PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Trio tvořilo zajímavý balanc – Johanna Haniková dodávala skladbě hustotu a závažnost, Otto Reiprich pohyb a lehkost svého druhu a Kristina Vocetková vřelost a vášeň.“

„Technická, zvuková, výrazová i vizuální stránka jsou v projevu Kristiny Vocetkové zcela propojeny, což je ideál, pro mnoho hudebníků.“

„Všichni tři interpreti Kapustinovu skladbu zahráli s velkou energií a silným nábojem, až jsem se musela občas hlídat, abych si příliš viditelně spolu s nimi nepokyvovala hlavou do rytmu.“

V pondělí 15. prosince hostil barokní refektář Profesního domu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy další večer 32. ročníku komorního cyklu Prague Philharmonia. Flétnista Otto Reiprich, violoncellistka Kristina Vocetková a klavíristka Johanna Haniková zde nabídli dramaturgicky promyšlený a stylově pestrý program, který propojil hudbu Clary a Roberta Schumannových, Johanna Nepomuka Hummela i Nikolaie Kapustina.

„Vysoce angažovaným přístupem, přesným, ostrým dirigentským gestem vnáší Tomáš Netopil do barokní hudby svoje specifické pojetí…“ 

„Muffatův pětidílný sonátový cyklus má v nejednom ohledu blízko k barokní suitě.“

„Altové recitativní sólo Oh, selger Tag! v podání Jarmily Vantuchové, zaujalo svým temným, až tajuplným lyrismem.“

Pod dirigentskými gesty Tomáše Netopila zazněly v pondělí 15. prosince v barevně iluminovaném Rudolfinu tři barokní kompozice Johanna Sebastiana Bacha, Georga Muffata a Carla Philippa Emanuela Bacha. Kvarteto vokálních sólistů, které se vyčlenilo z Collegia Vocale 1704, na sebe právem upoutalo pozornost publika technickou vyspělostí a oduševnělým přednesem.

„Nikdy jsem neotevřel učebnici francouzštiny – učil jsem se přímo rolí a spoluprací s kolegy.“

„Obdivuju cizince, kteří zpívají Zápisník zmizelého, protože text je v nářečí, které je obtížné se naučit a deklamovat i pro naše zpěváky.“

„Povinností každého umělce je plánovat si volno.“

„Byl to záchvěv šílenství,“ popisuje Petr Nekoranec svůj listopadový záskok za Benjamina Bernheima ve Faustově prokletí v Théâtre des Champs-Élysées. Jak k tomu došlo a jaké další plány má náš přední tenorista u nás i ve Francii? A jaké plány má na Vánoce? To si přečtěte v rozhovoru, který Petr Nekoranec poskytnul krátce před svými vánočními koncerty v Svatoštěpánském dómu ve Vídni a na Novoměstské radnici v Praze. 

„Orfeus v podaní Bartoli je menej egoistický, menej zahľadený do seba a na vlastné umenie.“

„Mélissa Petit farbou hlasu aj herecky popierala antický stereotyp ženskosti, smerovala skôr k ľudskej autenticite.“

„Keď v šiestej scéne zbor vytvoril zhluk mýtických bytostí, fúrii a tieňov podsvetia, boli ich výkriky a napomínania desivo vierohodné.“

Famózna koloratúrna mezzosopranistka Cecilia Bartoli po dlhšom čase opäť navštívila Viedeň. 13. decembra 2025 vo Veľkej sále Musikvereinu predstavila zriedkavo uvádzané operné dielo Christopha Willibalda Glucka: Orfeo ed Euridice. Spolu so súborom Les Musiciens du Prince – Monaco a pod vedením Gianluca Capuana interpretovali dielo polo-scénicky, no o dramatický náboj nebolo ochudobnené.

„Možnost pohybovat se v průběhu vystoupení je něco neobvyklého, pro pravidelného posluchače klasických koncertů snad až nepatřičného či zvláštního.“

„Nejspíš od Johna Greavese nikdo nečekal jeho extrémní výrazové polohy.“

„Byl to velký zážitek s naprosto špičkovými interpretačními výkony.“

Soubor Klang Systematiek sídlící v Praze a sdružující hudebníky z evropských zemí specializuje na interpretaci hudby na pomezí současné klasické, experimentální, elektronické tvorby a improvizace. Jeho vystoupení jsou v mnohém netradiční, diváci mohou například poslouchat vleže nebo se v prostoru volně pohybovat. Na koncertě v pátek 12. prosince zazněly dvě skladby – nejdříve kompozice The Disintegration Loops od amerického skladatele Williama Basinského a poté světová premiéra skladby Paranoia II od rakouského skladatele Bernharda Langa. Ta vznikla na objednávku nizozemské nadace Stichting Mousai pro Klang Systematiek. Vystoupení mělo neopakovatelnou atmosféru.

„Až půjdu 31. prosince spát, svléknu si trikot České filharmonie a až se 1. ledna probudím, obléknu si dres Pražského jara.“

„Věřím, že velké hudební instituce nesou určitou odpovědnost: nemají jen prezentovat špičkové umění, ale také vést, provázet a otevírat cestu těm, kteří stojí na jejím začátku.“

„V hlavě nosím několik edukačních projektů, zaměřených nejen na budoucí umělce, ale také na budoucí manažery. Máme v naší zemi skvělé umělce, ale nedostatek manažerů s dostatečnou praxí.“

Osmačtyřicetiletý hudební manažer a pedagog Robert Hanč vystudoval klarinet na pardubické konzervatoři a následně anglistiku, amerikanistiku a hudební vědu na Masarykově univerzitě v Brně, kde posléze i vyučoval. Po zahraničních stážích v Londýně působil v letech 2005–2011 jako manažer Filharmonie Brno a poté nastoupil do České filharmonie, kde se stal jejím generálním manažerem a uměleckým ředitelem. Dne 2. prosince 2025 jej ministr v demisi Martin Baxa jmenoval novým ředitelem festivalu Pražské jaro. Robert Hanč je ženatý a je otcem tří dětí. V rozhovoru se s čtenáři KlasikyPlus dělí o své vize pro festival Pražské jaro a ohlíží se za svou kariérou u našeho prvního orchestru.

„Národnostně rozmanitá sestava díky vysoké hráčské uvědomělosti, zodpovědnosti a technické připravenosti okořenila slavnostní večerní setkání chytlavě vygradovaným hudebním programem.“

„První věta posluchače zasáhla bezprostředně působícími a formálně nekomplikovanými horizontálními tvary, pro něž komorní soubor našel správnou kombinaci agogické modelace a dynamické rozvahy.“

„Veškeré interpretační klady Beethovenovy skladby šlo vystopovat již během první věty.“

Španělský sál na Pražském hradě přivítal během nedělního předávání Ceny Antonína Dvořáka dva klenoty současného hudebního umění: mezzosopranistku Magdalenu Koženou a dirigenta Sira Simona Rattla. Slavnostní večer, jehož se zúčastnil prezident České republiky Petr Pavel, byl ohraničen dvěma komorními kusy od Antonína Dvořáka a Ludwiga van Beethovena, jejichž provedení se zhostili významní čeští i zahraniční instrumentalisté. Z hlediska tuzemské hudební produkce se tak nejednalo pouze o rutinní předání ceny, ale o svátek hudby, kultury a všech ctitelů klasické hudby. 

„Velkou devízou liberecké inscenace je skutečnost, že hlavní role byly obsazeny velmi dobrými interprety.“

„Režisér se patrně snažil přiblížit příběh dnešnímu divákovi mísením odkazů na historické zakotvení příběhu s prvky současnosti.“ 

„Dirigent Zbyněk Müller interpretoval Pucciniho hudbu s potřebnou dramatičností i lyrismem.“

Divadlo F. X. Šaldy v Liberci uvedlo novou inscenaci slavné Pucciniho opery. Politický thriller a příběh velké lásky v jednom, to je veleslavné dílo s názvem Tosca. Tuto stále populární operu italského veristy nastudovali v Liberci pod taktovkou Zbyňka Müllera a v režii Josefa Doležala a v hlavních úlohách s Kateřinou Hebelkovou, Michalem Lehotským a Martinem Bártou. Premiéra, která se uskutečnila 12. prosince se mohla opřít především o solidní pěvecké výkony, nicméně režijní koncepce přinesla několik otazníků.

„Opera Rimského-Korsakova Noc před Vánocemi vychází z ukrajinských lidových písní.“

„V inscenaci nechybí humor, který je prezentován především karikovanými postavami.“

„Za dobu existence Bavorské státní opery je to první opera Rimského-Korsakova, která zde byla uvedena.“

Bavorská státní opera se pravidelně věnuje uvádění ruských oper, v minulosti to byly např. Čajkovského opery Eugen Oněgin a Piková dáma, Musorgského Chovanština a Boris Godunov, Prokofjevův Ohnivý anděl a Vojna a mír, Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu a Nos. Nejnovějším titulem od ruského skladatele je opera Noc před Vánocemi Nikolaje Rimského-Korsakova na námět podle stejnojmenné povídky Nikolaje V. Gogola, která měla premiéru 29. listopadu 2025 a která se stala první premiérou letošní operní sezóny, Reflexe je psána z reprízy 7. prosince.

„Strnadová zaujala jak elegantním pódiovým sebevědomím, tak velmi pěknou technickou úrovní hry.“

„Homogenní zvuk hymnického charakteru uvedla sólová viola zvláštního témbru, který nebyl jen výsledkem použitého dusítka podle autorova předpisu con sordino.“

„Sólové violoncello bylo tak více v pozici osamělého poutníka, což Nouzovský náležitě využil.“

Závěrečný koncert 13. ročníku festivalu „Kultura v srdci Prahy“ se konal v pátek 15. prosince 2025 v Koncertním sále Pražské konzervatoře na Dvořákovo nábřeží v Praze. Festival pořádá Jednota pro zvelebení hudby v Čechách. Hráli Zemlinsky Quartet s violoncellistou Petrem Nouzovským a violoncellistka Naďa Strnadová. Program tvořily skladby Bachovy, Sukovy, Janáčkovy, Haydnovy a Čajkovského. Sál Pražské konzervatoře nebyl zcela zaplněn, ale na pódiu se koncertovalo s plným nasazením a se zajímavou a přitažlivou podobou ryze komorního vystoupení.

„Tentokrát šlo o skladbu pro smyčcový orchestr, který se prezentuje mnohostí barevných možností.“

„Lotyšský pianista Georgijs Osokins přednesl koncert s nadhledem a s lehkostí, akordické části měly hutnost a naléhavost a nechyběla romantická rozevlátost.“

„Dirigent Rémy Ballot pojal skladbu o poznání pomaleji, vyhrál si s agogikou i s dynamickými kontrasty.“

Adventní koncert 11. prosince v olomoucké Redutě patřil Moravské filharmonii Olomouc, která si přizvala ke spolupráci francouzského dirigenta Rémyho Ballota a lotyšského pianistu Georgijse Osokinse. Společně provedli nejprve Greater Antiphons pro smyčcový orchestr Arvo Pärta, poté Koncert pro klavír a orchestr č. 2 f moll Fryderyka Chopina a na závěr Kartinky (Obrázky z výstavy) Modesta Petroviče Musorgského. Program zaplnil celý sál Reduty.

„Z trojice uvádzaných francúzskych diel ani jedno dosiaľ v Redute nezaznelo.“

„Od domácej tenorovej hviezdy Pavla Bršlíka sa nič iné ako suverénny vokálny výkon neočakávalo.“

„Dirigent Robert Jindra patrí medzi vrcholné zjavy súčasnej českej dirigentskej scény.“

Ďalšia decembrová dvojica abonentných koncertov Slovenskej filharmónie v dňoch 11. a 12. decembra, posledná pred vianočnými sviatkami, musela v bratislavskej Redute uspokojiť predovšetkým priaznivcov francúzskej hudby. Nádherný koncertný program, zostavený zo symfonických  diel krajiny galského kohúta druhej polovice 19. storočia Édouarda Lala, Ernesta Chaussona a Albérica Magnarda, naštudoval s naším prvým orchestrom dirigent Robert Jindra a ako sólista sa predstavil náš svetoznámy tenorista Pavol Bršlík.  Z dramaturgického hľadiska bol koncert výnimočný – ani jedno z uvedených diel na pódiu Reduty v podaní Slovenskej filharmónie ešte nikdy nezaznelo.  Bola to odvaha dramaturga Juraja Bubnáša, keďže išlo o autorov, ktorých široká poslucháčska verejnosť vôbec nepozná.  Chapeau bas!