„Soubor zaujal pregnantně vyvedenou quasi fanfárovou introdukcí ve svižném tempu a pozoruhodně ztvárněným dynamickým průběhem.“

„Sólové dispozice členů souboru našly svou vkusně volenou polohu ve ‚slavičí‘ třetí větě, s jemným předivem doprovodu.“

„Hra souboru, který je v období stabilizace, má poctivý základ. Nástroje v souhře jsou jasné, violoncello je pevnou oporou kvartetu.“

Ve čtvrtek 15. září vystoupilo ve Dvořákově síni Rudolfina, jako host festivalu Dvořákova Praha, americké smyčcové kvarteto, které je od svého založení v roce v roce 1946 rezidenčním souborem jedné z nejlepších uměleckých škol na světě – Juilliard School. Nese tedy jméno svého sídla: Juilliard String Quartet. Na program koncertu zařadilo kvartetní skladby současné skladatelky Eleanor Albergy, Benjamina Brittena a Antonína Dvořáka.

Kvarteto založili na škole její tehdejší ředitel hudební skladatel William Schuman a student houslové fakulty Robert Mann, který se stal prvním primáriem. Soubor získal mnoho ocenění, včetně čtyř cen Grammy, a byl jmenován členem Síně slávy Národní vydavatelské akademie umění a věd. V únoru 2011 skupina obdržela cenu této instituce za celoživotní dílo s mimořádným přínosem klasické hudbě. V roce 1962 vystřídal soubor Budapešťské kvarteto jako rezidenční soubor Kongresové knihovny ve Washingtonu a zdědil také výsadu koncertovat na soubor nástrojů od Stradivariho, který knihovně věnovala paní Gertrude Clarke Whittall v letech 1935 a 1937. Mecenáška si ovšem vymínila, že nástroje nesmějí opustit knihovnu. Tradice, z níž těžilo rezidenční kvarteto, se v roce 2003 uzavřela, ale nástroje hrají dál. Jsou k dispozici všem zájemcům, kteří si na ně mohou v knihovně zahrát.

Juilliardovci si pak zahráli na Stradivariho nástroje ještě jednou. V roce 2005 vystoupili v Madridu a hráli pro španělskou královnu Sofii na nástroje z kolekce Stradivarius Palatinos, která je ve vlastnictví královského paláce v Madridu. Juilliardovo smyčcové kvarteto prošlo ve svém životě řadou personálních obměn. V Praze hostovalo 30. května roku 1970 na festivalu Pražské jaro ještě s primáriem Robertem Mannem, zakládajícím členem souboru. V letošním roce se proměny souboru, prozatím, uzavřely. Nejdéle hrajícím členem kvarteta ze současné sestavy je sekundista Ronald Copes (od roku 1997), poté přišla do souboru violoncellistka Astrid Schween (v roce 2016), pak hráčka na první housle Areta Zhulla (v roce 2018) a letos přišla do souboru violistka Molly Carr.

Program svého koncertu v Rudolfinu otevřelo kvarteto skladbou soudobé britské skladatelky Eleanor Albergy, rodačky z karibské Jamajky, jejíž styl vstřebal podněty evropské moderny, připomínán je Berg a Bartók, i jamajského folkloru. Kvarteto zvolilo její jednovětý Smyčcový kvartet č. 2 zkomponovaný v roce 1994. Soubor zaujal pregnantně vyvedenou quasi fanfárovou introdukcí ve svižném tempu a pozoruhodně ztvárněným dynamickým průběhem. Ve zvukově uvážlivé hladině vynikly krásně pojednané, melodicky jasné sólové vstupy prvních houslí i zvláčněný tón violoncella.

Vedle prudkého, akcentovaného a zhutnělého zvuku modeloval soubor vzrušivé pasáže v uvolněném průběhu, v němž se nástroje střídaly v kombinaci hbitého švitořivého pohybu na pozadí dlouhých smyků. Závěr skladby vyvedl soubor v charakteristickém, jasně připravovaném finále s trojčlennou, akordickou, rytmicky dělenou figurou. Vítězné finále přimělo publikum k všeobecnému jásavém aplausu.

Druhou skladbu programu tvořil Smyčcový kvartet č. 3 G dur, op. 94 Benjamina Brittena. Je to poslední instrumentální dílo skladatele, které napsal třicet let po předchozích dvou opusech kvartetního žánru. První větu pětidílné kompozice uvedl soubor nádherně stvořeným, jemně znělým triem houslí s violou s náznakem echa. Poté se do zvuku vmísilo violoncello a doplnilo harmonii do intimní, snově nesené hudby. I zde se soubor rafinovaně zmocnil dynamických možností a v kontrastu s úvodní částí přidal na tempu a důrazu. Sólové dispozice členů souboru našly svou vkusně volenou polohu ve „slavičí“ třetí větě, s jemným předivem doprovodu. Následující, rafinovaně volený kontrast v tempu a síle zvuku, a to jak v celku, tak v samotné větě, provedl soubor v pěkném souladu s tempovým předpisem, aniž by nadmíru zvýrazňoval burleskní momenty. Činil tak s vědomím očekávané nálady finální části. Autor v ní zůstává v prostředí své hudby z opery Smrt v Benátkách a v inspiraci skutečného pobytu v geniu loci při samotném psaní. Dává to na vědomí také podtitulem La serenissima, který kdysi benátskou republiku staletí doprovázel. Soubor v této větě naplnil Brittenovu hudbu na rozloučenou jemně nesenými melodiemi tklivých prvních houslí s decentním harmonickým vzruchem. Violoncellový hlas, v celkovém vystoupení souboru charakteristický, znělý a barvou scelující zvuk souboru, ozvláštnil navíc závěrečnou větu elegantními melodickými přesuny pevným pizzicatem ostinátními smyky kráčejícího basu. Kvarteto uzavřelo skladbu finální, výstižně smírnou harmonií.

Po přestávce koncertu ve Dvořákově síni Rudolfina uvedl Juilliard String Quartet hudbu domácího, českého autora. Byl to Smyčcový kvartet As dur, op. 105, B.193 od Antonína Dvořáka. Hráčka na postu primária, Areta Zhulla, uvedla v besedě na podiu po uzavření koncertu zajímavé srovnání. Tak jak sám Dvořák přivezl z Ameriky domů nedokončený kvartet As dur, tak i americké kvarteto symbolicky přivezlo tento Dvořákův kvartet do Prahy. A to s vědomím faktu, že z původního náčrtu z Ameriky použil Dvořák pro dokončené dílo jen expozici první věty, počínaje provedením je hudba kvartetu úplně nová. A v jistém slova smyslu je nové i provedení Juilliard String Quartetu. Hra souboru, který je v období stabilizace, má poctivý základ. Nástroje v souhře jsou jasné, violoncello je opět pevnou oporou kvartetu. Velmi důsledná je práce s dynamikou, kterou známe jako typicky dvořákovskou, kdy se v brzkém sledu střídají tiché zvukové pasáže s dynamickou proměnou s emotivním nábojem. Celkový dojem je ale trochu jiné povahy. Hudba je poněkud komornější, elegantnějšího střihu, blíže k civilnějšímu sentimentu než k lyrické vroucnosti, blíže uvážlivému nasazení než vášnivému náporu. A přitom nebylo rozdílu v zámlkách, proměnách tempa, tlumení či popuštění uzdě dynamiky. Slyšíme ráznost v nástupech, kvarteto dokonale promítá vizi agogického cizelování a zjevnou pulzaci ve struktuře díla. Ale je nabíledni, že zde máme k dispozici hudbu, která neprobíhá ve vášnivých, bouřlivých výměnách, ve zvuku je elegantně alabastrová, nabízí jemnou grácii a krásný zvukový obraz. Publikum naplněné Dvořákovy síně nadšeně aplaudovalo a kvarteto přidávalo pomalou větu z Mozartova Loveckého kvartetu. Večer v Rudolfinu uzavřelo po krátké přestávce setkání s umělci na podiu, které uváděl Jiří Vejvoda.

Foto: MHF Dvořákova Praha