„Hlavním magnetem této koncepce je Božidara Turzonová, kterou pamětníci znají z filmu Božská Ema.“

„Ve skladbách Vítězslava Nováka jsem rád ocenil pevnou intonaci, výbornou hlasovou vyrovnanost a zvukovou kulturu včetně jemných dynamických odstínů.“

„Janáčkova Ave Maria nesla pečeť zvukové atraktivnosti v barevně homogenním zvuku s dobře plynoucími frázemi.“

V lednu 1930 zemřela v Českých Budějovicích světoznámá sopranistka Ema Destinnová, prožívající epilog života ve svém zámečku v jihočeské Stráži nad Nežárkou, s nímž byla spjata již od roku 1914. Místo leží na trase mezi Třeboní a Jindřichovým Hradcem, poskytuje nejucelenější muzejní expozici, která podrobně přibližuje život a dílo významné osobnosti české hudby. Hudebně-literární pořad Zahrada srdce, nazvaný dle stejnojmenné sbírky písní na slova Adolfa Weniga, byl na programu v divadelním sálu Metropol 28. února. Protagonistkou večera byla slovenská herečka Božidara Turzonovová, hudební složku zajistil komorní mužský ansámbl Danubius Octet Singers se sbormistrem Danielem Simandlem.

Pořad Zahrada srdce se představil již na Smetanově Litomyšli 2018, na Novákově Skutči a na dalších významných akcích, což svědčí o jeho úspěšnosti. V Českých Budějovicích se podařilo pořad realizovat v den 90. výročí úmrtí Emy Destinnové. Vztah vyznamné pěvkyně k jižním Čechám je nezastupitelný. Vždyť ve Stráži nad Nežárkou se usídlila již v době vrcholící světové slávy, roku 1914, kdy koupila jednopatrový zámek o třech křídlech, k němuž přiléhala hospodářská stavení, pivovar, elektrárna, lesy, ba i mlýn. Byl to rozsáhlý komplex vyžadující odbornou péči, které se mu s postupem let stále více nedostávalo. Romantický zámeček pohlcoval poznenáhlu velké jmění, jaké Destinnová v této době ještě měla. V dubnu 1916 ukončila Destinnová sezónu v Metropolitní opeře v New Yorku a vracela se do své jihočeské Stráže nad Nežárkou. Netušila tehdy, že vbíhá do klece, která se uzavře, až bude uvnitř…

Stala se doma pro své politicky laděné aktivity v době první světové války (za Rakouska-Uherska) de facto internovanou umělkyní, až konec války a vznik Československé republiky jí umožnil stát se opět svobodným člověkem. V roce osvobození ji hostilo pražské Národní divadlo ve čtyřiadvaceti večerech! V prosinci 1918 zpívala mimořádně úspěšnou Smetanovu Libuši za přítomnosti prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Od posledního vystoupení v Metropolitní opeře uplynulo jen několik let, leč snaha o comeback se nepodařila. Jak se mnohdy stává, místa byla již mezitím obsazena jinými, slavná Met již o bývalou superhvězdu neměla zájem. Přesto ještě získala turné po USA – mimo Met – mezi lety 1919 a 1921.

Umělecké návraty bývají ošidné, nezdařily se dle očekávání ani ve světě německém, který ji v mládí katapultoval do veliké kariéry. V pražském Národním divadle vystoupila roku 1919 třikrát, šestkrát během roku 1923 a naposledy v březnu 1924. Nejvíc v této době koncertovala po Čechách, na klavír ji doprovázel skladatel Jindřich Jindřich. Jmenování profesorkou zpěvu na pražské konzervatoři se nezdařilo, ač to zní dnes neuvěřitelně. Osobní zájmy a potřeby, pokrytectví a závist – to vše se trapně projevilo.

Destinnová se upnula k psaní a překládání. Vytvořila mimo jiné dodnes zajímavé Album klasiků, skvělou sbírku výběru světových písní v pěkných překladech do češtiny. Své pokusy skladatelské vyjádřila ve dvoudílném písňovém cyklu Zahrada srdce na slova Adolfa Weniga, s korekcemi Antonína Nademlejnského. Název právě tohoto písňového cyklu Emy Destinnové převzal hudebně-literární pořad k poctě velké umělkyně.

Zemřela 29. ledna 1930 v Českých Budějovicích při plánované oční operaci, kdy ji postihla mozková mrtvice, ze které se již neprobrala. Stalo se tak ve věku pouhých 52 let, kdy jsou dnes mnohé sopranistky ještě na vrcholcích uměleckých sil.

Hudebně-literární pořad přináší střídání mluveného slova s četbou korespondence Emy Destinnové (ve Stráži nad Nežárkou si lze prohlédnout mnohé v originálních rukopisech) i jejích básní a  hudebními vstupy komorního mužského ansámblu. Hlavním magnetem je v této koncepci zajisté slovenská herečka Božidara Turzonová, kterou pamětníci znají z Krejčíkova výborného filmu Božská Ema (1979), kde vytvořila znamenitou, nezapomenutelnou titulní postavu. Je stále ve výrazu slova herečkou s podmanivým témbrem hlasu, s přirozenou prostotou projevu, bez sebemenšího náznaku přehrávání, zároveň však až aristokraticky noblesní.

Komorní mužský ansámbl Danubius Octet Singers Bratislava má sestavu osmi pěvců z členů profesionálních sborů v Bratislavě a Vídni. To by samo o sobě nemuselo být ve sborovém zpěvu zásadní, parametry sborového projevu jsou odlišné od sólového, zásadní je zde maximální vyrovnanost hlasů, s jejich přesnou vyvážeností v harmonii. Žádný hlas nesmí vynikat, sebeméně vyčnívat, vše musí být dokonale sladěno do homogenního celku. To je mnohem obtížnější u komorního ansámblu než u středních a velkých sborů. Navíc je prakticky nepoužitelná technika střídavého dechu, u sborů větších běžná. Samozřejmě, že koncertní sborový projev a cappella (bez doprovodu) je vysoce náročný na intonační představivost, slaďování pěvců s ostatními hlasy, na míru přesnosti udržení tóniny a všech modulací. Ostatně všechny renomované sborové soutěže světa předepisují vždy repertoár a cappella, ne skladby doprovázené. A ladičkou se vše důsledně kontroluje.

Bratislavský komorní ansámbl se solidně vyrovnával nejen s naznačenými problémy, ale také s akustikou sálu Metropolu pro účely komorní hudby nikoliv ideální, pod taktovkou mladého dirigenta s operními zkušenostmi Daniela Simandla. Dramaturgický výběr skladeb se logicky orientoval na skladby sborového odkazu, adekvátní pro komorní charakter souzvuku. Výběr se opíral o skladby českého a slovenského repertoáru, které obsahově vhodně doplňovaly výraz a atmosféru přednášených textů.

Pokud bych měl volit skladby, které se ve zmíněné homogenitě zvuku, frázovaní i dynamice nejvíce blížily interpretačnímu ideálu, volil bych za sebe tvorbu Vítězslava Nováka na texty Antonína Sovy – Rybníky a U strže (z cyklu Domov, opus 69, z roku 1941), kde jsem rád ocenil pevnou intonaci, výbornou hlasovou vyrovnanost a zvukovou kulturu včetně jemných dynamických odstínů. S tím ruku v ruce i výraz skladeb, podtržený sbormistrem v adekvátní tektonice. Výběr z Novákovy tvorby byl dramaturgicky smysluplný – skladatel věnoval pěvkyni svůj významný písňový cyklus Melancholie. Kdo dnes tuší, jak obrovsky rozsáhlé je Novákovo sborové dílo? Vřelý dík souboru za zařazení dvou pěkných skladeb cyklu do programu!

Pěkně vycházely ve večeru skladby Leoše Janáčka, příjemně překvapil sborový „hit“ Láska opravdivá v závěru koncertu. Působivá skladba z mladých Janáčkových let v přísném G dur o dvou slokách, která nemá předepsán jednotný takt, neb věrně deklamuje lidovou píseň, navíc vyžaduje zřetelné dynamické kontrasty. Skladbu mám léta „naposlouchánu“ především s PSMU (Pěvecký sbor moravských učitelů). To je ovšem výše zmiňovaný velký typ sboru, kde se dynamika a melodický tah na bázi techniky střídavého dechu snáze dosahuje. Proto jsem zde ocenil výrazově přesvědčivé provedení a zvukovou jednotu osmi hlasů. Rovněž Ave Maria nesla pečeť zvukové atraktivnosti v barevně homogenním zvuku s dobře plynoucími frázemi. Z Janáčkova díla zazněly ještě Mužské sbory z roku 1885, ve volně voleném pořadí: Ó lásko, Výhrůžka, Ach vojna, vojna, Krásné oči tvé.

Smetanovo Věno je populární mužský sbor. Patří mezi Smetanovy snazší, společenské mužské sbory (oproti vrcholné tvorbě jako je Píseň na moři či Tři jezdci, což jsou první kompoziční vrcholy sborové tvorby a cappella v Čechách ve světovém kontextu). Obdobou společenského zacílení je i Suchoňova skladba Aká si mi krásna. V těchto hudebně nekomplikovaných kompozicích se sólově příliš prosazoval první tenor, avšak aniž by ho dostatečně podpořila harmonie vnitřních hlasů. Naopak v Novákově tvorbě zřetelně ukázala dvojice v prvním basu, že má dostatek volumenu a prostorové nosnosti, aby se více prosazovala.

Celkově to byl příjemný večer, koncipovaný bez přestávky, který svým časovým zakotvením přesně v den výročí úmrtí Emy Destinnové do Českých Budějovic patřil. Patrně by byl velmi vhodný i ve Stráži nad Nežárkou v letní sezóně. Vřele doporučuji! V této souvislosti však musím podotknout, že koncepcí zvoleného textu vyhovuje více posluchačům, kteří o životním běhu Emy Destinnové něco vědí, četli některé publikace či navštívili zmíněnou Stráž nad Nežárkou. Kdo však nic o komplikacích života umělkyně neví, bude se patrně hůře orientovat v jednotlivých epizodách z její korespondence.

Poděkování za realizaci koncertu patří umělecké agentuře TRDLA pod záštitou Jihočeského kraje a hejtmanky Ivany Stráské.

Foto: Fb Agentury Aleše Trdly, Wikipedia