„V podání Richarda Strausse a libretisty Huga von Hofmannsthal navíc i dojemně krásné.“
„Neokázalou hvězdou páteční premiéry byla Václava Krejčí Housková.“
„Režisér nemá potřebu dílo přehnaně přeznačovat. A poslouchá hudbu.“
Poprvé je růže v etuji stříbrná, jen s kapkou vůně, ale na konci, kdy je ve hře opravdová láska, jde už o živou květinu. Maličkost, která v případě nové brněnské inscenace Straussova Růžového kavalíra charakteristicky dotváří promyšlenou a směrem k závěru opery čím dál emotivnější režii Jiřího Heřmana. Páteční premiéra byla jasným potvrzením skutečnosti, že je možné se pustit i do velkého a nelehkého díla světového repertoáru a že soubor Janáčkovy opery Národního divadla Brno je dobře veden. V jeho čele stojí umělec s velkou imaginací, s lidskou hloubkou a se zralou odvahou.
Oktavián je „kavalírem s růží“, který za někoho jiného předává podle dávných tradic formalizovaný vzkaz jeho budoucí nevěstě, sedmnáctileté Sophii. Že se vzájemně zamilují, je nejen logické a krásné, ale také spravedlivé, protože je čím dál jasnější, že ženich je ve skutečnosti obhroublý buran, dělající ostudu šlechtickému jménu, chlápek, kterému jde v životě „o to jediné“ – a tentokrát ještě víc a hlavně o věno. Druhým – a nebo prvním? – plánem prostopášného příběhu z Vídně osmnáctého století je motiv týkající se Maršálky, čtyřicátnice, která svého manžela podvádí s mladíčkem Oktaviánem. Neřeší morální stránku nevěry, ale včas si moudře uvědomuje, že takhle mladého milence nemůže mít věčně pro sebe. Že s nostalgií zároveň medituje o stárnutí, je logické, ale v podání Richarda Strausse a libretisty Huga von Hofmannsthal navíc i dojemně krásné.
Straussovi se podařila mistrovská partitura plná hudebních narážek, burleskní rozvernosti i okouzlené intimnosti. Osciluje mezi dvěma typy komedie – fraškovitým a něžně lyrickým. Základní rozdělení postav, kdy na jedné straně stojí neomalený baron Ochs a na druhé straně nostalgická, ale přející Maršálka, naivní i odhodlaná Sophie a dvojnásobně zamilovaný, sotva dospělý hrabě, se podařilo v Brně vyjádřit. Mladý basista Jan Šťáva zvládl místy nespisovný text a rozsah i charakter role barona Ochse vlastně obdivuhodně, ale přece jen až moc zdrženlivě a kultivovaně. Pokud by měl zapadnout do obvyklého typu, musel by hrát ještě o hodně žoviálněji a bohorovněji. Muselo by ho být opravdu všude plno, musel by mít ještě odpudivější vlastnosti, být neempatický, nesnesitelný a trapný. Maršálka, Oktavián a Sofie byli ideálu blíž. Alžběta Poláčková dala roli vznešenost a chápavost a vokálně krásu a zralost. Pokud někdy Maršálku zpívají umělkyně až na samém vrcholu dráhy, tady jde o autentičtější zachycení záměru. Jana Šrejma Kačírková pojala Sophii milým dívčím způsobem, rozverným a upřímným; pěvecky dostála všem nárokům včetně vysoko zavěšených tónů. Neokázalou hvězdou páteční premiéry byla Václava Krejčí Housková, přesvědčivá jako mezzosopranistka i jako herečka. Dokázala v kalhotové roli vyzpívat plným, pěkně otevřeným tónem nefalšované city, zvládla být vážná i si vystřelit z Ochse. K Oktaviánovi také patří dvojnásobný převlek – z horlivého mladíka za lehce frivolní služebnou… Po celý večer vyrovnaný suverénní výkon.
O valčíkových motivech, vděčně rozprostřených po celé opeře, se říkává, že jsou vzhledem k době děje anachronismem. Nevadí. Strauss je využil k neodolatelně dekadentní charakteristice prostředí a dirigent Robert Kružík, kterému byl svěřen velký úkol, se s rafinovanou proměnlivostí hudební složky, včetně valčíků, popasoval dostatečně, víc než dobře. Bezpečně provedl všechny na jevišti až bláznivě rozpohybovanými buffózními výjevy, ale navodil a udržel potřebnou náladu a atmosféru i v kontrastních scénách, kdy naopak není kam spěchat, aby mohlo vyniknout niterné a přemýšlivé zpívání. Právě tyto okamžiky, ve Straussově poetice nádherně zpomalené a zvýrazněné a v Heřmanově vidění zcela zastavené a zabydlené přidanými němými a skoro sošnými postavami, jsou nejsilnější stránkou inscenace.
Neměnná scéna s vysokými okny v pozadí, vznešený palácový interiér, je dílem Tomáše Rusína, dobové kostýmy vytvořila Zuzana Štefunková Rusínová, se světlem v souladu s nimi pracoval Daniel Tesař. Ve čtyřhodinovém představení účinkují v epizodních rolích čtyři desítky osob a jeden pudl. Vedle jmenovaných jsou to například Daniel Čapkovič, Daniela Straková-Šedrlová, Petr Levíček, Jitka Zerhauová, Robin Červinek nebo Ondřej Koplík. Každý je na svém místě. Růžový kavalír je nastudován v jednom obsazení. Veliký úkol, hodně práce, dobrý výsledek.
První dějství, začínající dialogy ráno v ložnici a naplněné barvitým děním všedního dne i nečekaným příchodem barona Ochse, je nicméně dlouhé, upovídané a přes veškerou snahu inscenátorů nejméně poutavé. Vyznívá zdlouhavě. Je tak napsané a není snadné s tím cokoli udělat… Naštěstí následuje dějství druhé se vším tím hemžením ve Faninalově paláci a s nádherným duetem Oktaviána a Sophie i dějství třetí, v němž se Ochs konečně zcela znemožní a děj se nakonec rozuzlí ve prospěch mladé dvojice… Jiří Heřman s postupem příběhu čím dál víc – ale až do konce přesto velmi střízlivě – uplatňuje svůj rukopis. Komedii přidává poetičnost a nakonec až jakousi nadčasovou auru, tak jak se stává postupně i v pojetí původní autorské dvojice něčím víc než jen zábavným vyprávěním. Nakonec se přiblíží podobenství o lidském životě.
Oktavián se Sophií za zpěvu nádherných finálních odcházejí z jeviště do auditoria, tedy do svého vlastního života, a Maršálka je posmutněle, ale vyrovnaně sleduje. Ale nejde o tragédii. Takhle to chodí, je to přirozené. Skladatel přesně to po nekonečně nádherném loučení nerovných milenců a zároveň nekonečně nádherném nacházení nového souznění mladé dvojice vyjadřuje nečekaně rozverným kratičkým dovětkem, několika tóny či takty. Po scéně v těch okamžicích rozmarně přeběhne Heřmanův po celou operu využívaný černoušek. Režisér nemá potřebu dílo přehnaně přeznačovat. A poslouchá hudbu. Vzácný přístup.
Foto: Marek Olbrzymek / Janáčkova opera - Národní divadlo Brno, Petr Veber
