„Vivaldiho hudba je přístupná, vděčná a mnohotvárná, takže si v ní každý může najít svůj oblíbený repertoár, říká umělecký vedoucí Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704 Václav Luks.“

„Z pódia Herkulova sálu Jiří Partyka zdůraznil, že nadcházející Lednicko-Valtický hudební festival bude tak obsáhlou přehlídkou Vivaldiho tvorby, jaká se v celoevropském měřítku nekonala padesát let.“

„Festivalový program představuje Vivaldiho dílo i ve skladbách méně známých, a to jak instrumentálních a duchovních, tak také operních, říká dramaturg Eduardo García Salas.“

Předzvěst letošního ročníku Lednicko-Valtického hudebního festivalu zazněla ve čtvrtek 23. září ve Vídni. Zavítaly sem spolu s Václavem Luksem jeho soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704, aby oživily hudby Vivaldiho i jeho mladšího současníka Pichlera.

V říjnu 1740, pouhých pět měsíců poté, co dvaašedesátiletý Antonio Vivaldi dorazil do Vídně, zemřel na otravu houbami Karel VI. Panovník, do jehož náklonnosti vložil stárnoucí skladatel, jak známo, po předchozích (h)různých peripetiích svou naději na obživu. A na následnou tvůrčí resuscitaci. Nyní se místo toho ocitl na dně. Přežíval bez zájmu okolí, které se na celý rok oddalo smutku, jenž zrušil veškerou zábavu včetně veřejného provozování hudby. Nezbylo mu než tu svou rozprodávat. Koncem června 1741 utržil Vivaldi za její přehršel, „per tanta musica“, směšných dvanáct dukátů. A o měsíc později, v noci na 28. července, zemřel. V domě, který už neexistuje. Jak asi trávil pochmurný závěr svého života, ve kterém předtím rozdal svými melodiemi tolik radosti? Bloudil bezcílně ulicemi Vídně, pro kterou neznamenal nic? A prošel snad přitom někdy i kolem čerstvě vybudovaného paláce Lichtenštejnů, obklopeného rozlehlou zahradou? Kdo ví…

Ať tak či onak, o dvě stě osmdesát let později se Vivaldi 23. září 2021 do jednoho ze skvostů barokní architektury ve Vídni triumfálně vrátil. Vděčí za to ovšem – paradoxně – nikoli místním, ale blížící se události na jižní Moravě. Právě tam, v Lednicko-valtickém areálu připomínajícím si pětadvacet let od svého zapsání na seznam historického dědictví UNESCO, se totiž od 2. do 16. října uskuteční šestý ročník ambiciózního festivalu, věnovaného tentokrát takřka výlučně Vivaldimu. Aniž by, spěchám doplnit, jedinkrát zazněli jeho donekonečna omílaní „Čtveráci“. Vždyť skladatelův odkaz nabízí mnohem víc: „Festivalový program představuje Vivaldiho dílo v celé jeho šíři, i ve skladbách méně známých, a to jak instrumentálních a duchovních, tak také operních, protože Vivaldi byl nejen skladatel, ale také úspěšný impresário,“ říká dramaturg přehlídky Eduardo García Salas.

Jak se zde dostal k práci, která mu umožnila pozvat k nám řadu osobních přátel z celé Evropy, vysvětluje ředitel festivalu – tichý, ale urputný organizátor Jiří Partyka. Sám znamenitý houslista a svého času člen SOČRu. „Osmadvacet let uběhlo od chvíle, kdy jsem se ve španělském městě Lleida s tímto kolegou houslistou a vášnivým vivaldiovským badatelem setkal. Náhoda tomu chtěla, aby v Čechách později našel Eduardo svůj druhý domov. Jsem rád, že naše hluboké přátelství nám umožnilo spojit své síly a dalo vzniknout veskrze unikátnímu programu,“ říká Partyka a jedním dechem dodává, že ani letos nezapomíná Lednicko-Valtický hudební festival na tradiční lichtenštejnskou stopu: „Na festivalu zazní pavijská verze opery Farnace dedikovaná podle přípisu v libretu Josefu Janu Adamovi z Lichtenštejna, v jehož službách Vivaldi působil jako Maestro di cappella.“

Partykovy dobré vztahy jak s jihomoravskými mecenáši, tak s potomky šlechtického rodu umožnily – coby bonus – koncertní festivalový prolog, který se odehrál v Lichtenštejnském zahradním paláci. Větší ze dvou staveb, které zmíněný rod ve Vídni dlouhodobě vlastní. Obklopené veřejně přístupnou zahradou, kam místní chodí na procházku či na posezení nad kávou či proseccem v bistru. Anebo sem vodí chůvy klubka dětí, dovádějících na trávě za babího léta, které v dotyčný den ve městě nad Dunajem zavládlo. Mezitím ovšem uvnitř budovy, ve vznosném Herkulově sále, vrcholily přípravy na večerní událost, která přivábila příznivce Vivaldiho skladeb z různých zemí. „Jeho hudba je přístupná, vděčná a mnohotvárná, takže si v ní každý může najít svůj oblíbený repertoár,“ komentuje to umělecký vedoucí a dirigent souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 Václav Luks. A dodává: „Co se týče naší české interpretace jeho hudby, řekl bych, že se nacházíme ve velmi podobné situaci, v jaké byly české země v době baroka, tedy na křižovatce stylů. Tehdy byl u nás jednoznačně nejvýraznější živel italský. I z tohoto důvodu se interpretace Vivaldiho hudby souborem Collegium 1704 asi nejvíce blíží temperamentnímu italskému pojetí.“

Během koncertního prologu to potvrdilo podání tří duchovních skladeb slavného Benátčana, zahraných i zazpívaných s takovým gustem a nasazením, že si šťavnatý zvuk hudebních nástrojů i lidských hlasů poradil s tvarem Herkulova sálu, na hony vzdáleným ideální podkově. Strop sice zdobí působivé fresky, ale je vysoký a vévodí prostoru bezmála čtvercovému. Do tohoto rámce zasadil přemýšlivý Václav Luks po dohodě s vedením Lednicko-Valtického hudebního festivalu tři duchovní kompozice jako výzvu – a zároveň jako test, co společensky vypjatá událost, ozdobená dvěma velvyslankyněmi a řadou dalších osobností, unese. A podle závěrečných ovací vsadil na správnou kartu.

Po impozantním začátku, jakým byl kratičký úvodní žalm Laetatus sum, zazněly ještě dvě Vivaldiho kompozice. Před přestávkou Laudate Pueri a na závěr Dixit Dominus – další žalm, ovšem už rozměrný a výrazově mnohotvárný. Obě skladby podle Lukse navíc připomněly zvyk barokní éry vytvářet na mešní texty novou a novou hudbu, nejednou zároveň využívající – aspoň zčásti – předchozí zhudebnění jinými autory: „Zrovna text k Laudate Pueri zhudebnil Vivaldi snad pětkrát, mimo jiné pro sólový soprán s orchestrem bez dechových nástrojů. Tedy ve verzi, která zní na tomto koncertě.“ Stejný přístup zvolil Vivaldi ke svému Dixit Dominus, v jehož finální části se nerozpakoval citovat hudbu svého benátského kolegy Antonia Lottiho. Jak uvedl precizně připravený tištěný program koncertu, dlouho se předpokládalo, že existuje jen jedna verze tohoto žalmu. Uložená v Turíně. V šedesátých letech 20. století bylo ale v Čechách objeveno ještě jedno zpracování, dnes uložené v jediném opisu partitury na světě v archivu rytířského řádu Křižovníků červené hvězdy v Praze. „Křižovnický kostel svatého Františka byl důležitým centrem pěstování italské hudby v Čechách,“ doplňuje Václav Luks. „Byla to právě tato, řekněme, italská tradice, která u nás otevřela cestu k pochopení Mozarta a k nástupu vídeňského klasicismu.“

Lichtenštejnský zahradní palác ve Vídni, vévodící elegantní čtvrti zachovalých secesních domů, kde – máte-li na nájem – může být radost bydlet, se kromě jiného pyšní také uměleckými sbírkami a úctyhodnou knihovnou. Podle zdejší archivářky čítá sto tisíc položek, seřazených v regálech „esteticky, nikoli tematicky“, a nějaké zapomenuté hudební dílo by se mezi nimi našlo jen stěží. A tak si pro svůj vídeňský prolog zvolila festivalová dramaturgie obnovenou světovou premiéru Concertina G dur místního skladatele Johanna Melchiora Pichlera, které měla k dispozici. Nepříliš známého tvůrce, o sedmnáct let mladšího než Vivaldi, a uznávaného současníky především v roli loutnisty.

V rozhovoru pro regionální jihomoravskou televizi, ale i z pódia Herkulova sálu Jiří Partyka zdůraznil, že nadcházející Lednicko-Valtický hudební festival bude „tak obsáhlou přehlídkou Vivaldiho tvorby, jaká se v celoevropském měřítku nekonala padesát let.“ Při pohledu na výčet sólistů i souborů se jeho slova nejeví jako přehnaná. Hned zahajovací koncert představí 2. října v jízdárně valtického zámku současnou superstar kontratenorového oboru, Poláka Jakuba Józefa Orlińského. Pozoruhodného mladého muže, který ve volném čase provozuje breakdance a při studiích, náročných finančně, si díky svému přitažlivému zevnějšku přivydělával předváděním modelů na přehlídkových molech. Že ale svou uměleckou činnost bere stoprocentně, dokazuje i tak zdánlivá maličkost jako to, že v den koncertu zásadně s nikým nekomunikuje. Šetří si hlas, aby jej sebemenším výdajem energie neoslabil. Orliński vystoupí s Ensemblem Matheus velkého znalce Vivaldiho díla, dirigenta a hráče na barokní housle Jeana-Christopha Spinosiho.

Také závěr festivalu, který se 16. října odehraje na stejném místě, přivábí velkou hvězdu v oboru interpretace barokní hudby, jakou je dirigent a houslista Fabio Biondi působící v čele souboru Europa Galante. Předchozí večer bude ve zdejším barokním divadle, během poválečné doby bohužel zničeném a před několika lety co nejvěrněji obnoveném, patřit opeře. Vivaldiho Il Farnace v podání Štrynclova souboru Musica Florea zřejmě nabídne – díky režii a choreografii Andrey Miltnerové – hodokvas nejen pro uši, ale též pro oči. A mezi těmito termíny se mohou diváci těšit na další koncerty. Přijede houslistka Amandine Beyer se svými Gli Incogniti, kontraaltistka Delphine Galou se souborem Accademia Bizantina anebo další virtuóz na barokní housle Javier Lupiáñez s Ensemble Scaramuccia. Prostor ovšem dostanou i nejlepší z domácích: Collegium Marianum flétnistky Jany Semerádové se sopranistkou Patricií Janečkovou anebo Concerto Aventino Jakuba Kydlíčka.

Popis míst, ve kterých se budou jednotlivá vystoupení konat, by si zasloužil samostatný článek – je až neuvěřitelné, jaké skvosty se v trojúhelníku mezi Mikulovem, Lednicí a Valticemi najdou. Však je Jiří Partyka rok co rok poctivě objíždí na kole a objevuje. Z nouze, kterou je lokální neexistence koncertního sálu, tak učinil ctnost – Rybničním zámečkem, stuleným mezi vinicí a rybníkem, počínaje a kostelem v Břeclavi-Poštorné konče mají totiž hudbymilovní návštěvníci co objevovat.

Sečteno a podtrženo, Lednicko-Valtický hudební festival 2021 slibuje jedinečné zážitky. A jak místem konání svého prologu, tak provedením vybraných skladeb se Collegium 1704 spolu s Collegiem Vocale 1704 postaraly pod vedením svého uměleckého šéfa v Lichtenštejnském zahradním paláci o událost. Odehrálo se vskutku „Luksusní“ obživnutí Antonia Vivaldiho ve Vídni, která byla kdysi svědkem jeho smutného konce.

Foto: LVHF / Pavel Kristian