„Snad nikdy se ve Velkém divadle nesešlo v tak velkém počtu obecenstvo složené z interpretů (někdejších i stávajících), kritiků a pracovníků kulturních institucí.“

„Postava rytíře Dalibora a její pojetí ve Smetanově opeře coby neohroženého hrdiny rozhodně není prvním případem, kdy se tento šlechtic stává kladnou postavou.“

„Plzeňská opera jistě znovu vítá do svého souboru Richarda Samka. Dalibor ho pěvecky posouvá do dramatické polohy, s níž se pěvec dokáže obdivuhodně vyrovnat.“

Po šestnáctileté přestávce se na scénu plzeňského divadla vrací Smetanův Dalibor. Jako tradičně „šéfovský titul“ bylo jeho nastudování svěřeno nikoliv Jiřímu Petrdlíkovi stojícímu v čele plzeňského operního ansámblu, ale dlouholetému dirigentu opery Divadla J. K. Tyla Jiřímu Štruncovi, jehož znají posluchači i z jiných operních scén. Premiéra, která byla zároveň v pořadí první inscenací sezóny 2022/2023, se uskutečnila 22. října v plzeňském Velkém divadle.

Výše citovaná slova V. V. Zeleného (O Bedřichu Smetanovi) připomínají význam, jaký byl Daliborovi přisuzován z pera Smetanova současníka, obdivovatele a zastánce. Ani dnes neztratila nic na své závažnosti, což jsme mohli vidět i na složení publika plzeňské premiéry. Snad nikdy se ve Velkém divadle nesešlo v tak velkém počtu obecenstvo složené z interpretů (někdejších i stávajících), kritiků a pracovníků kulturních institucí. Hosté přijeli z různých koutů republiky a svou přítomností zastínili účast domácího publika, které bohužel projevilo o premiéru pramalý zájem. Přitom Plzeň patřila ke scénám, kde se po druhé světové válce Smetanova opera držela na repertoáru pravidelným nastudováním. Z nich připomeňme zejména inscenace řízené Karlem Vašatou, Bohumírem Liškou, Josefem Chaloupkou, Františkem Drsem, Pavlem Šnajdrem či Ivanem Paříkem. Starším pravidelným návštěvníkům plzeňského divadla zůstává v dobré paměti Dalibor v podání Zdeňka Jankovského, Jaroslava Hlubka, Dalibora Novotného, Jana Adamce, Petra Strnada či Václava Málka, v roli Milady pak Věra Vlčková, Helena Buldrová, Lilka Ročáková, Iva Malinová, Alena Žáková, Iveta Žižlavská, v Liškově inscenaci (1988) pak začínající Eva Urbanová. Po pádu železné opony uvedla plzeňská opera Dalibora s hostujícím Leo Marianem Vodičkou i na náměstí v hornofalckém příhraničním městě Furth im Wald, a to za účasti tamějšího pěveckého sboru.

Postava rytíře Dalibora a její pojetí ve Smetanově opeře coby neohroženého hrdiny rozhodně není prvním případem, kdy se tento šlechtic, popravený roku 1490 za neoprávněné přisvojení cizího majetku Adama Ploskovského z Drahonic, stává kladnou postavou, vybavenou heroickými rysy mytických hrdinů. Pražský Němec Josef Wenzig, tvůrce libreta Smetanovy třetí opery, převzal Daliborův „druhý život“ už jako hotový stereotyp, na jehož utváření se před ním podíleli jak čeští obrozenci (například Jan Kollár, Jan Jindřich Marek, Josef Kajetán Tyl), tak jejich německy píšící současníci z okruhu pražských literátů (Joseph Schiffner, Karl Egon Ebert, Isidor Heller) či jejich vídeňských současníků (Eduard von Bauernfeld, Johann Nepomuk Vogl). Horlivý propagátor české kultury Josef Wenzig však tento romantický stereotyp převzal až v polovině šedesátých let 19. století, tedy už ve zcela změněné době, kdy se společnost v Čechách jak národnostně, tak i politicky ostře polarizovala. Je tudíž vcelku pochopitelné, že Smetanovo úsilí o nový jevištní tvar, které nemohlo pominout Wagnerovy reformy, bylo českou společností chápáno jako odnárodnění. To bylo nejčastěji formulováno a Smetanovi předhazováno jako „wagneriánství“.

Slavnostní premiéra Dalibora 16. května 1868 provázející slavnostní akt založení Národního divadla je sice vnímána jako významná společenská událost, je to ale snad jediný klad jejího hodnocení. Následují výtky, útoky na Smetanovu osobnost, které nakonec skladatele vedly k četným úvahám a změnám v partituře. Nicméně ani další uvedení nezaznamenala očekávaný úspěch. Jinému výsledku nepomohla ani snaha Václava Judy Novotného (1870), z jehož ne příliš šťastných zásahů se dodnes ujalo pouze přejmenování Daliborova přítele Janka na Zdeňka. K původní verzi opery se vrátil až o mnoho let později (1924) svým novým nastudováním šéf opery ND Otakar Ostrčil. To vše a další fakta o problematice Špindlerova českého překladu Wenzigova libreta, vřazení motivu houslí, včetně motivace apoteózy české hudebnosti v Benešově „Který pak Čech by neměl hudbu rád!“, návštěvníkům přiblížil v dramaturgickém úvodu Jaroslav Someš, někdejší člen činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni. Genezi Dalibora se věnoval i ve své podnětné studii „Však nechať se i prohřešil…“ uvedené v tištěném programu. Zde vedle českého překladu mohli diváci najít kromě informace o interpretech také studii Zbyňka Brabce „Ó, nevýslovné štěstí lásky“, která však, a to zejména v oddíle audionahrávek, tentokrát trpí faktografickou neúplností.

Operní soubor může ke Smetanově interpretačně náročnému dílu přistoupit jen tehdy, má-li k dispozici představitele Dalibora a Milady. Plzeň má štěstí, že se v tamějším operním souboru mnoha rolemi mladodramatického oboru vyprofilovala Ivana Veberová. Jejich počet by jí dnes mohla závidět nejedna sopranistka. Role Milady přišla v pravý čas (po Elině Makropulos v Janáčkově opeře). Po stránce pěvecké je u Veberové zvládnutí partu naprosto suverénní, jejímu hereckému vybavení je cizí falešný heroismus, zůstává především milující ženou, jdoucí však důsledně a přímo za svým cílem.

Plzeňská opera jistě znovu vítá do svého souboru Richarda Samka, který se zde představil už v mnoha rolích lyrického repertoáru. Dalibor ho pěvecky posouvá do dramatické polohy, s níž se pěvec dokáže obdivuhodně vyrovnat. Díky oběma pěvcům, schopným mnoha prostředky vyjádřit krajní polohy lidského citového spektra, zazněl velký duet v druhém dějství jako melodicky opojný vrchol opery.

Roli krále Vladislava, pro něhož je Daliborův případ těžkým dilematem, zpíval vyrovnaným, nádherně znějícím barytonem hostující Martin Bárta, který se svým příkladným projevem může přiřadit k důstojným pokračovatelům slavných českých interpretů této role. Postavy šťastné milenecké dvojice Jitky a Vítka, tvořící pandán k tragické lásce Milady a Dalibora, byly obsazeny výtečnými interprety – Lucií Silkenovou a Tomášem Kořínkem. Také jejich duet na začátku druhého dějství (Ta duše, ta touha, to srdce, ten čar) patřil k dokonale souznícím momentům, kdy se zapomíná na obtížnost interpretace. Žalářník Jiřího Sulženka byl jak po pěvecké, tak herecké stránce dokonale zvládnutou postavou prostého, lidsky chápavého, loajálního služebníka. Je obdivuhodné, jakými promyšlenými, přirozenými prostředky dokáže tento pěvec pracovat v rámci poměrně neefektní a statické role. Příjemným překvapením bylo vystoupení Jakuba Hliněnského (Budivoj), u něhož jsme svědky slibného pěveckého vývoje. Jeho dobře posazený hlas nabývá na zvučnosti, rovněž jeho herecký projev je naprosto přirozený. Dalibor Tolaš (Soudce) opět dokázal, že není malých rolí.

Jiří Štrunc odvedl spolu s orchestrem velmi dobrou práci. Dirigent se řídil tempy kanonizovanými tradicí, a to v požadovaných dynamických odstínech, které lze v akustice Velkého divadla vůbec dosáhnout. Z divácké praxe vím, kterak je akustické prostředí tohoto přestavbou změněného divadla nevyzpytatelné. Krásně, v plném vroucím tónu vyznělo houslové sólo Martina Kosa, violoncellové Hany Vítkové, jakož i harfová arpeggia Dany Suchanové. Stejně dobrý výkon odevzdal i nepočetný sbor připravený Jakubem Zichou.

Martin Otava se ve své režii nepouštěl do zbytečných experimentů či akčních výjevů, v souladu s hudbou se držel spíše majestátní linie této statické opery. Pouze Miladin výpad proti Daliborovi v průběhu soudní scény považuji za příliš naturalistický, navíc neodpovídající Miladinu prvotnímu uchvácení rytířovým zjevem (Jaký to zjev! To netušil můj zrak.) Totéž platí o Danielu Dvořákovi, který zde funkčně použil úsporné prostředky charakterizující prostředí (symboly státnosti) a jeho atmosféru (krčma na zadním jevišti, vězení). Kostýmy Dany Haklové jsou vcelku šťastným výsledkem zřejmě úsporných opatření, pouze závoje šlechtičen v prvním dějství příliš připomínají dobu silonových vláken a čepce svými tvary neodpovídají ikonografii doby panujících Jagellonců.

Plzeňský Dalibor rozhodně stojí za zhlédnutí. Druhá premiéra se s alternujícími pěvci (Jakub Pustina, Kateřina Hebelková, Radka Sehnoutková, Michal Bragagnolo, Jevhen Šokalo) odehraje už tento týden, 29. října.

Foto: ilustrační ze zkoušek – Martina Root