Na scénu Divadla na Vídeňce v září uvedli operu Francesca Cavalliho na libreto Giovaniho Faustini La Calisto. Ředitel opery Stefan Herheim spojil síly s dirigentkou Christinou Pluhar a jejím orchestrem L’Arpeggiata, aby na scéně Silke Bauer vytvořili hudebně i inscenačně jiskřící zábavu. V roli Calisto excelovala Vera-Lotte Boecker, Jupiterem byl Milan Siljanov, Juno Giuseppina Bridelli, Endimionem Arnaud Gluck. Účinkující nabídli kompaktní podívanou, nabitou humorem a především excelentními výkony. Publikum tak nešetřilo ovacemi. 

Barokní opera nebyla jen vážným poučením a uměleckým dílem. Naopak, byla to především zábava, podívaná na úrovni dnešního showbusinessu, a stejně jako dnes i tehdy si obecenstvo žádalo nevázanou legraci. Libretista Giovanni Faustini byl současně i impresáriem, a tedy nesl finanční riziko. Přestože bylo libreto psáno na základě oblíbených Ovidiových Proměn, inscenace byla původně propadákem – přestože se premiéra uskutečnila 28. listopadu v roce 1651 v Benátkách před karnevalem, přišla na ni sotva polovina možného množství diváků. I to způsobilo, že opera upadla v zapomenutí a byla vzkříšena až v sedmdesátých létech 20. století. 

Současnou inscenaci ve Vídni připravil režisér a ředitel divadla Stefan Herheim spolu s německou autorkou scény Silke Bauer, se kterou již Herheim spolupracuje mnoho let. Jako zajímavost lze uvést, že pro Theater an der Wien spolu inscenovali například Příhody lišky Bystroušky. Kostýmy pro Calisto vytvořila německá kostymérka Yashi a choreografie byla dílem Beate Vollack. 

Na scéně Theater an der Wien se rozvinulo postupně velmi vtipné přestavení, které v sobě spojovalo jak antický podklad, tak barokní efekty, které místy překvapovaly. Nejvíce publikum ovšem přijímalo moderní prvky, které neváhal režisér do příběhu zanést a které byly kořením inscenace. Tato míchanice stylů a přístupů se kupodivu nijak netříštila, a naopak vznikla kompaktní a ucelená podívaná, předkládaná publiku se vkusem, jen mírně překračující hranice mravního rázu. Zcela ve stylu antiky se režisér nevyhýbal nahotě, ale nikoli v naturální podobě; ta na jevišti je vždy problematická. Všechno, co bylo nahaté, především postava Přírody a faunů, a částečně i Calisto, bylo v tělovém kostýmu, který tvaroval i zvýrazňoval nahé tvary. Ostatní kostýmy byly vizuálně krásné a velmi funkční, zejména Diany a poté Jupitera v témže úboru. Exkluzivní byl kostým Junony jako dominy, vtipné byly kostýmy Pana a jeho kozích kumpánů. Ke konci vrcholil vizuální dojem, když se všechny postavy přeměnily do katolických představ, z Calisto se stala Panna Marie, bůh Pan byl najednou barokní Bůh Otec v ornátu, rohatí kumpáni oblékali mnišské s kněžské oděvy a Jupiter předváděl ranní rituál Ludvíka XIV. Tento závěr už byl poněkud přes čáru, ale rozdováděné obecenstvo nápady přijímalo velmi nadšeně. 

Scéna se Silke Bauer velmi povedla, roztahující se a zase smršťující oválné svítící tvary evokovaly vesmír a zase ustupovaly pozemským stavbám, které na počátku opery podléhaly zkáze v ohni a dýmu. Hasit ji přiběhli na scénu sám Jupiter v doprovodu svého „poradce“ Merkuria. Ten byl po celou dobu v současném obleku a v ruce měl nepostradatelný mobil, kterým dokonce i ovládal dění na scéně. 

Obsazení postav bylo ideální, a to jak po stránce vizuálu, tak i po stránce hlasového obsazení. Skvělou Calisto byla Vera-Lotte Boecker, výtečná německá sopranistka, jmenovaná časopisem Opernwelt v roce 2022 Zpěvačkou roku. Její hlas má sladký témbr a je měkce ohebný i zářivý a nepostrádá volumen v kantilénách. Je i herecky tvárná a má smysl pro nadsázku a humor a zdálo se, že jí role přináší radost, ať již v kostým s ňadrem venku, či jako medvědice, nebo v současném oblečení dámy. Jupiterem byl švýcarský basbarytonista Milan Siljanov, s příjemným objemným hlasem a i přes mírnou fyzickou neohrabanost dal roli vtip a nadsázku. Neodolatelný byl v kostýmu Diany, kdy sametovým altem zpíval Calisto milostná vyznání. Dianou byla Luciana Mancini, švédsko-chilská mezzosopranistka s temně zabarveným, mírně zastřeným hlasem, což jejímu výkonu dávalo tajemnost a napětí. Role Junony sedla Giuseppině Bridelli, italské mezzosopranistce, která pojala roli Junony jako dominu, bez slitování a bez empatie, která nekompromisně trestala Calisto za lásku k jejímu manželovi. Její árie je energická a pěvkyně jí propůjčila ostřejší témbr zářivého hlasu. Zpívala rovněž v Prologu roli Věčnosti. Velkou pozornost na sebe strhl Arnaud Gluck, mladý kontratenorista, který dával do zpěvu mladistvý témbr, sladkost a emocionální napětí. V árii uplatnil bezpečnou techniku a zvládal s lehkostí klenutou kantilénu. Stal se miláčkem publika, které bouřilo ovacemi při jeho vystoupení. Merkuriem, průvodcem Jupitera a intrikánem byl Renato Dolcini. Francouzský barytonista má příjemný barevný hlas a sympatický civilní herecký projev, kterým vnášel do inscenace soudobý nadhled a smysl pro nadsázku. Zpíval ještě i postavu Osudu. Výstřední postavou byla role Pana, satyra, který se svým rohatým týmem po vzoru chuligánských part vnášel do inscenace agresivitu i současné rytmy, podpořené odvázanou choreografií. Neodolatelným výkonem byla role Přírody, kterou celou nahatou, s povislými prsy i břichem a zvýrazněným klínem ztvárnil nizozemský tenorista Marcel Beekman, představitel Platée v pražské inscenaci – za roli získal za rok 2025 Cenu Thálie. Opět se projevil jako skvělý komik a hlasově výborně disponovaný zpěvák, s obdivuhodnou hereckou kázní. V inscenaci je ještě mnoho dalších postav, některé jsou dublované, kdy zpěváci zpívají dvě role, některé jsou menšího charakteru. Všichni byli ale na vynikající, profesionální úrovni, výkony byly vzácně vyrovnané a hlavně skvěle vypointované a vycizelované.

Po hudební stránce inscenaci nastudovala a orchestr L’Arpeggiata řídila dirigentka Christina Pluhar. Barokní orchestr, hrající na historické nástroje, udivoval plným a čistým zvukem, dokonalou souhrou a vyrovnaností zvuku. Orchestr byl vyhlášen Opus Klassik v roce 2018 cenou Ensemble des Jahres a nutno uznat, že právem. Souhra orchestru spolu se zpěváky byla dokonalá, orchestr kreslil barevné hudební plochy a pěvecké linky se nad ním vznášely jako nad vodní hladinou, ve které se odrážely. Bylo to představení plné krásné a perfektně zahrané hudby, vynikajících hereckých a pěveckých výkonů a nádherné podívané, evokující barevný barokní svět, který se dobře pojil se současným životem. Inscenace patří k vrcholům uměleckých výkonů v Theater an der Wien. 

***

Reflexe je psána z první reprízy 19. září. 

Foto: Matthias Baus

Facebook X E-mail WhatsApp