„Takovéto provedení Martinů nemůže než přinést radost, protože dokládá opravdovou světovost tvůrce.“

„Uznání patří nejen pardubické filharmonii, ale i Stanislavu Vavřínkovi, který sice působí na první pohled nenápadně, ale interpretaci má promyšlenu bravurně a otěže nepustí ani okamžik z rukou.“

„Výkon Janáčkovy filharmonie Ostrava lze bez jakéhokoli přehánění označit za famózní.“

Letošní ročník Pardubického hudebního jara je minulostí. Série jednadvaceti symfonických i komorních koncertů a operních představení uspořádaných v sedmi městech regionu sice definitivně završí epilog v podobě liberecké inscenace Massenetovy opery Thaïs 5. května v Chrudimi, oficiálně ale 41. ročník tohoto mezinárodního festivalu skončil v neděli koncertem Janáčkovy filharmonie Ostrava s norským houslistou Henningem Kraggerudem a pod taktovkou německého dirigenta Christopha Mathiase Muellera.

Poslední týden festivalu přinesl, vedle dalších dvou komornějších akcí ve Vysokém Mýtě a v Přelouči, také slavnostní koncert k 50. výročí Komorní filharmonie Pardubice. Jubileum nejvýznamnějšího profesionálního tělesa působícího v Pardubickém kraji nešlo při koncipování letošního programu, který se zaměřil na několik významných a s hudbou spojených regionálních výročí, opomenout.

Komorní filharmonie, založená v roce 1969 jako Východočeský státní komorní orchestr, je s historií Pardubického hudebního jara těsně spjata, tradičně na něm vystupuje a jeden čas festival dokonce sama pořádala. Sympatické pak je, že pro galakoncert konaný ve čtvrtek 25. dubna zvolila po dohodě s dramaturgy jedno z děl Bohuslava Martinů, rodáka z nejslavnějších z území dnešního Pardubického kraje.

Toccata e due canzoni, kterou zkomponoval Martinů v roce 1946, sází na nástrojovou komplexnost coby propracovanou koncepci, i když je známo, že původně zamýšlená hravost a lehkost obou canzon se vnějšími okolnostmi (autor při jejich tvorbě utrpěl těžký úraz s vážnými následky) měnila, zvláště ve druhé z nich převládají vrstvy temné nálady. Pardubickým filharmonikům vedeným jejich současným šéfdirigentem Stanislavem Vavřínkem se atmosféru díla podařilo vystihnout s maximální přesností, zářivou i zvážnělou, intonačně i rytmicky velmi čistě. Výsledný tvar a zkušené nasazení všech hráčů přesvědčily posluchače o přesné ruce dirigenta, nešlo pochybovat. Takovéto provedení Martinů nemůže než přinést radost, protože dokládá opravdovou světovost tvůrce, ačkoli ani zde nelze necítit v příhodný okamžik kořeny lidové zpěvnosti a muzikálnosti, z nichž autor vědomě vycházel.

Ve druhé části večera se s Komorní filharmonií Pardubice představilo Lobkowicz Trio ve složení Lukáš Klánský – klavír, Jan Mráček – housle, Ivan Vokáč – voloncello. Obě tělesa přednesla Trojkoncert C dur op. 56 Ludwiga van Beethovena, dedikovaný knížeti Lobkowiczovi (jak milé jsou vždy tyto souvislosti). Doplňme jen pro úplnost a zajímavost, že první jmenovaný člen tria, klavírista Lukáš Klánský, se s grácií ujal příslušného partu již ve skladbě Martinů, to není zase tak obvyklé…

Ale k Beethovenovi: posluchači v pardubickém Domě hudby si jeho provedení doslova užili. Vše šlapalo jako dobře promazaný hodinový strojek, sólisté působili skromně, ale velmi jistě, orchestr se na svých plochách prosazoval se znalostí věci. Pro hodnocení výkonu všech přítomných se nabízí jako nejlepší výraz slovo suverenita. Uznání patří i Stanislavu Vavřínkovi, který sice působí na první pohled nenápadně, ale interpretaci má promyšlenu bravurně a otěže nepustí ani okamžik z rukou.

Hlubokou empatii prokázal na závěrečném koncertě v neděli 28. dubna také německý dirigent peruánského původu Christoph Mathias Mueller. V první polovině tohoto večera došlo na dvě orchestrální skladby a výkon Janáčkovy filharmonie Ostrava lze bez jakéhokoli přehánění označit za famózní. Dokonalý a do nejmenšího detailu plasticky propracovaný zvuk orchestru přibil auditorium do sedadel nejprve při provedení symfonické básně Labuť z Tuonely, druhé části Čtyř orchestrálních legend op. 22 Jeana Sibelia. Perfektní přípravou a suverénní hrou zaujala Magdaléna Moníková, jejíž velkolepé sólo na anglický roh udávalo svou bezchybností tón i náladu náročnému celku.

Profesionalita ostravského tělesa se poté ukázala ve vší podstatě od prvního pokynu dirigenta v rapsodii pro orchestr Taras Bulba. Slyšet zahrát tak čistě, průzračně, mohutně i citlivě orchestrální dílo Leoše Janáčka, užívat si všechny roviny a kontrasty této velkolepé a strhující skladby, se vskutku nepoštěstí každý den. Ostravští filharmonici mají „svého“ Leoše Janáčka mistrovsky zažitého. Také dirigent Mueller byl nespoutaným moravskoslezským živlem viditelně zaujat, až uhranut. Společné úsilí stálo každopádně za to, posluchači už před přestávkou dali najevo své nadšení.

Druhá polovina večera a tedy úplný závěr festivalu patřily opět Beethovenovi. Tentokrát došlo na jeho Houslový koncert D dur op. 61 a k jeho provedení si Janáčkova filharmonie Ostrava přizvala norského sólistu Henninga Kraggeruda. Pokud snad někdo očekával, že se Seveřan, známý i svou aranžérskou a skladatelskou činností, bude ve své hře vázat konformním přístupem, musel být asi trochu zklamán. Ale ti ostatní v hledišti (a rovněž v doprovázejícím orchestru, jak bylo patrné) si Kraggerudovo pojetí, nepostrádající ani časté předbíhání doprovodu, jednoznačně dokázali užít. Skandinávská energičnost je zkrátka jiná, než na jakou jsme uvyklí, ke cti dirigenta však nutno uvést, že se mu provedení s „tak trochu jinak“ hrajícím a s intonací laškujícím sólistou (mnozí si při této příležitosti vzpomněli na klavíristu Fazila Saye) nerozpadlo pod rukama a vše důstojně dovedl do strhujícího konce.

Potlesk publika byl i tentokrát přesvědčivý. Pardubické hudební jaro ani ve svém závěru neopustilo vysokou úroveň, jež charakterizovala celý jeho letošní 41. ročník.

Foto: Lada a Miloš Kolesárovi