„Výběr skladeb akcentoval vzájemné souvislosti, ale i vývojové rozdíly tvorby dvou skladatelů – Camilla Saint-Saёnse a Maurice Ravela.“ 

„Nebývá u nás zvykem vřadit do programové skladby večera dva koncerty jednoho skladatele, a to v provedení stejného interpreta.“

„Ivo Kahánek nezůstal nic dlužen své pověsti klavíristy brilantně ovládajícího kompozice velkého stylového rozpětí.“

Dne 15. února se na plzeňské Nové scéně uskutečnil další z cyklu koncertů Steinway gala. Jako sólisté v něm vystoupili umělci, jejichž výkony jsou vždy zárukou vysoké kvality – hostující klavírista Ivo Kahánek a dále harfistka Dana Suchanová a houslista Martin Kos, oba členové operního orchestru Divadla Josefa Kajetána Tyla, posledně jmenovaný jeho koncertní mistr. Pod taktovkou šéfa opery Jiřího Petrdlíka zazněly výhradně skladby dvou francouzských skladatelů – Camilla Saint-Saёnse a Maurice Ravela.

„Francouzský“ program přilákal do „nového“ plzeňského divadla, jehož stavba letos slaví deset let své existence, početné publikum. Do posledního místa zaplněné hlediště svědčilo o tom, že francouzská hudba je v Plzni vítána, byť se jí věnuje menší pozornost, než by si zasloužila. (Kromě nedávno uvedené Bizetovy Carmen se na operním repertoáru ještě udržuje Massenetova Manon.) Výběr skladeb akcentoval vzájemné souvislosti, ale i vývojové rozdíly tvorby dvou skladatelů – Camilla Saint-Saёnse (1835–1921) a Maurice Ravela (1875–1937). Saint-Saёnsova hudba byla mladšímu Ravelovi jedním z východisek, byť se temperamentní umělec (po matce Bask, po otci Švýcar) nechal inspirovat dalšími vlivy – hudbou Musorgského, Rimského-Korsakova, Faurého, Chabriera či Erica Satieho, hudebním folklorem různých etnik, v neposlední řadě pak i jazzem. Ten se ve dvacátých letech objevil v Paříži jako exotické novum, s nímž začali tamější skladatelé ozvláštňovat svou tvorbu. 

Nebývá u nás zvykem vřadit do programové skladby večera dva koncerty jednoho skladatele, navíc v provedení stejného interpreta. Oba Ravelovy klavírní koncerty jsou však kompozice, mající na jedné straně časovou souvislost (oba vznikly ve třicátých letech, a to na sklonku Ravelova aktivního tvůrčího období), na straně druhé však vykazují velké rozdíly: V Koncertu G dur (1929–1931, premiérovaném 1932) je v dechové sekci předepsáno výrazně menší obsazení nežli v Koncertě D dur (1929), rozdílné je i členění vět – v prvně jmenovaném jsou věty klasicky odděleny (Allegramente – Adagio assai – Presto), zatímco v druhém plynou bez přerušení. V Koncertě G dur zaznívá vstupní „baskické“ téma ve vysoké poloze (pikola), zatímco kontrabasová a fagotová sekce posílená o kontrafagot vytváří na začátku první věty Koncertu D dur zvláštní mysteriózní kadlub, z něhož se teprve později vynoří zvuky sólového nástroje. Hudba prvního koncertu je jásavá, až hravě nevázaná, zatímco druhý koncert je zvukově plnější, grandiózní, ale zároveň mající místy až úzkostný charakter. Historie tohoto koncertu je natolik známá, že ji snad ani nemusíme připomínat. Ale budiž. Ravela o něj poprosil klavírista Paul Wittgenstein, syn vlivného vídeňského průmyslníka a mladší bratr významného filozofa Ludwiga. Ravel však nebyl jediným osloveným. Mladý nadějný klavírista, který v první světové válce utrpěl na haličské frontě zranění, po němž mu musela být amputována pravá ruka, se nemínil vzdát své umělecké kariéry, poprosil tedy několik skladatelů včetně svého učitele českého rodáka Josefa Labora (1842–1924), Paula Hindemitha, Sergeje Prokofjeva aj. Své skladby mu také věnoval Erich Wolfgang Korngold. Z nich si však Wittgenstein vybral ke svým vystoupením jen koncert Ravelův, zatímco ostatní partitury musely vzhledem k Wittgensteinově zákazu na své oživení čekat až po klavíristově smrti. Svéráznost tohoto umělce však způsobila mezi ním a skladatelem rozepři, trvající až do konce jejich života. Příčinou byly klavíristovy svévolné úpravy, s nimiž komponista nemohl souhlasit.

Sobotní gala zahájila harfistka Dana Suchanová Saint-Saёnsovým Koncertním kusem pro harfu a orchestr, op. 154 (v programu nepochopitelně uvedeném pod makarónským francouzsko-českým názvem). Přednesla ho brilantně, jak jsme u této sólové a orchestrální hráčky zvyklí. Ředitel divadla Martin Otava ve své úvodní řeči uvedl, že tímto provedením je pokřtěn nový nástroj zakoupený divadlem. (Jedná se o nástroj americké firmy Lyon&Healy.) 

Následoval Ravelův Koncert G dur pro klavír a orchestr, v němž – jak výše uvedeno – vystoupil jako sólista renomovaný Ivo Kahánek. Jeho návrat do Plzně se uskutečnil poté, co vloni svým sólovým recitálem v Domě kultury odstartoval projekt Smetanománie. Martin Otava sice v úvodu zdůrazňoval vylepšení akustiky Nové scény, jak se však ukázalo, na Ravelovy partitury je jakékoliv vylepšení stále krátké. Výhodu zřejmě mají posluchači usazení do poloviny z celkových dvaadvaceti řad. K nim se ještě může dostat přirozený zvuk tělesa, zatímco druhá polovina si z Ravelovy instrumentace a proslulé zvukové barevnosti mnoho neužije. Vše se ozývalo jakoby za pomyslnou stěnou, nepomohla snaha hráčů podat co nejlepší výkon. Situace se zlepšila až v druhé polovině večera. Jednak Saint-Saёnsova Havanaise pro housle a orchestr E dur, op. 83 je komponována jako diskrétní doprovod sólovému nástroji, jednak Ravelův druhý koncert se prosadí velkým obsazením, ale i odlišnými kompozičními postupy. Houslový part přednesl Martin Kos nádherným zpěvným tónem, s lehkostí, vkusem a elegancí. Ivo Kahánek ani v závěrečném Koncertě D dur pro levou ruku a orchestr nezůstal nic dlužen své pověsti vynikajícího klavíristy. Zatímco v Koncertě G dur byla pravým zážitkem jeho interpretace pomalé věty (ve spolupráci s anglickým rohem), v Koncertě D dur sólové pasáže Lenta. Na mohutný potlesk klavírista reagoval třemi přídavky – Dupákem ze Tří tanců, H. 324 Bohuslava Martinů, Smetanovou Polkou g moll, op. 8: č. 2 a Chopinovou Fantazií-Impromtu, op. 66. 

Koncertní vystoupení operního orchestru, který tohoto večera podal mimořádný výkon, bylo vždy nedílnou součástí každé sezóny. Snažili se o to všechny dirigentské osobnosti, které Plzní prošly. Je dobré, že se tato tradice udržuje a návštěvníci oper nevidí toto nepostradatelné těleso jen v divadelním příkopě. Nová scéna však bohužel není oním místem, kde by se interpreti mohli představit v tom nejlepším světle. V bezprostřední blízkosti divadla se paradoxně drolí historická budova Pekla, prvního dělnického domu v Rakousku-Uhersku s akusticky bezkonkurenčním sálem, v němž koncertovali významní umělci světové úrovně. Hodlá Plzeň absenci tohoto koncertního sálu řešit?

Foto: Irena Štěrbová / DJKT Plzeň