„Už s nástupem vedoucího dýchl závan pokojné společnosti.“

„Ne zbytečně na efekt, nejen zručnost; hlavně hudba a to, co chce říci.“

„Beethoven ztratil svou rafinovanost.“

Blíží se druhý listopad, vzpomínka na všechny věrné zesnulé. Snad proto Symfonický orchestr Českého rozhlasu do Smetanovy síně Obecního domu přinesl pořad v předehře svátku inspirovaný tématem smrti. Pojetí dirigenta Darlingtona nicméně chmurné myšlenky rozhánělo entuziastickou radostností a důrazným optimismem. Jako sólista se v úvodní části večera představil francouzský virtuos Marc-André Hamelin. Nadužívané slovo ‚virtuos‘ je v tomto případě naprosto namístě.

Stačí si poslechnout názvy děl: Tanec smrti, Koncert D dur pro klavír levou rukou (ta pravá zůstala na válečném bojišti), Symfonie č. 5 „Osudová“. Program na ose Liszt – Ravel – Beethoven mohl vzbudit až obavy z přílišné závažnosti. Neštěstí je všude dostatek, diváci klasických koncertů jistě zhusta očekávají oddech od podobně těžkotonážní tematiky… Obavy brzy rozptýlil anglický rodák, pařížský rezident, dirigent Jonathan Darlington předstoupivší před Rozhlasové symfoniky. Láska k hudbě a touha předávat radost je u něj zjevně na prvních místech a v tomto smyslu do auditoria už s nástupem vedoucího dýchl závan pokojné společnosti.

Příznivci kompozičního odkazu Franze Liszta, toho klavírního „Paganiniho“ své doby, vždy rychle spěchají s argumenty, že Listzova tvorba není holá virtuosita, že je i čistě skladebně a myšlenkově objevná či hodnotná. Třeba Klavírní koncert č. 1 Es dur je tuze validním konkrétním příspěvkem k tezi. Zároveň platí, že Ferencovy nároky na pianisty jsou zkrátka vysoké. Interpret se musí aktivně snažit přítomnou brilanci upozadit, aby se ke slovu dostala sama hudba; v myšlenkách nepřipustit, že se jedná o virtuosní kus – veškerou ekvilibristiku podat s nadhledem a jakoby mimochodem. Lisztův Tanec smrti příliš zřetelné hudební sdělení sám o sobě nenese a asi není divu, že po premiéře dlouho ležel ladem. Formálně problematický fantazijní opus byl přítomnými interprety podán s příjemnou herní jistotou, s nadšením a dle přání dirigenta, gradace formou stále svěžejšího tempa, byť se neztrácí artikulace a srozumitelnost notového textu, je však i tak příliš laciným principem na to, aby uspokojil hloubavějšího posluchače. Množství kadencí či polokadencí a fragmentace díla od přednášejících vyžaduje hledat kompoziční záměr a scelení, jinak hrozí rozpad formy.

Fenomenální klavírista Marc-André Hamelin, kritikou kdysi označený „umělcem s téměř nadlidskou technikou“, tak veškerou náplň své muzikality prokázal v druhém čísle večera. Uvažoval jsem, zda dává smysl, když obouruký umělec uvádí Ravelův Koncert D dur pro klavír levou rukou kdysi věnovaný válečnému veteránovi Paulu Wittgensteinovi, který o svou druhou paži přišel, avšak rozhodl se neskoncovat s koncertní činností. Dospěl jsem k tomu, že uvádění smysl dává – skladba hýří instrumentační kvalitou a bohatstvím barev, uspokojuje obloukem celku, ale hlavně dává příležitost klavíristům předvést v maximální možné míře, čeho všeho jsou jedna ruka a dvě nohy schopné. Pedalizace je tady nutným společníkem plnosti zvuku a témbrové variability; pouhá jedna ruka zas ukazuje v nejvyšší míře úhozové prokreslení, diferenciaci tónových významů, schopnost „multitaskingu“ končetiny a obecně povyšuje zažitou doprovodnou roli levé ruky na opravdu plnohodnotný posluchačský zážitek. V tomto smyslu mě napadá, že každý pianista by měl v rámci osobního rozvoje podstoupit úlohu osvojení si některého z koncertů pro levou ruku (Britten, Hindemith, Prokofjev) – pocit věčně slabší levé ruky možná odejde… Marc-André Hamelin dílu posloužil s maximální péčí. Má ho zjevně dobře usazené i co do dramaturgie, věděl, kdy být slyšet a kdy se schovat do stínu orchestru. Závěrečné lyrické sólo před finálním nástupem orchestru bylo jedním slovem úchvatné, přesto mi Hamelinovým vystoupením završeným debussyovským přídavkem probleskuje hlavně slovo „upřímné“. Ne zbytečně na efekt, nejen zručnost; hlavně hudba a to, co chce říci.

Po pauze a dílech slýchaných sporadicky přišla na řadu notoricky známá Beethovenova Osudová. Proslulý úvodní motiv zakončený sestupnou velkou tercií zahájil sólistyprostou prezentaci dirigenta Jonathana Darlingtona. U otevření nedávno skončeného festivalu Dvořákovy Prahy vystoupivší violoncellista Julian Steckel v inspirativním rozhovoru vzpomínal na svá soutěžní léta, kdy mu utkvěla slova porotkyně: „Velmi pěkné, velmi dobře zahrané, máte talent a tak dále… Ale v prvních dvaceti taktech si vystřílíte všechny náboje. Pro nás jako posluchače je to příliš. Unavujete nás, když hrajete pořád se stoprocentním napětím, nábojem a silou. Musíte nás posluchače vzít s sebou na cestu.“ Tento citát mi bohužel vytanul nad pojetím Beethovenovy Páté ve Smetanově síni 21. října 2024. Úvodní čtyři tóny přinesly forte, že většího v dalším průběhu patrně nebylo. To samo o sobě by ještě nevadilo, avšak dirigent podobné vzruchy přinášel s přílišnou frekvencí, symfonie přinášela nadměrné množství momentálních impulsů a vše se řídilo jakousi bezprostřední inspirací. Darlington tak zjevně opomíjel makropohled na dílo. Beethoven, ten král a revolucionář hudební formy, ztratil svou rafinovanost a jím položený základní kámen symfonické literatury vyzněl banálně. V posledním čísle večera se též nápadně ukázala víkem křídla už nekrytá nečitelnost dirigentova gesta, které často sklouzává k nekontrolovanému třesu bez hudebního významu, a tak ještě navíc postrádá kýženou eleganci. Až jsem se divil, že souhra orchestru rámcově přetrvávala.

Osudovou už hrálo tolik lidí dříve, že je možná nutné přijít s něčím novým. Při troše dobré vůle by interpretaci Jonathana Darlingtona šlo označit za pojetí optimistické, které ono osudové klepání na dveře vítá s natěšením a v očekávání věcí příštích v nezměrné radosti. Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením Jonathana Darlingtona nebázlivě a přímočaře běžel k cíli a leckterého posluchače jistě potěšil pohodovým výkonem skutečně nabitým životní energií. Tedy závěrečný aplaus se samozřejmě dostavil a došlo i na četná potěšená výskání. Sympatie vzbuzující Jonathan Darlington rozehrál roztomilou scénku s obdrženou květinou, když ji chtěl věnovat blízko sedící houslistce, těsně ho však stejným úkonem předběhl koncertní mistr. Koho tedy oblažit pugétem? Volba padla na dámu v první řadě. Konec dobrý, všechno dobré; domů se šlo s úsměvem na rtech.

Foto: SOČR / Vojtěch Brtnický