„Slavnostní koncert byl svěřen vynikající České filharmonii a úžasnému americkému dirigentu Davidu Robertsonovi.“

„Skutečnost, že Miroslava Srnku jako současného autora zařadila dramaturgie po bok našim klasikům, podtrhuje i české renomé skladatele.“

„Antonín Dvořák a jeho Mazurek byl vlastně dárkem Pražskému jaru a celému publiku ve Smetanově síni.“

Smetanovu síň Obecního domu rozezněl již tradičně závěrečný koncert Pražského jara v pondělí 3. června. Program sestavený ze skladeb autorů-jubilantů Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka a Josefa Suka nebyl jen dalším šperkem do mozaiky Roku české hudby, představil rovněž v evropské premiéře skladbu Miroslava Srnky, který své symfonické čtyřvěté dílo Superorganisms charakterizoval jako „hudbu vznikající až z vlnění společné energie, psanou v době, která svoje problémy bez semknutí lidského superorganismu nebude moci vyřešit“.

Slavnostní koncert byl svěřen vynikající České filharmonii a úžasnému americkému dirigentu Davidu Robertsonovi, ověnčenému mnoha oceněními a tituly v dosavadní mimořádné kariéře. Českou filharmonii řídil již popáté a doslova uvedl, že se zvuku našich filharmoniků nemůže nabažit, vždy si společné muzicírování moc užívá a na závěrečném koncertu ve Smetanově síni to bylo velmi patrné.

První část večera patřila premiéře Srnkovy skladby Superorganisms, jejíž části nesly označení 01 až 04. Miroslav Srnka (*1975) je znám doma i v zahraničí, objednávka orchestrální skladby tedy vzešla hned od pěti významných institucí – Berlínské filharmonie, Symfonického orchestru NHK v Tokiu, Filharmonie Los Angeles, Orchestre de Paris a České filharmonie. Kompozice Superorganisms měla světovou premiéru vloni v Tokiu, nyní na Pražském jaru Česká filharmonie uvedla její evropskou premiéru a další provedení je připraveno v Paříži. Skutečnost, že Miroslava Srnku jako současného autora zařadila dramaturgie po bok našim klasikům, podtrhuje i české renomé skladatele, pro letošní soutěž Pražského jara v oboru housle napsal povinnou skladbu Apprivoise-moi, v zahraničí je respektovaným autorem již od premiéry své opery South Pole v Mnichově roku 2016. Autor se v premiérovaném díle rozhodl „výraz a energii založit pouze na výkonu kolektivním, nikoliv individualizovaném“ a jednotlivé věty plně odpovídaly základní myšlence: část 01 z nejjemnějších vstupních tónů utkává předivo zmiňovaného „vlnění“ a postupně jemnou dynamikou prostupuje přelévání orchestrálního zvuku, z něhož velmi umírněným lehkým tónem vyčnívá harfa, tympány či flétna, vše je ovšem propojeno stále kompaktním souzvukem. Chvění vytváří prosvícenou, příjemnou atmosféru; v části 02 uvozené sotva slyšitelnými tóny připomínajícími šelest zdáli se lehce vzdouvá melodický zvuk a přechází do arpeggia, aby vzápětí umlkl a znovu se zvedl. Část 03 je kontrastem, disonance v cellech, dřevech a houslích vytváří přelévání melodických prvků od výšek ke hloubkám, ozve se trubka a tympány završí zpěvné smyčce do úplného doznívání. 04 je strukturovanější a jako závěrečná věta sumarizuje nastolená témata: vzdychání nástrojů přechází od jemných náznaků k téměř drásavým partům a vyznívá jako volání o pomoc, dramatičnost situace je závěrečnou otázkou, která čeká nekompromisně na odpověď, náhlý klid naznačuje řešení. David Robertson prokázal své výsostné umění práce se současnou kompozicí a Česká filharmonie se zhostila svého zadání mistrovsky, právem publikum okamžitě reagovalo spontánním potleskem. Miroslav Srnka zasloužené ovace publika s díky přijal a na pódiu poděkoval dirigentu a filharmonii za výtečné provedení náročného díla. 

Druhá část večera byla věnována Roku české hudby, nejprve Leoši Janáčkovi a jeho naskicovanému a Leošem Faltusem a Milošem Štědroněm rekonstruovanému Putování dušičky pro housle a orchestr. Ve virtuózním podání Josefa Špačka a velmi kultivovaném doprovodu České filharmonie vyzněla skladba s odevzdaností a v orchestrálním partu janáčkovsky. Antonín Dvořák a jeho Mazurek, op. 49 byl vlastně dárkem Pražskému jaru a celému publiku ve Smetanově síni. Skladba zářivá, melodicky bohatá a hezky podaná Josefem Špačkem oživila programovou strukturu. Sólista odměnil posluchače přídavkem ve formě transkripce Dvořákovy známé písně Když mne stará matka z Cigánských melodií pro housle s doprovodem tria filharmoniků, z nichž vynikala báječná viola Evy Krestové. Večer zakončila velkolepá symfonická báseň Praga, v níž Josef Suk složil hold královské Praze, sídlu panovníků a městu, kudy procházely dějiny našeho národa. Slavnostní koncert vyvrcholil precizním výkonem České filharmonie a detailním vedením vynikajícího Davida Robertsona, který s tělesem skutečně tvořil jeden celek. Rozloučení posluchačů s festivalem pak provázely tradiční fanfáry z balkonu Obecního domu a doznívaly na Starém Městě do červnové jarní noci.

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý