„Nikoli náhodou bývá Beethovenovo Trio D dur označováno za „trio duchů“ a mystická nálada volné věty, vytvořená interprety Smetanova tria, to dokonale vystihla.“

„Je zcela zbytečné psát a mluvit i v případě Wihanova kvarteta s Ivanem Klánským o naprosté profesionalitě a precizních výkonech.“

„Schumannova skladba se stala pomyslnou třešničkou, jejíž propracovanost nenechá nikoho na pochybách, proč je třeba se věnovat ušlechtilým komorním dílům.“

Nedílnou součástí Pardubického hudebního jara je série komorních koncertů. Zdá se, že je definitivně pryč doba, kdy tento žánr ve stotisícovém městě živořil na okraji zájmu a úbytek posluchačů vedl svého času i ke zrušení zdejšího Kruhu přátel hudby. Organizátoři festivalu vsadili i letos na opravdu špičkové sólisty či komorní soubory – a ejhle, kapacita auditoria bývá zaplněna takřka do posledního místa a nevadí ani povinné roušky… Jinou věcí je připravenost a kvalita dnes vlastně jediného sálu vhodného pro provozování „komořiny“ v Pardubicích, ale o tom až v závěru.

První dva koncerty ve Společenském sále radnice se uskutečnily v pátek 11. září a v pondělí 14. září. Nejprve se představilo Smetanovo trio, a to v pozměněném složení. Houslista Jan Talich si totiž v předvečer pardubického vystoupení doma nepříjemně pochroumal prst, a tak za něj musel narychlo u příslušného pultíku zaskočit Radim Kresta. I v jeho případě však jde o zkušeného hráče, a tak publikum neplánovanou změnu přijalo s pochopením, stejně jako soucítilo s indisponovanou klavíristkou Jitkou Čechovou, která k nástroji musela dojít s pomocí berlí (naštěstí to její výkon nikterak ovlivnilo). V programu večera se nemilá Talichova příhoda projevila pouze změnou jednoho prováděného díla – místo původně plánovaného Beethovenova Klavírního tria Es dur č. 2, op. 70 zaznělo ze stejné opusové dvojice Trio č. 1 D dur, možná posluchačsky ještě atraktivnější. Nikoli náhodou bývá označováno za „trio duchů“ a mystická nálada volné věty, vytvořená interprety, to dokonale vystihla.

Prozraďme však především, že dramaturgie festivalu se ve spolupráci s účinkujícími snaží připomenout významná výročí hudebních velikánů. Smetanovo trio tak mohlo vedle nejhojněji uváděného Beethovena (250. výročí narození) předvést díla Vítězslava Nováka (150 let od narození) a o rovných dvacet let mladšího Bohuslava Martinů. Hluboce zamyšlené a pesimisticky působící Novákovo Trio d moll quasi una ballata, op. 27 je skladbou náročnou pro interprety i publikum, odráží složitou strukturu autorova vnitřního světa, a možná právě proto tak skvěle rezonuje i v dnešní složité době. Violoncellista Jan Páleníček přímo z koncertního pódia připomněl úžas, s jakým se před pár lety seznámili s Novákem posluchači v Londýně, a jaký úspěch tam vzápětí jeho tvorba zaznamenala. Není divu, že i v Pardubicích byla úvodní skladba přijata s velkými ovacemi.

Stejnou reakci ovšem vyvolalo i Klavírní trio č. 2 d moll, H 327 Bohuslava Martinů z roku 1950, což je opus charakteru klidnějšího a jasnějšího s tradičně procítěnou volnou větou plnou odkazů na skladatelovu vzdálenou domovinu. Po přestávce přišel na řadu výše zmíněný Beethoven a také při jeho provedení Smetanovo trio prokázalo plnou interpretační suverenitu podpořenou bezchybnou hrou, obrovskou interpretační zkušeností i přetrvávající radostí z možnosti předávat příslušně naladěným lidem poselství velkých autorů.

O pouhé tři dny později nastoupilo na stejné pódium v Pardubicích Wihanovo kvarteto (Leoš Čepický, Jan Schulmeister – housle, Jakub Čepický – viola, Michal Kaňka – violoncello), ke kterému se vzápětí přidal klavírista Ivan Klánský. V programu tentokrát k Beethovenovi (Smyčcový kvartet F dur č. 1, op. 14) a Martinů (Klavírní kvintet č. 2, H 298) přibyl Robert Schumann, jehož 210. výročí narození připomněl Klavírní kvintet Es dur, op. 44.

Je zcela zbytečné psát a mluvit i v případě těchto vrcholných českých interpretů o naprosté profesionalitě a precizních výkonech, vyvolávajících a zanechávajících v posluchačích hluboké dojmy. Zaměřme se proto spíše na kontrasty druhého komorního večera festivalu. Beethovenův kvartet byl původně klavírní sonátou, plyne lehce a velmi libě. Martinů svůj druhý klavírní kvintet komponoval v roce 1944 ještě před rozhodující spojeneckou invazí za druhé světové války. Lze v něm tedy spatřovat velkou skepsi a permanentní napětí. A mimochodem, časté repetice ve druhé větě díla jako by předznamenávaly postupy hudebního minimalismu, jehož čas měl teprve přijít… Obecně známá a často hraná Schumannova skladba se pak stala onou pomyslnou třešničkou, jejíž propracovanost nenechá nikoho vnímavého na pochybách, proč je třeba se i nadále věnovat ušlechtilým komorním dílům. Posluchači si vytleskali i přídavek v podobě části z Dvořákova Furianta z Klavírního kvintetu A dur, op. 81. A mohli se začít těšit na další komorní večer, připravovaný na pondělí 21. září. V něm se opět představí Ivan Klánský, tentokrát se svým synem Lukášem.

A slíbená poznámka k prostorám pardubické radnice? Návrat do nádherného novorenesančního sálu byl po rekonstrukci objektu zdejší hudbymilovnou veřejností už netrpělivě vyhlížen. Jaké však nastalo překvapení, když na Jitku Čechovou a návštěvníky čekal rozladěný klavír, když všechny přítomné nepříjemně rušil hukot vzduchotechniky a když stěnu za interprety „zdobilo“ velké projekční plátno evokující v lepším případě vystoupení na filmovém festivalu. První dvě chybičky se naštěstí jen díky organizátorům festivalu podařilo pro druhý koncert eliminovat, plátno však ze sálu dosud nikdo neodstranil. Vypadá to vskutku krajně neesteticky a působí nepříjemně rušivě v jinak hezkém prostředí, dámy a pánové z pardubické radnice. Že nepřijdete osobně, a to ani na špičkový koncert? To od vás asi očekávat nelze. Že však neuděláte nic, aby si ho plně užili ti druzí, je hanebné.

Foto: Fb Pardubického hudebního jara