„V orchestru odvedly výjimečnou práci zejména smyčce, které byly náležitě emotivní a přesvědčivé a vlastní sdělení skladby se jim povedlo vkusně obléci a doprovodit.“

„Na emoce a na to, aby si všichni přítomní dílo užili, orchestr ani v nejmenším nerezignoval.“

„V druhé části koncertu Josef Špaček odložil housle a došlo z jeho strany na dirigování. Podle slov z úvodu koncertu se tak stalo ve světové premiéře.“

Sobotním koncertem se Mezinárodní hudební festival Lípa Musica uvedl poprvé v tomto roce v bazilice Všech svatých v České Lípě, tedy ve městě, kde je festival domovem. V programu, který uváděl orchestrální díla Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Wolfganga Amadea Mozarta, se představila Česká studentská filharmonie pod vedením houslisty a nově i dirigenta Josefa Špačka, který je zároveň uměleckým garantem festivalu.

Ale o dirigování až později. Úvod koncertu patřil Mendelssohnovu Houslovému koncertu e moll, který patří mezi základní díla orchestrální houslové literatury, a Josef Špaček, jak uvedl v interview před koncertem, ho poprvé nastudoval v jedenácti letech. Dílo bylo provedeno takzvaně v kuse, čili bez pauz mezi jednotlivými větami, čímž zcelistvělo a bylo možno celý kus vnímat jaksi meditativně. Koncert je také velmi charakteristický rychlým nástupem houslí ke hře korpusu orchestru, posluchač hned ví na čem je, a když je tento nástup brilantní, potom je posluchač na straně interpreta a dýchá s ním v průběhu sugestivního díla od samotného počátku, k čemuž v České Lípě bez nadsázky došlo.

Mladý orchestr se v nástupu uvedl velmi hutným a poctivým zvukem. Nebesky krásné dílo obsahující plnou paletu lyrických emocí dělalo mladému, přesto bravurně hrajícímu orchestru učiněnou radost, kterou bez problémů, pro přístupnost vlastního repertoáru i pro fyzickou blízkost publika k pódiu, přenášel na diváky. V orchestru odvedly výjimečnou práci zejména smyčce, které byly náležitě emotivní a přesvědčivé a vlastní sdělení skladby se jim povedlo vkusně obléci a doprovodit. Housle Josefa Špačka byly ve správné chvíli s orchestrem, ve správné chvíli v kontrastu s ním, v sólových pasážích působily naprosto magicky. Zejména ve stínohře flažoletů a akordů působilo krásné Mendelssohnovo dílo až impresionisticky, hypnoticky, psychedelicky. Tyto momenty naprosto svázaly smysly posluchače, aby mu vzápětí orchestr poskytl pevné vřelé obětí.

Provedený houslový koncert patří mezi kusy, při nichž netrpí ani klasický ignorant, který na koncert najde cestu spíše náhodou. I pro mladý orchestr je to dílo, které nebolí, je snad náročné na koncentraci (zejména bez dirigenta jako zde), ale jinak se celkem nechá hrát. Jenom se při jeho interpretaci nesmí ošidit náležité prožití. Když se nepodcení, má kýžený účinek. A na emoce a na to, aby si všichni přítomní dílo užili, orchestr ani v nejmenším nerezignoval, naopak. Už vzhledem k okolnostem měli všichni především radost z toho, že se hraje, a k tomu daný repertoár sedl výborně. A i přes absolutní klasickost provedené skladby bylo dílo provedeno nenudně, nenuceně a živě, v jistých momentech dokonce osobitě. Na mysli tím mám hlavně závěrečnou větu skladby, kde byl opět patrný barvitý impresionistický zvuk, který ve finále ovšem opět vygradoval v ultra-romantismus.

Ve stínu vzmáhající se druhé vlny pandemie mohl mít koncert klidně podtitul „Ještě se hraje“. Podtitul v programu však uváděl heslo „Špaček hraje a diriguje“. A tato hravá formulace skutečně upozorňovala na fakt, že v druhé části koncertu Josef Špaček odložil housle a došlo z jeho strany na dirigování. Podle slov z úvodu koncertu se tak stalo ve světové premiéře. Stane-li se tedy jednou Josef Špaček věhlasným sólistou-dirigentem, tak lze říci, že se to započalo právě zde a v tento večer. Jeden by až litoval, že Josef Špaček nehraje na housle. Vždyť to přeci dělá tak dobře, tak silně. Na druhou stranu, pokud jeho mentální síla a smysl pro vnímání hudby mohou být pomocí dirigentské hůlky přeneseny na celý ansámbl, potom to stojí za to.

S Josefem Špačkem za pultíkem byla uvedena Mozartova Haffnerova symfonie D dur, což je dílo velmi veselé a zároveň až virtuózní. Provedení symfonie bylo povedené, rytmické a dalo se v něm dobře orientovat. Čeho se mu možná tolik nedostávalo, bylo jisté zanícení a temperamentnost. Chyběla mi silnější akcentace a skutečné prožití jednotlivých vět, například menuet byl až málo taneční, chcete-li. Ve finále se už ovšem jednalo o Mozarta, jak bychom ho asi chtěli slyšet. Možná mohl být tento kus celkově proveden s větší mírou sebevědomí, čemuž odpovídal i aplaus, který byl po první části koncertu velmi srdečný a spontánní, zatímco po té druhé již lehce unavený a možná až obligátní. Že by se už rouškami přidušené obecenstvo rádo vidělo venku? I to je možné. Každopádně je ale na místě Josefu Špačkovi k jeho dirigentskému debutu pogratulovat a poděkovat celému orchestru za jeho profesionální a velmi příjemné vystoupení.

Foto: Martin Špelda