„Skladba Na starém hradě se vyvedla krásně: první část byla charakterizována dlouhým tahem a přilnavým legatem.“
„Virtuózně provedené cody vždy pozvedly úroveň skladeb; vyznačovaly se rezonantním tónem, tahem kupředu, obdivuhodnou čistotou.“
„S každou takovou codou si přetáhnul posluchače na svoji stranu a nedivím se, že po bravurním konci Scherza b moll jich spontánně několik zatleskalo.“
Rusko-americká klavíristka Olga Kern, která měla původně sólově vystoupit na Chopinově festivalu v Mariánských Lázních, byla nucena koncert zrušit ze závažných rodinných důvodů. Pořadatelé se tedy údajně čtrnáct dní před termínem koncertu obrátili na pianistu Iva Kahánka kvůli záskoku a přislíbili účast Olgy Kern na jednom z následujících ročníků. Pro svůj klavírní recitál si Kahánek zvolil skladby Beethovena, Dvořáka a Chopina, které hrává pravidelně.
Beethovenova Sonáta c moll „Patetická“, op. 13, která byla uvedena jako první skladba recitálu, bývá učiteli hudebních dějin často předkládána jako začátek romantismu v hudbě. Kahánek vždy poslouchal víc hlasů najednou, dlouhé fráze měly směr a uzavíraly s bezpečnou úhozovou kontrolou. Občas jsem si říkal, jestli revoluční vize skladby netouží po uvolnění ze řetězu – například bych si dovedl představit dynamickou hladinu v akordech první věty na podobné úrovni, jako se povedla na závěrečné dominantě a tónice ve finále.
Po Beethovenově sonátě Kahánek zvolil několik částí z Dvořákových Poetických nálad, op. 85. Myslím si, že dramaturgicky je následnost částí Noční cesta – Rej skřítků – Na starém hradě – Furiant jednou z nejlepších možností, jak udělat výběr z tohoto cyklu o třinácti částech. Stává se pak takovým pseudosonátovým uskupením se scherzovou částí, hlubší pomalou částí a závěrečná skladba je lidová a brilantní. V nepříjemném trylkovém místě v Noční cestě jsem sice nepostřehl jeho metodu řešení, ale výrobní potíže se nikde neprojevily. Skladba Na starém hradě se vyvedla krásně: první část byla charakterizována dlouhým tahem a přilnavým legatem. Barevně byly křehce vyjádřeny pianissimové trioly, zejména ty s malými sekundami. Zvukově budil respekt rozložený akord Es dur před návratem hlavního tématu, který byl srozumitelný a široký ve zvuku.
Následující čtyři Scherza Fryderyka Chopina umělec patrně zopakoval v souvislosti s požadavky Chopinova festivalu, neboť na rozdíl od Beethovena a Dvořáka se neobjevují v jeho současném koncertním programu – příští týden má hrát Schubertovy Impromptus a Lisztovu Rapsodii. Byly v nich rozhodně světlé momenty; pro mě nejhodnotnějším místem bylo legato v jednohlasém přechodu do střední části Scherza E dur a následný meditativní, podzimně pravidelný doprovod levé ruky v samotném začátku středu. Virtuózně provedené cody vždy pozvedly úroveň skladeb; vyznačovaly se rezonantním tónem, tahem kupředu, obdivuhodnou čistotou. S každou takovou codou si přetáhnul posluchače na svoji stranu a nedivím se, že po bravurním konci Scherza b moll jich spontánně několik zatleskalo. V ohledu citové angažovanosti se tady trochu projevily příznaky nevděčné disciplíny záskoku. Kahánkovi se podle mého názoru obecně nepodařilo doručit stejnou míru narativních kvalit jako na jeho nahrávce pro Supraphon z roku 2010. S početným publikem se rozloučil dvěma přídavky, kterými byly Janáčkova Frýdecká panna Maria z první řady cyklu Po zarostlém chodníčku a Chopinova Fantasie-Impromptu, op. 66.
Foto: Jiří Pužej
