„Pokud bych měla vyzdvihnout jednu věc, byla by to oddanost interpretovanému dílu.“

„Úsporná gesta Pavla Šnajdra i soustředěné výkony Doubravky Součkové a Miroslava Beinhauera daly vyniknout skladbám jako celku.“

„Závěr koncertu se nedá nazvat jinak než strhující a celý večer byl ukázkou výborné dramaturgie i skvělých interpretačních výkonů.“

V pátek 11. 11. se v Mozartově sále divadla Reduta konal v rámci festivalu Janáček Brno koncert souboru Brno Contemporary Orchestra. Na programu byly čtyři skladby – Slunce Inků Edisona Denisova, Capriccio Leoše Janáčka, Concordanza Sofie Asgatovny Gubajduliny a Koncert pro klavír a dechové nástroje Igora Stravinského. Výborná dramaturgie, skvělý zážitek.

Dramaturgické spojení Janáčka – milovníka ruského umění a skladatelů ruského původu získává nyní kromě promyšlené hudební koncepce i další rozměr. V době, kdy někteří podléhají pokušení kvůli současné tragické válce zavrhovat šmahem všechno ruské, připomíná, že umění je sjednocující a léčivou silou přesahující hranice států i šílenství samozvaných vůdců.

Oč šlo ale na pátečním koncertu především, byla hudba. A skutečně, pokud bych měla vyzdvihnout z vystoupení BCO a sólistů jednu věc, byla by to oddanost interpretovanému dílu. Úsporná gesta Pavla Šnajdra i soustředěné výkony Doubravky Součkové a Miroslava Beinhauera daly vyniknout skladbám jako celku, aniž by nepřiměřeně strhávaly pozornost posluchačů na vlastní interpretační osobnost.

Všichni tři se přitom mají čím chlubit. Pavel Šnajdr, dirigent a umělecký vedoucí BCO, je absolventem JAMU v oborech skladba a dirigování ze tříd Aloise Piňose a Emila Skotáka. Získal dvakrát ocenění Generace coby člen skladatelského sdružení Bezmocná hrstka. Se souborem Ars Incognita má na kontě několik desítek premiér českých skladatelů a spolupracoval s různými orchestry, například v Divadle J. K. Tyla v Plzni, s brněnskou filharmonií a s orchestrem Státní opery Praha. V současné době působí také jako dirigent Janáčkovy opery Národního divadla Brno.

Sopranistka Doubravka Součková absolvovala brněnskou konzervatoř a JAMU ve třídě Heleny Kaupové. Představila se na několika českých scénách, v Národním divadle Brno například ztvárnila Morganu v opeře Georga Friedricha Händela Alcina a Královnu noci v Mozartově opeře Kouzelná flétna, v pražském Národním divadle se představila mimo jiné jako Zerlina z Mozartovy opery Don Giovanni a byla nominována na Cenu Thálie za roli Ofélie v inscenaci opery Hamlet Ambroise Thomase v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Kromě toho se věnuje i interpretaci staré hudby, vystupovala kupříkladu se souborem Musica Florea.

Miroslav Beinhauer je také absolventem JAMU, kde studoval klavírní interpretaci ve třídě Heleny Weiser. Absolvoval i dvě stáže v zahraničí, a sice ve Vídni u Jana Jiraceka von Arnim a v Gentu u Daana Vandewalleho. Zabývá se převážně současnou hudbou a hudbou 20. století. Spolupracuje s různými skladateli, například s Petrem Baklou a Milanem Knížákem, z jejichž skladeb sestavil dvě sólová CD. Zasloužil se také o znovuobjevení šestinotónového harmonia Aloise Háby.

Soubor Brno Contemporary Orchestra byl založen v roce 2011 s „cílem hrát současnou světovou hudbu v Česku a českou hudbu po celém světě“, jak orchestr uvádí na svých webových stránkách. Repertoár souboru je skutečně bohatý s mnoha přesahy do 20. století, prakticky k počátkům moderní hudby. Sahá od Clauda Debussyho přes Györgye Ligetiho až po Johna Adamse, z českých skladatelů pak od Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů až po Petera Grahama, Miloše Štědroně či Pavla Zemka Nováka.

První skladbou večera byla šestidílná kantáta Slunce Inků Edisona Denisova pro sólový soprán a komorní orchestr. Edison Denisov, skladatel žijící v letech 1929 až 1996, se původně zabýval matematikou a snaha propojit logiku s hudbou je patrná i v této skladbě zkomponované volnou seriální technikou. Kantáta měla premiéru v roce 1964 v tehdejším Leningradu a záhy se stala i první Denisovovou skladbou uvedenou na Západě, v Darmstadtu a Paříži. Uznání na Západě ale vyústilo v zákaz provozování skladatelových děl v Rusku. Denisov sám strávil poslední léta v Paříži.

Kantáta je napsána na slova ruského překladu básně Tropické slunce ze sbírky Pustina chilské básnířky Gabriely Mistral oceněné Nobelovou cenou. Zpěvačce i orchestru se podařilo přesvědčivě vystihnout snové vyznění skladby, v níž kromě slova hraje důležitou roli i barva zvuku a neotřelé kombinace nástrojů, kdy hudba doplňuje význam, který v textu zůstává skrytý. Trochu chyběla snad jen větší odvaha sólistky podpořit místy obsah textu i jiným zabarvením hlasu.

Capriccio pro klavír levou rukou a dechový soubor vytvořilo k úvodní skladbě příjemný kontrast. Capriccio napsal Leoš Janáček po počátečním váhání pro klavíristu Otakara Hollmanna, který v první světové válce přišel o ruku. Dílo vzniklo v roce 1926 a kompozičně patří k tendencím meziválečné hudby hledat nové zvukové možnosti tvořením netradičních souborů. Kombinace klavíru, příčné flétny, dvou trubek, tří trombónů a tenorové tuby je skutečně neobvyklá. Tento dojem podporuje i fakt, že party všech nástrojů jsou pojaty sólisticky, nejde o konverzaci klavíru a celistvé nástrojové skupiny, ale spíše postupné hledání společné řeči všech nástrojů. BCO i Miroslav Beinhauer se náročných partů zhostili se ctí, přičemž nezvyklý úkol hrát pouze levou rukou klavíristovi nezabránil využít širokou barevnou škálu, která vynikla zejména v lyrických pasážích.

Druhou část koncertu otevřela skladba Concordanza současné ruské skladatelky žijící v Německu, Sofie Asgatovny Gubajduliny. Gubajdulina pochází z Tatarstánu a skladbu studovala na moskevské konzervatoři. Podobně jako Denisov čelila v Rusku nepřízni, nicméně díky podobně smýšlejícím hudebníkům se jí podařilo uspět a její skladby začaly slavit úspěchy i v zahraničí. Concordanzu napsala v roce 1970 na objednávku souboru Musica viva Pragensis. Jedná se o skladbu založenou na „binární opozici“ souladu a nesouladu. Z jednoduché premisy se zrodila velmi působivá kompozice, která posluchače vtáhne do zvláštního světa až fyzicky pociťovaného nepohodlí střídaného uvolněním. Také v této skladbě vynikla koncentrovaná hra orchestru a citlivé vedení Pavla Šnajdra.

Večer se uzavřel Koncertem pro klavír a dechové nástroje Igora Stravinského, který tvoří zajímavou paralelu k Janáčkovu Capricciu. Stravinského koncert vznikl v roce 1924, na počátku Stravinského neoklasického období, kdy díky inspiraci skladbami baroka a klasicismu postupně dospěl ke spojení pevné formy s nově pojatou prací se zvukem a tonalitou. Třívětý klavírní koncert je toho typickou ukázkou. Pestrá paleta výrazových prostředků použitých v koncertu umožnila orchestru a zejména sólistovi naplno projevit velkou šíři zvukových možností. Miroslav Beinhauer předvedl celý arzenál pianistických dovedností od intimního lyrického zvuku až po perkusivní divokost, aniž by přitom ovšem opustil racionalitu, kterou Stravinského hudba vyžaduje.

Závěr koncertu se nedá nazvat jinak než strhující a celý večer byl ukázkou výborné dramaturgie i skvělých interpretačních výkonů. Doufejme, že Brno Contemporary Orchestra se ke spolupráci s pátečními sólisty ještě vrátí a v budoucnu posluchačům nabídnou podobě silné zážitky.

Foto: Marek Olbrzymek