancholické – po všech citacích z dopisů a dalších pramenů v samém závěru v posledním výjevu operní Mozart zpívá svůj údajný výrok „…cítím, že jsem schopen vytvořit něco, co bude hodno pověsti, kterou jsem získal. Místo toho ale musím zemřít…“ Což je konec pro skutečnou operu poněkud rozpačitý.

Pro Alžbětu Poláčkovou v roli Mozarta, napsané nepříliš výrazně, v nižší poloze a bez velkých nápadů, jde v této části večera o úkol rozsahem ne nějak mimořádně velký. Docela dost si zazpívají naopak Michaela Zajmi a Pavel Švingr a vlastně i Ivo Hrachovec jako otec. Všichni jsou v této první části večera mírně amplifikováni, patrně kvůli specifickému obsazení orchestru. Chatrné dění náladově podporuje jakoby informativní či objektivní typ hudby, u které tolik nejde o interpretační odstíny a osobité přínosy. Přestože za titulem stojí slavné skladatelské jméno, posluchačský dojem je po těchto třiceti minutách téměř rozpačitý. 

Druhá polovina večera – Stuckyho operní groteska Klasika z roku 2014 – je, jak se ukázalo, naštěstí hodně jiná. Je v pražské inscenaci hlavní a podstatná. Vychází v neodolatelné nadsázce z knihy Klasický styl od muzikologa Charlese Rosena a inteligentně si tropí šašky z akademického světa, z muzikologie, jejích metod a z předmětu jejího zájmu… i ze samotného Mozarta (a ještě víc z těch druhých).

Začíná v nebi. Pro českého diváka s jasným odkazem na film Anděl Páně s jeho idylickým obrazem přebývání nahoře na obláčcích. Škorpení Haydna, Mozarta a Beethovena tam přerušuje zjištění, že v Timesech píší o klasické hudbě jako o mrtvé… Vrcholí to polštářovou bitkou a jejich pádem dolů na zem. A začíná šňůra humorných, absurdních, panoptikálních, ironických, skrytě vzdělávacích i nezakrytě satirických situací, dialogů a scének, týkajících se hudby a lidí kolem ní. Často se tu zajde tak daleko, že se odborník nebo zasvěcený milovník hudby upřímně směje, ale na své si přijde i múzou nepolíbený laik; byť by třeba nezachytil všechny intelektuálně brilantní vychytávky a narážky – a nebo dokonce nevěděl, co je subdominanta nebo tristanovský akord. (Poznámka pod čarou: Takové mezery ve vzdělání mimochodem může dohnat později doma při čtení v programové brožuře. Dramaturg Ondřej Hučín důsledně opatřil libreto mnoha vysvětlujícími poznámkami pod čarou. Je jich tam dvaačtyřicet a některé jsou opravdu vyčerpávající.)

Steven Stucky byl mimochodem v kompozici žákem Čechoameričana Karla Husy. Zemřel před třemi lety jako sedmašedesátiletý. Hudebně se ve své jediné a jedinečné opeře pohybuje v kontrolovaném a s nadhledem zvládnutém postmoderním oscilování mezi atonalitou, neoklasicismem a koláží. Dramaturgicky ji s libretistou Jeremym Denkem neméně šikovně koncipovali a rozvrhli jako vtipný apokryf. Pohrávají si se známými jmény, pojmy a skutečnostmi… Alice Nellis spolu s nimi baví a pošťuchuje, rozehrává alegorii s personifikovanými akordy a vztahy v tonalitě; středobod tóniny prezentuje jako egomaniaka a neukotvený tristanovský akord jako bezdomovce… ale v závěru společnými silami mimoděk dovedou k zamyšlení. Nejrůznějších hudebních odkazů i znějících citátů je v devadesátiminutové jednoaktovce navršena spousta. Jeden za všechny – v určitém okamžiku Don Giovanni zlikviduje nesnesitelného, vše analyzujícího muzikologa způsobem podobným tomu, jakým jeho samotného v Mozartově opeře trestá Komtur: vezme ho s sebou do pekla; a to za doprovodu podobné hudby a charakteristicky intonovaného výkřiku.

Hlavní postavou není Mozart, ale večeřící Charles Rosen. Právě jeho hledají tři vídeňští klasici, aby jim pomohl k někdejšímu významu. Barytonista Jiří Hájek má v roli hodně textu, ale zvládl ji výborně. Stejně jako své úlohy ovládli Lucie Hájková, Veronika Hajnová, Daniel Klánský, Ivo Hrachovec, Michaela Zajmi a vynikající Josef Moravec a samozřejmě trojice skladatelů – Alžběta Poláčková, Tomáš Kořínek a Pavel Švingr. Když Rosena konečně najdou, jako kdyby se to podobalo Komturovu opernímu příchodu na večeři k Giovannimu…

Dirigent David Švec všechny z orchestřiště vede navzdory strukturálně komplikovanému doprovodu k jistotě. A režisérka je dovedla k uvolněnému pobavenému hraní, při němž snad alespoň trochu zapomínají, jak těžké mají zpívání.

Jedním ze sloganů Stuckyho díla by mohla být věta „Co řekl Beethoven v roce 1822“. Na konci se to mimochodem divák dozví. A nebo třeba věta směřující k Doně Anně obtěžované Giovannim: „Pomoci vám nemohu, ale mohu vám sdělit, že melodická linka, kterou se právě chystáte zpívat, popírá některé klíčové zásady takzvané dobře napsané melodie klasicistní epochy…“ Bonmotů je v této perzifláži mnoho. Jejich neodolatelná série zaznívá ve výkladu o recepci Beethovenovy hudby ve Spojených státech, který jako kdyby z oka vypadl Rejstříkové árii Leporella z Dona Giovanniho… Před závěrem děj trochu stagnuje, už už se zdá, že bude konec, ale ještě tomu tak není, nicméně nakonec přichází, pěkně zdůvodněné, nejen nečekané rozuzlení, ale i nečekané poučení. Trojice nepotřebuje žádnou pomoc. A nebo je to nejen poučení, ale i rozuzlení? Pro tohle autorsky i inscenačně a interpretačně vydařené dílo je totiž příznačné, že pořadí není jasně dané.

Foto: Národní divadlo