„Generace dirigentů, kteří jsou dnes na vrcholu, vystudovala na AMU. Jakub Hrůša, Tomáš Hanus, Jakub Klecker a ještě i já, všichni pocházíme z moravské metropole a šli jsme do Prahy za možnostmi, které AMU poskytovala.“

„Především vím, že nikdy nesmím orchestr podceňovat. Hráči poznají hned, jak je dirigent připraven a taky jak slyší. Poznám, kdy mne zkouší a kdy si dělají legraci, nebo naopak mlží.“

„Mám rád nová prostředí a kolektivy a rád poznávám jejich specifika, která jsou dána jednak krajem, kde orchestr působí, a samozřejmě hlavně lidmi, kteří tu hrají.“

Robert Kružík je dirigent, který vzešel z brněnského hudebního prostředí a přes své mládí se už stačil etablovat u několika divadel a orchestrů. Všude překvapuje svým nadhledem, precizností a spolehlivými uměleckými výkony.

Kde vlastně všude působíte?

Od sezóny 2021/2022 zastávám post šéfdirigenta Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. Od sezóny 2018/2019 jsem stálým hostujícím dirigentem Filharmonie Brno a od sezóny 2016/2017 stálým dirigentem Janáčkovy opery Národního divadla v Brně, kde tedy začínám již sedmou sezónu. A taky učím na JAMU, jako odborný asistent oboru dirigování.

V poslední době si všímám, že působí v praxi stále víc mladých, šikovných dirigentů, kteří pocházejí z Brna. Jak to vysvětlíte?

To je snad dobře, nebo ne? Pravdou je, že generace dirigentů, kteří jsou dnes na vrcholu, vystudovala v Praze na AMU. Jakub Hrůša, Tomáš Hanus, Jakub Klecker a ještě i já, všichni pocházíme z moravské metropole a šli jsme do Prahy za možnostmi, které AMU poskytovala. Jednak to byla osobnost Jiřího Bělohlávka, který byl vedoucím katedry, ale také to byla možnost spolupracovat s mnoha dalšími dirigenty, u kterých jsme dělali „kolečko“ a měli možnost poznávat různé styly a přístupy. Namátkou tam byly osobnosti jako Tomáš Koutník, Hynek Farkač, Leoš Svárovský, Charles Olivieri-Munroe, sbormistři Jaroslav Brych, Lubomír Mátl, Jiří Chvála, stejně tak operní dirigenti Josef Kuchinka, Norbert Baxa či František Babický. Škola také nabízela praxi u profesionálních těles a pro potřeby studentů divadlo Disk a Pražský komorní sbor.

Na brněnské JAMU takové možnosti nebyly?

Stále jsou a byly tady umělecké osobnosti, které mají, co studentům předat, ale systém výuky byl tehdy jiný. Studovalo se jen u jednoho pedagoga, a především ještě nebylo Divadlo na Orlí, které je dnes již nepostradatelné pro získávání praktických zkušeností. Zavedli jsme spolu s kolegou Jakubem Kleckerem, který na JAMU učí už sedm let, podobný systém, jako je v Praze. Studenti se mohou seznámit se stylem práce všech dirigentů, kteří tam učí, a pravidelně se u nich střídají. V současném akademickém roce učím první až třetí ročníky a mám celkem osm studentů. Nabídku na výuku na JAMU jsem dostal v době covidu a uvědomil jsem si, jak učení prospívá i mně svou zpětnou vazbou. Člověk se musí vracet k základům a k technice, kterou v praxi už nevnímá a používá ji automaticky. Takhle si musí znovu vše uvědomovat a přichází tím i na užitečné souvislosti.

Nicméně šikovní dirigenti stále vycházejí z JAMU a je zajímavé sledovat jejich uměleckou dráhu.

Ano, máte pravdu. V nedávné minulosti svá studia ukončil například Joel Hána, který má svůj Police Symphony Orchestra a letos se s ním postaral o velký úspěch na závěrečném koncertě festivalu Smetanova Litomyšl a současně je – i díky covidovým streamům – hudebním režisérem v České filharmonii a jinde. V opeře Národního divadla moravskoslezského se zase úspěšně prosazuje Jiří Habart. Do prvního ročníku dirigování na JAMU nastoupili nyní tři noví budoucí dirigenti a já jsem na ně velmi zvědavý. Ale samozřejmě to především předpokládá jejich úsilí a vytrvalost. Dirigování je totiž celoživotní, nekončící studium.

Pokud vím, dirigujete i u jiných orchestrů. Jak se to dá vše zvládnout?

Mám velké štěstí, že jsem po ukončení studií navázal spolupráci s většinou českých orchestrů a hostuji také v Německu, Polsku a na Slovensku. Samozřejmě, je tím zasažena rodina, šestiletá dcerka už se začíná ptát, proč stále někam odcházím a proč nejsem s ní doma. To je někdy bolavé. Ale mám úžasnou ženu, která je zpěvačka, a tedy situaci plně chápe. Velmi mě podporuje a vytváří nám skvělé zázemí, což je to nejpodstatnější.

Jaký máte systém, jak studujete partitury?

K partituře přistupuji nejčastěji nejprve čistě technicky, poté si zjistím reálie, za jakých okolností dílo vzniklo. Pro koho bylo napsáno či jestli například existují různé verze. Je-li to pro mě nové dílo, musím o něm zjistit informace daleko obšírněji. V další fázi studia, až mám vlastní představu a názor, a tudíž již nehrozí riziko kopírování interpretace, si dílo poslechnu. Ne vždy se mi interpretace zamlouvá, což je však také užitečné, alespoň vím, kudy se vydat nemám.

Jaký máte vztah k orchestru?

Především vím, že nikdy nesmím orchestr podceňovat. Hráči poznají hned, jak je dirigent připraven a taky jak slyší. Poznám, kdy mne zkouší a kdy si dělají legraci, nebo naopak mlží, protože nechtějí přiznat svůj omyl. Já nechávám každému prostor, aby šel do sebe a chybu napravil. Vše se dá řešit nenásilnou cestou, přátelsky. Každý se může splést, nechci někoho shazovat nebo ztrapnit, nikdy nejmenuji, kdo konkrétně chyboval, chci se chovat slušně a totéž vyžaduji od orchestru. Zatím se mi tento přístup osvědčil a všude hráči reagovali jako zodpovědní profesionálové. Teror či nepřiměřený tlak nemám rád ani jako hráč, takže ho také sám neuplatňuji.

Je orchestr, který řídíte raději? A jak se liší jednotlivé orchestry?

Mám rád nová prostředí a kolektivy a rád poznávám jejich specifika, vždy se na novou štaci těším. Specifika jsou dána jednak krajem, kde orchestr působí, a samozřejmě hlavně lidmi, kteří tu hrají. Funguje mezi dirigentem a orchestrem i chemie, v tomto ohledu jsem na tom nejlépe s Brnem, ať je to opera, nebo filharmonie. Jsem tu doma, vyrostl jsem tu, polovinu kolegů znám ze studií a druhá polovina jsou spolužáci mých rodičů, kteří ve filharmonii a v divadle hráli a jejich kolegové mne znají odmala. Z ostatních souborů je hodně vyhraněná Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, jež je mi hodně blízká. Je to nejspíš tím krajem, drsným, kde žijí přímí, bodří, otevření a houževnatí lidé, kteří mají přirozené zaujetí pro věc. Mám zkušenost, že když zde něco zkouším, je to pravidelně na koncertě ještě o něco lepší, dotaženější, hráči víc zaberou a výsledek je intenzivnější. Ve většině orchestrů je to jiné, na koncertě jsou opatrnější než na zkouškách, snad z pocitu odpovědnosti, bezpečnost hry jde tak na úkor výrazu. Já mám raději, když je výsledek víc spontánní a má esprit i za cenu nějakého momentálního selhání. Možná i pro tu bezprostřednost se do Zlína rádi vracejí mí kolegové, kteří mají vybudované zahraniční kariéry, jako je třeba Petr Altrichter, Tomáš Netopil, Jakub Hrůša, jenž tu byl šéfdirigentem, nebo Tomáš Hanus.

Co dirigujete raději – operu, nebo symfonickou hudbu?

Jsem rád, že mohu dělat obojí, nejprve jsem začal operou, když jsem byl ještě na AMU a studoval dirigování společně s violoncellem. Jako třiadvacetiletý jsem poprvé hostoval v NdB a dirigoval operu Maria di Rohan. Ale přece jen je mi čím dál více blízká symfonická hudba, snad možná právě proto, že jsem violoncellista. Studoval jsem violoncello paralelně s dirigováním a dnes mohu říct, že mi to pomohlo ke schopnostem vnímat specifika hráčů a pružně reagovat na sólisty. Hru na violoncello si udržuji, jak je to jen možné. Je to pro mě relax a velká radost.

Preferujete nějaké hudební styly či historická období?

To nemohu říct, záleží vždy na tom, jestli je to hudba sdělná. Uznávám renesanci a baroko jako jeden ze základů evropské hudební kultury. Poučená historická interpretace je tady namístě, ale nejsem si jist, jestli má smysl už v klasicismu či raném romantismu. U romantiky mi vadí její kategorická vymezenost. Tehdy byly časté spory mezi táborem zastánců tehdejších skladatelů či heroin, lidé byli dle mého názoru mnohem více emotivní, kategoričtí a nesmlouvaví než dnes, ale nakonec s odstupem chápeme, že šlo vlastně o marketingové praktiky, jak upoutat zájem publika a přilákat je do koncertních či divadelních sálů. U nás známe uměle vyvolaný spor mezi Dvořákem a Smetanou a výpady proti Janáčkovi. Samozřejmě je mojí srdeční záležitostí česká hudba, a to v jakémkoli historickém období. Je zajímavé, že hodně skladeb v opeře i v symfonické hudbě bylo v první polovině 20. století premiérováno v Brně! Obdivuji skladby Bohuslava Martinů, tam každý den člověk může objevovat něco jiného, jeho hudba má mnoho vrstev, stejně jako hudba Leoše Janáčka, který je samozřejmě mému srdci velmi blízký a který to bohužel neměl lehké s přijetím své hudby u publika. Jsem rád, že konečně naše doba má pro něho pochopení. Se soudobými skladateli spolupracuji moc rád, je to vzájemná interaktivní tvůrčí spolupráce, což už se nám u nežijících skladatelů stát nemůže.

Jak vnímáte současnou praxi nazvučování koncertů či představení?

Je to super, že to dnešní technika umožňuje a že můžeme hrát pod širým nebem a posluchač zvučení nepozná, protože kvalita zvuku se nazvučením nezmění. Hudební kultura se tak vytahuje z kamenných domů a přitahuje nové posluchače, třeba jen proto, že jdou kolem. Nazvučení může ale být také pro hudbu i pro posluchače devastující, jelikož je to hlavně v rukách zvukaře. Ideální stav je, aby zvučení posluchač nepoznal, nesmí mít pocit, že je zvuk přetransformovaný do jiné barvy. Zažil jsem několik koncertů, kde byli schopní zvukaři, a jsem rád, že je možné, aby dirigent do tohoto procesu vstoupil a spolu vytvořili výsledný balanc.

Máte nějaký pracovní nebo životní sen?

Samozřejmě že mám, ale to nepovím, jsem pověrčivý! Snažím se získávat práci doma i v zahraničí, jsem moc rád, když mne orchestry a festivaly pozvou na zajímavou akci, ale přitom si uvědomuji, že dobrá práce se dá dělat v malém městě, stejně jako se dá špatně pracovat ve velkém městě nebo v zahraničí. O tom to není. Chci především, aby mne práce naplňovala a abych ji odváděl co nejlépe, ať jsem kdekoli. Co přijde v budoucnu, to teprve uvidíme.

Je v Brně potřeba koncertní sál? Jak se na tohle díváte?

Všichni ho samozřejmě chceme, podmínky pro práci má brněnská filharmonie stále hrozné, Besední dům je hřiště, které je pro tak velké těleso příliš malé, a zkoušet tu je o uši. A to bychom chtěli, aby se brněnská filharmonie vyrovnala světovým tělesům, které mají k dispozici moderní akustické podmínky? Jsem si vědom, jaká je dnes doba, ale nemělo by to postavení sálu už bránit, vždyť se diskuse o něm táhnou již od konce druhé světové války. Janáčkovo město si snad krásný koncertní sál zaslouží. Je to infrastruktura, která k modernímu městu patří, jedna z podmínek přitažlivosti a úplnosti. Postavit nový koncertní sál se v nedávné minulosti zatím povedlo jen ve Zlíně, kde kolem toho nebyly žádné velké diskuse. Nejspíš kvůli architektce Evě Jiřičné a snad i proto, že Zlín ve své podstatě moderní a rozvíjející se město je. Brnu přeji totéž, jsem rodilý Brňák, žiju tady a jsem tady rád.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěšných akcí!

Foto: archiv a Fb R. Kružíka, Fb Janáčkovy opery Brno, Marek Olbrzymek, Fb Filharmonie Brno, Fb festivalu Janáček Brno