„Antonín Dvořák je bezvýhradně mým nejoblíbenějším autorem.“

„Je potřeba oslovovat mladé publikum a už od toho nejmenšího, předškolního věku; dělat pro ně samostatné projekty na špičkové úrovni – děti jsou velmi vnímavé a vycítí hned jakoukoli faleš.“

„Cena Thálie to pro mne znamenala především utvrzení, že jdu správnou životní cestou a že moje práce má smysl.“

Pavla Vykopalová je pevným pilířem souboru Janáčkovy opery v Brně. Její interpretace mladodramatických sopránových rolí je vždy naplněna vroucností a opravdovostí prožitku a její charakteristická sladká barva hlasu je nezaměnitelná. V současné době se připravuje spolu se souborem na 8. října na premiéru opery Jakobín Antonína Dvořáka, ve které studuje roli Julie.

Opera Jakobín je přímo čítankovou ukázkou české opery. Je to pro vás návrat k této opeře, nebo naopak se s ní setkáváte poprvé?

Kupodivu v této opeře zpívám poprvé. Terinku jsem nezpívala nikdy, ta mi utekla, a dokonce jsem ani nemohla využít nabídku Jiřího Bělohlávka na roli Julie, protože jsem v té době zpívala ve Francii Jenůfu. Setkávám se tedy s Julií až teď a je to setkání milé. Antonín Dvořák je bezvýhradně mým nejoblíbenějším autorem. To je veličina číslo jedna, jeho skladby jsou plné čisté, bezprostřední hudby, emoce v ní obsažené jsou pravdivé a niterné. Jakékoli jeho dílo zpívám s radostí a nadšením.

Na co se máme v inscenaci těšit? Na klasiku, nebo na moderní pojetí?

To vám samozřejmě nemohu prozradit. Jen snad tolik, že je tam hodně otevřených škrtů, takže krásné Dvořákovy hudby je tam opravdu hodně. A že je to opera o české povaze, která je dnes stále stejná, jako tehdy, jestli tedy chcete něco přiblížit k dnešku. Stejně bychom mohli chápat i postavu Julie, která je z mého pohledu silnou moderní ženou, je to ona, která zachraňuje manžela i děti, když utíkají z Paříže, a je to ona, která dokáže najít cestu k srdci starého hraběte. Je to taková medvědice, která ze všech sil brání svoji rodinu.

Někdy slyšíme názor, že opera je dnes mrtvá, že její doba pominula s minulým tisíciletím. Co vy na to?

Myslím, že opera v nějaké podobě se bude hrát vždy a že si vždy najde své posluchače. Realita je taková, že okruh publika se zužuje, že se zmenšuje počet těch skalních fanoušků, kteří chodí na jednu inscenaci i několikrát. Je potřeba oslovovat mladé publikum a už od toho nejmenšího, předškolního věku; dělat pro ně samostatné projekty na špičkové úrovni – děti jsou velmi vnímavé a vycítí hned jakoukoli faleš. Ale jestliže se zapojí do děje, dokáží být skvělým publikem. Takové projekty vytváří například Česká filharmonie s Kroky do nového světa. Inscenační tým tam tvoří Marko Ivanović a Petr Kadlec. Několikrát jsem s nimi spolupracovala a byla přítomna neopakovatelné tvůrčí atmosféře. Zde v Brně se už také rodí nové projekty. Mne například čeká spolupráce na opeře pro děti Hurvínek prodává nevěstu, který se bude realizovat ve spolupráci s Divadlem Spejbla a Hurvínka a budeme to hrát v Brně i v Praze. Neměli bychom zapomínat i na mladou a střední generaci, což je úkol daleko těžší. Cesta není v levné atraktivitě přetransformování do současné doby, ale v kvalitním poctivém zpracování příběhu.

Vy sama pocházíte z hudebního prostředí?

Maminka byla altistka a když doma zpívala, tak jsem se jejího hlubokého hlasu bála. Jako malinká jsem se schovávala do kouta. Moje maminka zpívala v Hudebním divadle v Karlíně a já tam trávila hodně času, to bylo moje dětství. Hudební svět mi dále otvíral dědeček s babičkou. Dědeček výborně zpíval, hrál na klavír a housle a u něj jsem poznávala hudbu autorů jako byl Suk, Foerster, Novák, Smetana a dalších. Díky tetě jsem poznala princip sborového zpěvu, lásku k písním a oratorním dílům.

Pocházíte odkud? Z Prahy? A proč angažmá v Brně?

Narodila jsem se v Praze a vystudovala jsem tamní konzervatoř. V průběhu studia jsem už byla členkou Pražského filharmonického sboru a pak následovalo angažmá v plzeňské opeře. Postupně jsem hostovala v Národním divadle v Praze a Státní opeře, kde jsem byla několik let v angažmá. Poté jsem začala hostovat v Národním divadle v Brně, kde mi dirigent Tomáš Hanus nabídl angažmá. Je tu skvělý kolektiv a nádherná práce. Janáčkovo divadlo je unikátem a kdo tvrdí něco o špatné akustice, nemá pravdu. Dokonce byla zajímavá a přínosná práce i v době, kdy se Janáčkovo divadlo rekonstruovalo a hráli jsme na Výstavišti. To bylo hodně kreativní období.

Vy jste si vůbec prošla různorodým vývojem…

Máte pravdu. Začínala jsem jako mezzosoprán a barokní hudbou pod vedením Jiřího Kotouče a přijímala jsem nabídky tak, jak přicházely. Nemám a nikdy jsem neměla žádného agenta, který by mne zastupoval. Jsem vděčná, že i tak dostávám nabídky. Následovalo mozartovské období a já se postupně propracovala do sopránových poloh. Když jsem začala působit v Brně a spolupracovala jsem s dirigentem Janem Zbavitelem, náhle přerušil korepetici a řekl mi: „Pavlo, vy byste měla zpívat Janáčka, to bude vaše doména.“ Tehdy mne to překvapilo, ale postupně se ukázalo, že měl pravdu.

Janáčkovské postavy pro vás znamenaly cestu na zahraniční pódia i významná ocenění…

Jenůfa mě zavála do Francie, kde jsem zpívala první Janáčkovu verzi opery z roku 1904. To bylo velmi inspirativní. Káťu Kabanovou jsem zpívala v Dánsku. Naposledy jsem s Káťou hostovala v Neapoli, v nejstarším operním domě na světě v Teatro di San Carlo. Kabanichu tam zpívala Gabriela Beňačková, se kterou mne od té doby pojí přátelství. Představení dirigoval Juraj Valčuha. Tyto zahraniční zkušenosti mi splnily sen zpívat ve velkých světových divadlech, ale zároveň mi daly uvědomit si hodnotu domácího zázemí.

Za Káťu jste dostala v roce 2016 Cenu Thálie. Co to pro vás znamenalo?

Na Cenu Thálie jsem byla nominovaná třikrát, za Mařenku v Prodané nevěstě, za Mílu v Janáčkově opeře Osud a za Káťu. A za tuhle roli jsem Thálii opravdu dostala. Znamenalo to pro mě povzbuzení mého uměleckého úsilí a že moje práce není marná. Ale vážím si i ocenění, které dostávám od diváků zde v Brně, cena Diva, kterou jsem dostávala po mnoho let, je pro mne velmi cenná a povzbuzující.

Kdybyste měla jmenovat role, které vám nejvíc daly, které by to byly?

Vedle janáčkovských postav a Dvořákovy Rusalky to byla určitě role tripoliské hraběnky Clémence z nádherné opery finské skladatelky Kaiji Saariaho Láska na dálku. Toto jedinečné operní mysterium jsme hráli v roce 2019 v sugestivní režii Jiřího Heřmana. Stejně tak byla nádherná inscenace Händelovy Alciny. I tam jsem mohla uplatnit různorodé hlasové polohy a barvy tentokrát při spolupráci se skvělým souborem Collegium 1704 Václava Lukse. Lze zde vyjádřit krásu, radost i smutek. Kouzelnice Alcina není v této inscenaci zlá čarodějka, ale nešťastná žena, která se stále zamilovává do nepravého, a když toho pravého najde, tak ten ji opustí. Role, kterou také ráda zpívám, je Kateřina v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů. Je to velmi působivá inscenace, kde jsem si uvědomila, že některé lidské vlastnosti se nemění ani v současnosti, i když se doba zcela změnila. A měla bych vzpomenout i roli Markétky v Gounodově opeře Faust a Markétka, kterou jsme hráli v pavilonu P na brněnském Výstavišti. Ten obrovský prostor jsem stále obíhala jen v lehounké košilce, šplhala do výšin po vysokých věžích a po točitém schodišti. Po celou árii jsem odmotávala dlouhou pentli namotanou kolem pasu. Nejtěžší bylo nepřestat zpívat, i když se mi točila hlava a bála jsem se, že upadnu. To byl především špičkový sportovní výkon, ale diváci byli nadšení.

Nová sezóna začala. Jak jste ji zahájila?

Jak jinak než 7. září na piazzetě Janáčkova divadla koncertem! Byla tam skvělá atmosféra a my účinkující i diváci jsme si to všichni užili. S brněnskou filharmonií jsem pak zpívala Symfonii č. 2 c moll „Vzkříšení“ Gustava Mahlera. Nejprve na velkém festivalu v Rheingau Musik Festival v klášteře v Eberbachu, to byl neopakovatelný zážitek, a poté na zahajovacím koncertě Filharmonie Brno 14. září v Janáčkově divadle. Symfonickou hudbu zpívám moc ráda, mohu se soustředit skutečně jen na zpěv a dát do něho hloubku výrazu. Teď se těším spolu s brněnskou filharmonií na zájezd do Wroclawi, kde uvedeme Janáčkovu Glagolskou mši. Těším se tam především kvůli tomu, že budeme účinkovat v supermoderním koncertním sále, to bude pro mne zase úplně nová zkušenost.

Foto: Marek Olbrzymek, Alžběta Jungrová, archiv P. Vykopalové