„Dirigent Christian Thielemann volil maximálně možné dynamické kontrasty a využil všechen potenciál partitury.“

„Pěvci byli vedeni k téměř činoherním výkonům, což bylo efektní a povedené zejména u dvojice Telramund a Ortrud.“

„Na pěvce jsou kladeny výjimečné nároky, party potřebují dokonale znělé, kulaté a otevřené hlasy, naplněné barevným potenciálem.“

Opera Lohengrin Richarda Wagnera je operou kultovní. Patří neodmyslitelně do repertoáru velkých operních divadel, Vídeňskou státní operu nevyjímaje. Poprvé tam byla inscenace uvedena 19. srpna 1858. Současná podoba inscenace měla premiéru 29. dubna 2024. Režie se ujali Jossi Wieler a Sergio Morabito a hudebního nastudování dirigent Christian Thielemann. Recenze je psána z pátého provedení dne 11. května, posledního v této sezóně. 

Příběh z dob Jindřicha Ptáčníka, který byl prvním historicky doloženým východofranským králem a dal základy Svaté říši římské, je mytický a notoricky známý. Bájný hrdina Lohengrin je synem Parsifala, rytíře Svatého grálu, ale nesmí to nikdo vědět, ani jeho žena Elsa, dědička Brabantského vévodství. Je jejím ochráncem, když je protivníky, s cílem zabrat její majetek, nařčena z bratrovraždy. Lohengrin je porazí, přivede i zachráněného ztraceného bratra, ale je donucen odhalit své inkognito a proto se navždy vzdálit. Na labuti. Nechybí ani střet mezi nastupujícím křesťanstvím a pohanským náboženstvím. 

Dramatických situací je v opeře dostatek, ale přesto volil Richard Wagner dlouhé, pomalé fráze, které se převalují a vracejí, aby se proměňovaly v barevnosti instrumentace a vzpínaly do klenutých vrcholů hudebních oblouků do fortissima a zase klesaly v dlouhém diminuendu do nekonečných, chvějících se pianissim. Německý renomovaný dirigent Christian Thielemann volil maximálně možné dynamické kontrasty a využil všechen potenciál partitury, aby podtrhl její melodičnost, emocionální působení i sentimentální romantický potenciál. Vyhrál si se všemi detaily a šel do maximálních kontrastů, housle se téměř neznatelně dlouho chvěly v prostoru ve flažoletech v pianissimu, aby velmi opatrně našlapovaly v crescendu, kdy se postupně a pomalounku přidávaly v nekonečném napětí nejprve dřevěné dechové nástroje, aby ve vrcholech dostaly prostor žestě a bicí. Všechny instrumentální skupiny byly detailně sehrané a sólové vstupy byly intonačně bezchybné a barevně působivé. 

Obdivuhodná byla souhra s jevištním orchestrem, čtyři „královské“ trumpety na scéně a ostatní za scénou, naprosto přesně sehrané s orchestrem v orchestřišti a dokonce i dynamicky na sebe dokonale navazující. Stejně tak byla propracována spolupráce sboru, kdy dokonce byl využit i král Jindřich Ptáčník, který uprostřed scény podle dirigenta vedl gesty sbor dívek za scénou. Zvukový výsledek byl naprosto dokonalý, je to nejúchvatnější složka představení. Však také dostával dirigent bouřlivé ovace po každém jednání i při každém příchodu před ním. 

Hudební složku obstarávalo množství lidí a ansámblů, Orchester der Wiener Staatsoper, Chor der Wiener Staatsoper, Bühnenorchester der Wiener Staatsoper, Extrachor der Wiener Staatsoper, Chorakademie der Wiener Staatsoper, Kinder der Opernschule der Wiener Staatsoper a Komparserie der Wiener Staatsoper… Všechen ten lidský potenciál na jevišti měl vedle dirigenta za úkol připravit a zkoordinovat sbormistr Thomas Lang. A je důležité říct, že se mu to povedlo excelentně, přesto, že sborová vystoupení za scénou nebyla jednoduchá, povedla se výborně koordinace a zvukově byl efekt dokonalý. Samozřejmě, že se na přípravě opery podílelo ještě mnoho dalších spolupracovníků, kteří dokázali, že inscenace byla dokonale sehrána a je působivá. 

Na sólové pěvce jsou obecně ve Wagnerových operách kladeny výjimečné nároky, party potřebují dokonale znělé, kulaté a otevřené hlasy, naplněné barevným hlasovým potenciálem. Ne všichni dokonale tyto požadavky splňovali, ale všichni odvedli svoje pěvecké a herecké party se ctí. S titulní rolí Lohengrina se výborně vyrovnal David Butt Philip, mladý britský tenorista, jehož doménou jsou otevřené a blyštivé výšky, ale i střední poloha je velmi znělá a příjemná. Herecky byl poněkud toporný, což nijak nevadilo, neboť celá postava Lohengrina je lidsky nepřirozená, mytická. Ani v milostné postelové scéně s Elsou neodkládá svůj oděv, dokonce ani vysoké boty, které by jistě poté sám neobul a ztratil by nimbus hrdiny. Jeho přiznání identity je naopak velmi působivé a monumentální. 

Elsou je švédská sopranistka Malin Byström, půvabná a křehká, hlas je průrazný a barevný. Dokonale zvládá plochy v pianech, sladkým a kulatým témbrem, stejně jako vrcholové kantilénové fráze, nesoucí se do prostoru na pevném hutném tónu s jasným leskem. Dokáže být přirozenou ženou, která se poddává údělu poslušné manželky, ale dokáže být i pevná a odhodlaná při legitimním požadavku vědět, kdo vlastně je její manžel a jak ho oslovovat. 

Protihráči hlavní dvojice jsou Ortrud, dcera fríského krále, která neopustila původní víru svých předků a nevyměnila ji za křesťanství: je mocná čarodějka. Ztělesnila ji německá dramatická wagnerovská sopranistka Anja Kampe. Dokázala předvést silnou démonickou postavu, její plný a hutný soprán je tmavě zbarvený a nese se do hlediště nad plně znějícím orchestrem. Její výkon patřil k tomu nejlepšímu toho večera. 

Friedrichem von Telramundem, jejím manželem, byl německý barytonista Martin Gantner. Dal své postavě démonické chování i hlas, plný a zvučný baryton obsáhl bezproblémově celý rozsah partu a ještě dokázal skvěle svého nešťastného, kouzly a touhou po moci ovládaného brabantského hraběte herecky ztvárnit.  

Králem Jindřichem Ptáčníkem byl Georg Zeppenfeld, nositel titulu “Saský komorní pěvec”. Jeho bas je zvučný a hutný ve spodních polohách, horní polohy jsou méně znělé, což nepůsobilo přesvědčivě. I postava krále vyzněla méně výrazně, než by se slušelo. Královským hlasatelem byl basista Attila Mokus, srbský pěvec, kterému role příliš pěvecky neseděla. Ani jeho pozice nahoře v zadní části jeviště mu na znělosti nepřidala. Hlasové horní polohy byly utlumené, spodních poloh zase tolik nebylo, aby je dokázal využít pro prosazení postavy. 

K dokreslení atmosféry je v opeře využito ještě mužské kvarteto šlechticů, byli to pánové Juraj Kuchar, Daniel Lökös, Panajotis Pratsos a Jeans Musger. Kvarteto výborně sezpívané, hlasy vyrovnané a přesně rytmicky vyvážené. Stejně tak bylo pěvecky vynikající dámské kvarteto, Irene Hofmann, Kaya Maria Last, Anna Lach a Mari Nakayama, s jasnými, dokonale souznějícími hlasy, měkce se nesoucími do hlediště. 

O realizaci inscenace se zasloužili Švýcar Jossi Wieler a německý režisér Sergio Morabito, dlouholetý osvědčený režijní tým. Vše se odehrává na scéně a v kostýmech Anny Viebrock. Inscenátoři zasadili časově děj jen vágně, vizuál evokoval dvacátá léta 20. století, a to především náznaky uniforem i ženskou módou. Elsa se poněkud vymykala, přicházela z období našeho, aby se přímo na scéně převlékla ze současné mikiny a legín do oblečení před sto lety. Stejně tak i ze scény odcházela, opět v převleku před publikem, zpět do mikiny. Módu 20. let, která neoplývala grácií, dokázala Anna Viebrock ukázat v elegantním světle. 

Strohá scéna, připomínající hrad s nábřežím a tušenou řekou dole pod úrovní scény, se celou dobu nezmění, jen ve druhém jednání na ni přivezli obrovskou honosnou manželskou postel. Po jejím odvezení se vše hrálo opět na nábřeží. Tou řekou dole snad – neviděna – připlula i labuť, jejíž přílet je předstírán vizuálně jako malé zemětřesení, znázorněné synchronním pohybem do stran všech účinkujících. Efekt se podařil, Lohengrin v pořádku přistál, stejně jako pak na konci zmizel. Jen postava Elsina bratra, který vylezl z řeky, byla hrůzostrašné, přes dva metry vysoké, hubené zombie. Poté, co mu sestra předala odznaky moci od Lohengrina, vzal bratr jeho dlouhý meč a probodl ji… Opera tak končí strnutím hrůzou a otazníkem v prostoru. 

Ostatní herci jsou vedeni k téměř činoherním výkonům, což bylo efektní a povedené zejména u dvojice Telramund a Ortrud. Oba představitelé dokázali ke svým vypjatým a perfektně odvedeným pěveckým partům ještě přidat výsostné herectví. Ostatní se jevili jako symbolické postavy, ztělesňující spíše archetypy než skutečné lidi. Ale to už je zcela poplatné Wagnerovým operám, vždyť nepředvádějí život, ale mýty. V tomto ohledu je inscenace na scéně Vídeňské státní opery důstojná a sdělná a lze její návštěvu bez výhrad doporučit.

Foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn