Hudební oslava výročí vzniku Československa v roce 1918, vzpomínka na pětasedmdesát let ve společném státě a připomínka již plných tří desetiletí samostatnosti obou republik po klidném rozdělení – to byl páteční koncert Slovenské filharmonie v Obecním domě v Praze. Právě tam byl samostatný společný stát Čechů a Slováků před 105 lety vyhlášen. Šéfdirigent Daniel Raiskin prezentoval skladby z našeho společného prostoru, od Hummela a Mozarta přes Dvořáka, Smetanu a Martinů k Moyzesovi, Lehárovi a Gejzovi Dusíkovi.

Emotivní melodickou Písní o rodné zemi, rozumí se o Slovensku, z operety Hrnčířský ples od Gejzy Dusíka mohl 27. října pestrý program mimořádného svátečního koncertu Slovenské filharmonie v pražské Smetanově síni skončit asi nejlépe. Završila ho však ještě poměrně zajímavá hudba Ernő Dohnányiho, bratislavského rodáka, pianisty a skladatele žijícího od roku 1848 v Americe. Šlo o dvě části z jeho Symfonických minut, tak trochu z pomezí vážnějších a lehčích žánrů. A pak ještě odlehčenější přídavek, který připomněl, jak blízko je z Bratislavy do Vídně.

Jinak zvolili tvůrci večera poměrně pestrou směs děl rakouských, uherských a českých skladatelů. Johann Nepomuk Hummel pocházel z Prešpurku, dnešní Bratislavy. Ve Vídni, kde působil, se samozřejmě znal s Mozartem, který už v šesti hrál v Prešpurku a který jako dospělý získal intenzivní umělecké vztahy v Praze. Smetanova Vltava a Dvořákův Klid lesa, původně z klavírního cyklu Ze Šumavy, naznačily, jak důležitá byla a je pro Slovenskou filharmonii od jejího vzniku až dodnes česká hudební kultura. Od Bohuslava Martinů zaznělo orchestrální aranžmá violoncellových Variací na slovenskou píseň, pozorná služba skladatele Jiřího Temla. Alexander Moyzes napsal barvitou skladbu Dolů Váhom, skladbu mající v titulu řeku Váh pramenící v Tatrách. A Franz Lehár, od kterého publikum vyslechlo jeden valčík, se narodil v Komárně, dnes je to slovenské město.

Sólisty večera, uspořádaného Hlavním městem Prahou, velvyslanectvím Slovenska, Slovenským institutem a Slovenskou filharmonií, byli v Mozartovi a Dusíkovi Simona Šaturová, slovenská sopranistka, která je doma v Praze, a ve Dvořákovi a Martinů jako ryze český host violoncellista Jiří Bárta.

V obdobně koncipovaném programu v Bratislavě o den dřív zazněla celkem vzácně i symfonická báseň V Tatrách Vítězslava Nováka, uznávaného a připomínaného, ale nepříliš často uváděného pražského učitele výrazných osobností slovenské moderny Eugena Suchoně, Alexandra Moyzese a Jána Cikkera. V Praze bychom ji také rádi slyšeli, Novákovu hudbu bohužel ani my sami moc nehrajeme, ale nutnost upravit stopáž pražského večera – s řadou do angličtiny překládaných českých projevů a slovenských príhovorů – byla neúprosná. Právě Novákova krásná partitura, starší než obdobně „turistická“ Alpská symfonie Richarda Strausse, je nicméně tou úplně nejcharakterističtější československou nebo česko-slovenskou hudbou. Jako kdyby Slovák žijící pod Tatrami napsal hudbu o řece Vltavě pramenící kdesi na Šumavě.

———-

Pod titulkem Slovenská filharmonie má v DNA vliv české kultury čtěte RozhovorPlus s ředitelem Slovenské filharmonie Mariánem Turnerem z 27. října 2023.

Foto: Matej Krén, Facebook Slovenské filharmonie