neděle, 24 listopad 2019 17:14

Miloš Forman v opeře. Smetanův Dalibor zahájil sérii představení v Boudě

Autor:

„Dirigent Mario De Rose vedl představení s přehledem a spolehlivě.“

„Na první premiéře dle očekávání dominoval Aleš Briscein.“

„Role Milady byla velmi pěkně ztvárněna mladou sopranistkou Lucií Kašpárkovou.“

 

3

 

Operní soubor Jihočeského divadla v Českých Budějovicích představil na dvou premiérách ve dnech 21. a 22. listopadu Smetanovu operu Dalibor. Poprvé v historii předvedl nemilosrdně zkrácenou verzi připravenou filmovým režisérem Milošem Formanem. Navíc s nově vytvořeným textem Pavla Drábka a Tomáše Studeného, který se současně chopil režie. Hudebního nastudování se ujal Mario De Rose, scénografie a kostýmů Sylva Marková a světelného designu Ondřej Šesták. V titulní roli se představili tenoristé Aleš Briscein a Josef Moravec.

Areál Bouda je divadelní stan pro 230 až 240 diváků, který nově vyrostl na Mariánském náměstí v Českých Budějovicích. Je to – slovy ředitele divadla Lukáše Průdka – především memento na stavbu nového divadla. To mělo být vybudováno už v roce 1962. Byla tehdy zcela hotova architektonická soutěž, ale z ekonomických důvodů se výstavba zastavila. Postupně se idea nového divadla rozplynula. České Budějovice tudíž dodnes nemají optimální divadelní budovu, de facto jako jediné krajské město v republice. V Plzni vedle nádherné budovy historického divadla vyrostlo moderní Nové divadlo, které nahradilo původní Komorní divadlo. V nedalekém rakouském Linci byla před několika lety otevřena krásná moderní budova hudebního divadla pro tisíc diváků. V Českých Budějovicích se nic obdobného dodnes nerealizovalo. Bouda je především ambice zvednout tuto ideu na stavbu nového divadla, coby symbol naděje. Je přirozeně spojena se stoletým výročím českého divadla v jihočeské metropoli.

Smetanův Dalibor, jehož premiéra se odehrála roku 1868 v Novoměstském divadle v Praze, je silné operní dílo, pro které se dokázal nadchnout i sám Gustav Mahler, který ctil Smetanovu tvorbu a Dalibora uvedl ve Vídni. Je naprosto samozřejmé, že se v této tragické opeře Smetana hlásil k milníku hudby celého 19. století, Richardu Wagnerovi, a jeho principům moderního hudebního dramatu. Učinil tak originálním, osobitým způsobem. Dalibor je především ideou svobody a živelné síly lásky. Je to dílo hudebně znamenitě soustředěné, práce s leitmotivy rostou v zásadě z jednoho hudebního jádra a nacházíme zde doslova gejzír vyhraněné melodiky.

 

12

 

Ostatně němečtí muzikologové Smetanovi nevytýkají vlivy Richarda Wagnera, tak jako nikdo na světě nevyčítá cyklu Má vlast principy formy symfonické básně dle Franze Liszta. Ve světě to má Dalibor, vzdor Mahlerovu nadšení, trochu těžké. Nikoliv však pro realizaci ideálů a principů Richarda Wagnera – s těmi se musel vyrovnat každý skladatel, včetně již světově proslulého Verdiho – ale ze zcela jiných důvodů. Straší v něm totiž půdorys děje Beethovenova Fidelia. Ve prospěch Dalibora navíc nemluví ani chybějící vážný protihráč (à la Pizzaro z Fidelia). Jakoby se libretista Josef Wenzig (z němčiny přeložil libreto do češtiny Ervín Špindler, obdobně jako operu Libuše) trochu inspiroval dějovou strukturou Beethovenovy významné opery.

Inscenátoři Dalibora se rozhodli sáhnout po adaptaci filmového režiséra Miloše Formana. Tato verze byla plánována v pražském Národním divadle v roce 2000, ale nerealizovala se z více důvodů. Jedním z nich byl oprávněný pocit, že Smetanovo dílo nelze provádět na první scéně republiky v různých subjektivních úpravách – kráceních, škrtech, dokonce i v přesunech jednotlivých uzavřených čísel…, neboť zůstává v kmenovém repertoáru řadu let. A právě v Národním divadle má být, či mělo by být, uváděno jako jistý mustr interpretace pro operní svět. Navíc hudební historie a estetika si již dávno povšimly, že právě Smetana byl mimořádný dramatik s neobyčejným smyslem pro konciznost formy. Jeho díla není třeba krátit a upravovat jako mnohá díla jiných autorů. To dobře věděli Otakar Ostrčil, Václav Talich, Zdeněk Chalabala, Jaroslav Krombholc, Bohumír Liška, František Vajnar či Václav Smetáček – abych jmenoval alespoň některé významné české dirigenty a znalce Smetanova odkazu. Opera není činohra, nelze si říct, že árie zdržuje vývoj děje. To bychom mohli vyškrtat či přesouvat mnoho árií. Ale jistě je možné a velmi cenné Formanovu vizi provést a tím ji ověřit při vhodné příležitosti. Pro zvolený účel v Českých Budějovicích je jistě účelné poznat existující Formanovu filmově laděnou verzi. Pro provedení v Boudě se velice hodí právě zkrácenou podobou, vhodnou pro představení hrané bez přestávek. Volí se ovšem nový text, který vypracoval Pavel Drábek a režisér inscenace Tomáš Studený.

 

5

 

V tomto směru mám obtížnou pozici k hodnocení. Dalibor mne provází od dětských let jako jedna z mých vůbec nejmilovanějších oper (ostatně Miloš Forman se přiznal k témuž – také v mládí chodil permanentně do Národního divadla na Dalibora na „stojáček“ a zamiloval se do melodického bohatství díla). Viděl jsem Dalibora živě minimálně stokrát. Jen legendárního Beno Blachuta jsem „stihnul“ vidět na jevišti v roli Dalibora dvacetkrát, vedle něj pak i dalších patnáct výrazných představitelů (jmenuji mnohé v reflexi pražské inscenace Dalibora na Smetanově Litomyšli v červenci 2019). Špindlerův text, coby překlad Wenzigova německého libreta, se mi vždy jevil dobrý a pár archaismů čeští dirigenti uměli dobře průběžně upravovat (pravda, v soudobé pražské inscenaci volili právě již zastaralý text bez oprav). Osobně bych volil cesty modernizace stávajícího libreta, v tom se tvůrcům meze přece nekladou. Nové libreto tak jako tak v mnoha bodech stejně Špindlerův text rádo alespoň částečně použije. Ovšem kdo Dalibora moc nezná či ho vidí dokonce poprvé, tomu budou moje úvahy cizí. Nemá s čím porovnávat. Jinou palčivou otázkou, úzce související s tématem, je dnes srozumitelnost zpívaných textů. Nový text si totiž už nedomyslím jako původní překlad Ervína Špindlera, do kterého zasahoval i Smetana. A tak jsem si v záplavě vokálů z jeviště podvědomě domýšlel známý text Špindlerův, jelikož novému bylo rozumět jen v několika místech. Promítání textu se v dočasné Boudě patrně nedalo technicky realizovat.

Českobudějovické představení v Boudě pokládám více za manifestační, podporující výbornou ideu výstavbu nového divadla. Akusticky je sama budova Metropolu málo optimální, zejména v orchestřišti. V improvizovaném prostoru Boudy bylo sotva možné očekávat lepší situaci. Zvolila se celková jemná amplifikace, na druhé premiéře vycizelovanější. Zesílením se zabrání zanikání zvuku v prostoru, avšak působí zase jako rentgen zvýrazňující drobné nepřesnosti v souhře, v intonaci nasazení tónů u dechových nástrojů či ve zvýraznění hlasů, které v harmonii zrovna netoužíme zvýraznit. Orchestr bylo nutné nějak prostorově umístit – místa není nadbytek a bylo by nereálné očekávat optimální akustické poměry. Zvuk orchestru byl celkově velmi solidní. Na první premiéře trochu chyběla větší homogenita v prostoru, vůči pěvcům působil orchestr v dynamice často příliš intenzivně. Vše se zlepšilo na druhé premiéře, včetně míry přesnosti u nástupů žesťů. Dirigent představení Mario De Rose volil temperamentní, živá tempa, na některých místech až příliš. Vedl představení s přehledem, spolehlivě, orchestrální mezihry měl zjevně promyšlené a rytmicky pregnantně vedené. Škrty, jichž je v dané verzi mnoho, vedly k určité logické nekompaktnosti celku. Celek vyrůstající u Smetany geniálně z jednoho hudebního jádra byl na řadě míst škrty jakoby nůžkami filmově přestřižen. Mario de Rose dirigoval Dalibora ve své dirigentské kariéře poprvé a musel se podřizovat zvolené zkrácené verzi.

 

6

 

Po kratičkém vstupu sboru vpadne namísto scény Jitky nečekaně Più andante s anticipací příchodu krále Vladislava. Jenomže absence scény Jitky, a zejména jejího Allegra viva, oslabuje návaznost a rozvinutí motivu v duetu Jitky s Miladou, kde Allegro vivace přímo navazuje na vstupní Jitku. Ze scény zbrojnošů s Vítkem a Jitkou mnoho nezůstalo. Vítek je v opeře spíše statistou s jedinou zachovanou hudební frází. Ještě, že Jitce zůstalo alespoň efektní „Sláva vám“ s postupem na vysoké „c“ ve scéně zbrojnošů. Text árie Beneše, namísto „Ach jak těžký žalářníka život jest, jak truchlivý“, je nově méně srozumitelný a méně vyjadřující charakter postavy. „Kterýpak Čech by hudbu neměl rád“ – tato čtyřtaktová slavná óda celého díla na českou muzikálnost a lásku k hudbě je zcela pryč. S tím zmizela i idée fixe houslí, de facto legendy, v pověsti o Daliborovi. Rovněž Daliborův přítel Zdeněk je zcela vynechán. Nu, alespoň cynici nemají důvody pro své falešné sexuální reminiscence...

Scéna Milady, jdoucí za Daliborem po vzoru Beethovenovy Leonory za Florestanem v přestrojení za chlapce, je ustřižena před vrcholem – duet „Ó nevýslovné štěstí lásky“ je celý nemilosrdně vyškrtnut. Tím je ovšem opomenut jeden z vrcholů opery: ryze tektonicky, se strhujícím náhlým piena fortissimem ve finále dohry orchestru. Místo duetu s Miladou je zde náhle Daliborova árie o svobodě. Teprve poté následuje 3. jednání: královská scéna. Ta je v zásadě zachována, včetně árie Vladislava. Poté vpadne scéna žalářní, ovšem kromě již realizované písně o svobodě, coby samostatného filmového střihu. Vyvrcholí Špindlerovým textem: „Krev smyje vše, čím jsem se provinil.“ Špindlerův překlad ovšem zazní i mnohde jinde, v reminiscencích na několika místech. Jeho úpravy bych osobně uvítal více, než text nový. Ale hlavně: nový text je málo srozumitelný z jeviště. Kdyby nebyl otištěn v programu, nemohl bych ho ani sebeméně hodnotit.

 

8

 

Opera jako žánr stojí při všech přestavbách přece jen stále prioritně na výkonech pěvců, byť škrty je zde ochuzují. Vítka jako sólovou roli de facto likvidují, Jitce ponechávají jen nejnutnější prostor. Scéna v prvním dějství, kde Jitka sama sebe představuje, je kompletně vynechána, takže vlastně netušíme, kým vlastně ve scéně se zbrojnoši je.

Na první premiéře dle očekávání dominoval výkon předního českého tenoristy současnosti Aleše Brisceina. Pěvec, který se výrazně etabloval jako Smetanův Jeník i Ladislav Podhajský, splnil očekávání i v roli dramatičtějšího Dalibora. Česká interpretační tradice je pro naši dobu předznamenána Beno Blachutem a legendární Krombholcovou nahrávkou z roku 1950. Dalibor má v Blachutově pojetí lyrický základ. V jeho stopách kráčí i Přibyl, Kachel, Spisar, Žídek, Jankovský či Vodička. V této poloze se odvíjí i pěvecký projev Brisceinův. V základu je měkce lyrický, se znělými, průbojnými a lesklými výškami, vyklenutými hudebními frázemi, s příjemnou celkovou kultivací projevu schopného dynamických odstínů. A s potřebným dramatickým akcentem. Vrchol role ve frázi „Krev smyje vše“ byl blachutovsky dobře míněný v pianu na vysokém „h“ a postupném dynamickém rozvinutí fráze. Na premiéře ještě ne zcela v tomto místě dokonalý, k tomu je třeba mezza voce naladit do znělejšího voix mixtu, ne jen do falzetu. Lze jistě užít i plné forte, jak činil suverénně Vilém Přibyl. Jevištně je Briscein přesvědčivým Daliborem. Zejména ve vstupních áriích prvního dějství je vášnivým obhájcem své pravdy vůči králi Vladislavovi. Byl jsem příjemně překvapen, kolik výborných představitelů Dalibora se letos objevilo, pokud beru do úvahy recenzovanou novou pražskou inscenaci. Rád volám: Bravo!

 

00

 

Daliborovou partnerkou byla na premiéře Milada v podání Kateřiny Špilauer Hájovské. Tato sopranistka mne velmi zaujala v poslední inscenaci Dalibora roku 2002, tehdy s Daliborem Josefa Vojty. Proto mám dané výkony uchovány dosti přesně v paměti, zatímco jiné, méně výrazné, se mi obvykle vytratí. Po sedmnácti letech si sopranistka zachovává hlasovou svěžest, pružnost i schopnost jevištní sdělnosti. Jen nejvyšší tóny partu Milady (několikrát opakovaná vysoká „h“, která lze těžko v daném partu obejít, neboť jsou držená, ne dotyková) už neměly na premiéře suverenitu časů minulých.

 

2

 

Král Vladislav Alexadra Beně si zachovává stále typickou hlasovou průbojnost. Jeho baryton s postavou Vladislava ladí barvou i rozsahovými schopnostmi. Pěkně mu vyšlo kulminační držené vysoké fis v plasticky vytvořené hudební frázi: „Jen kdo jej schvátí ortelem“. Používám původní text libreta, jelikož novému textu jsem nejen zde nerozuměl.

Jak jsem již napsal výše, srozumitelnost byla obecně slabším bodem u všech výkonů večera. V tomto kontextu jsem nejvíce z nového textu pochytil od mladého Budivoje Tomáše Maliniaka. Patrně proto, že orchestrální doprovod pod tímto partem je střídmý a hlas je méně kryt orchestrální harmonií. Žalářník Beneš byl interpretován mladým basistou Peterem Palečkem se znělým, barevným basem, v hlubokých polohách role (jdoucí až po basové E!) přesvědčivým, vzhledem k věku pěvce velmi perspektivním per futurum. Výborným, pro mne osobně neobyčejně přesvědčivým pěveckým i hereckým výkonem prvního i druhého večera byla Jitka Lenky Pavlovič, vzdor tomu, že její role byla v této verzi hodně zkrácena. Přirozený, zvonivě lehký soprán i suverénní jevištní pohyb byl jedním z moc příjemných okamžiků večera!

 

11

 

Na druhé premiéře dne 22. listopadu zaujal v titulní roli Josef Moravec, jehož vývojová progrese od buffo k dramatickému oboru za několik let je obdivuhodná. Dalibora staví od počátku jako hrdinu, snaží se zdůrazňovat dramatické rysy v pěveckém partu, možná zhutňuje střední a přechodové polohy příliš, což se v pomyslné registrální vodováze nemůže neprojevit na nejvyšších tónech partu ve dvou citlivých místech. Celkově vzato jde ale o přesvědčivý výkon, vzácně srozumitelný ve výslovnosti.

 

001

 

Druhá premiéra přinesla nejen zajímavé výkony na jevišti, ale i amplifikace se jevila jemnější, vypracovanější než na první premiéře. Po skepsi z malé textové srozumitelnosti prvního večera, což bylo v souvislosti se zcela novým libretem trochu ironií, jsem zajásal, jak náhle lépe a častěji textu rozumím. Velmi dobrou dikcí a srozumitelností zaujal v roli Vladislava barytonista Jiří Hájek. Závěr pěkně přednesené árie ve 3. dějství („Krásný to cíl, jenž panovníku kyne“ – v nové podobě „Vláda jako kříž, jenž na prsou mne tíží“) zakončil v působivém decrescendu do piana, dle požadavku Smetanovy partitury. Role Milady, nejdynamičtější ženy Smetanových oper, byla velmi pěkně jevištně ztvárněna mladou sopranistkou Lucií Kašpárkovou, která se osvědčila již v budějovické inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně. Do postavy dokázala vložit celou disonanci náhle vzkypělé vášně Milady a působila jevištně přesvědčivě. Až získá ještě větší technický nadhled nad všemi nejvyššími body obtížného partu, máme na českém jevišti nový, zajímavý objev v dané obtížné roli. Pěvecky dobře disponovaným a muzikálně spolehlivým Žalářníkem druhé premiéry byl basista Josef Kovačič.

Režisér Tomáš Studený se zjevně snažil o maximální dynamismus na jevišti. K tomu jako motor sloužila zejména práce s pěvecky dobře disponovaným rozšířeným operním sborem (sbormistr Martin Veselý), který byl využit pohybově, ale i v celé řadě vypracovaných detailů. Režijní výraz optimálně ladil se zvolenou zkrácenou koncepcí, dynamismus pojetí byl zřetelný a působil přesvědčivým, sympatickým dojmem. Řada zdánlivých drobných detailů obohatila režijní uchopení. Výborným nápadem se ukázalo houslové sólo mladého talentovaného Romana Červenky, provázející v reminiscencích titulní roli. Bylo navíc technicky výborně zahrané.

 

10

 

Recenzent musí dojít k určitému resumé, které v tomto případě není jednoduché. Jako přesvědčený Smetanovec od dětství po současnost jsem velmi vděčen za každé uvedení operního díla našeho génia národní hudby, jenž uvedl jako první českou hudbu 19. století do světového kontextu. Byl jsem vděčen Praze za realizaci nové inscenace Dalibora, o němž jsem referoval z letošní Smetanovy Litomyšle na stránkách tohoto portálu. Jsem hluboce vděčen českobudějovickému týmu inscenátorů za připomenutí sta let českého divadla na jihu Čech operou Dalibor. Jsem vděčen i za odvážnou snahu realizovat existující Formanovu verzi, kterou bychom jinak neznali, jen bychom teoreticky věděli, že existuje. Tato verze je zřetelně míněna pohledem filmového režiséra, jeho zřetelnou touhou po maximální míře akčnosti.

Bohužel, z mého, nutně prioritně hudebního hlediska, mi střihy (asi lepší výraz než jen škrty) připadají někdy muzikantsky málo citlivé a ve svém celku mne ne vždy přesvědčily. Ale oceňuji maximální účelnost tohoto pojetí v daném vhodném momentu. V prostoru dočasné Boudy by operní dílo jako celek bylo asi sotva optimálním řešením, pokud inscenátoři zatím ani nepočítají s dalším uváděním. Přijal bych zřejmě bez problémů dílo v tomto rozsahu úprav jako filmovou verzi. Již Krškova filmová verze Dalibora škrtá mnohé scény, ale jinou cestou, často zkracováním v áriích. Také obě známé filmové Rusalky jsou kráceny – film bez divadelních přestávek to nutně potřebuje. Taktéž v Boudě splnila daná Formanova verze požadavek na časovou konciznost celku. Návštěvnost – jak jsem se přesvědčil účastí na repríze 23. 11. – měla zřetelně vzestupnou tendenci. Tato zhuštěná forma by se hodila do Českého Krumlova na Otáčivé hlediště. Hradní prostředí by vytvářelo nádhernou kulisu pro řadu scén. Doufejme, že tento odvážný čin inscenátorů neskončí sérií úspěšných představení v prostředí dočasné Boudy.

V dohledné době po této sérii představení bude realizován rozhovor s režisérem a šéfem Opery Jihočeského divadla Tomášem Studeným. Možná již prozradí soudobé záměry s Daliborem, které ještě před premiérou neznal či je takticky utajoval.

 

13

 

16

 

15

 

14

 

Foto: Jihočeské divadlo 

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.