„Se stylem Jiřího Bělohlávka dennodenně konfrontováni.“

„V případě mého recitálu je základ ve francouzské hudbě, která se zároveň vine jako červená nit celým šéfovským obdobím Emmanuela Villauma u PKF.“

„V triu někdy bývá debata citově zabarvenější. Ale to je zdravé a vždycky se dohodneme.“

Jan Fišer, koncertní mistr PKF — Prague Philharmonia, je jedním z nejvýraznějších houslistů mladé generace. Vztah k hudbě a houslím získal v rodině a ve folklorním prostředí. Po absolvování Pražské konzervatoře studoval v USA na Carnegie Melon University, kde byl žákem Andrese Cárdenese. Vystupuje sólově doma i v zahraničí, kromě svého domovského orchestru spolupracuje s dalšími předními hudebními tělesy, věnuje se i komorní hudbě. S klavíristou Ivo Kahánkem a violoncellistou Tomášem Jamníkem založili před patnácti lety Dvořákovo trio. S PKF, Dvořákovým triem i jako sólista projezdil Jan Fišer kus světa, účinkoval na prestižních světových pódiích a festivalech. Věnuje se také dirigování, ale vnímá to, jak říká, spíš jako logické pokračování pozice koncertního mistra. A v pondělí má v rámci sezóny PKF svůj recitál.

Pocházíte z muzikantské rodiny, tatínek i mladší bratr jsou houslisté, maminka folklorní zpěvačka a tanečnice. Přicházelo u vás doma vůbec v úvahu, že byste se nestal hudebníkem?

Ve hře byla jistě spousta věcí, ale když rodiče viděli, že mi to s houslemi jde, už mě u nich přidrželi. Zároveň však také vždycky chtěli, abych měl široký záběr, hlavně pohybový, takže jsem chodil na intenzivní kurzy plavání, chvíli do Sokola, hrál ping pong. Snažili se, abych se všestranně rozvíjel. 

Je příznačné, že jste se věnoval sportům, které neohrožují ruce…

Ano, ruce měly zůstat v pořádku, i když v pěti letech jsem měl zlomenou pravou ruku. Musím ještě dodat, že zázemí, které jsme doma měli, mě rozhodujícím způsobem ovlivnilo. Oba rodiče vyrostli ve folklorním souboru v Rokycanech, tam se taky spolu poznali, lidová hudba u nás hrála docela podstatnou roli. Měl jsem taky štěstí na paní učitelku Metelkovou, která mě prvních deset let učila. Taky byla folkloristka, prošla folklorním světem v Plzni. Když se stala učitelkou hudby, založila ze svých žáčků v tehdejší lidové škole umění v Praze 1 v Malé Štupartské soubor Malý špalíček. A když jsem začal na housle aspoň trochu umět, okamžitě mě do svého souboru zařadila. Hráli jsme lidové písně hlavně z jižních a západních Čech v úpravě Jaroslava Krčka, Zdeňka Bláhy nebo mého otce, který často upravoval lidové písničky. Dokonce psal celá pásma pro taneční soubor Gaudeamus, který úzce spolupracoval s Alenou Skálovou, vedoucí a choreografkou slavné Chorey Bohemiky. Táta s maminkou tímto souborem taky prošli.
 
Folklor byl tedy pro vás významným impulsem? 

Ano, impuls i stimul to určitě byl. I skrze lidovou muziku se ve mně myslím probudila láska k houslím, přispívala k tomu i radost, že můžu hrát pro lidi. Všechno další už pak vlastně byla pro mě samozřejmost.     

Oslovuje vás folklor i dnes, když tu hudbu asi už jen posloucháte? 

Jistě, pořád to se mnou něco dělá. Teď už ji aktivně nehraju, ale emocionálně pro mě stále znamená hodně. A přestože jsem byl odkojen hlavně na západočeském a jihočeském folkloru, líbí se mi lidová hudba i z jiných regionů: mám rád cimbálovku, taky muziku z oblastí směrem na Balkán, nebo klezmer music. Je to  pro mě zpestření hudebních zážitků.

Už léta jste členem Pražské komorní filharmonie – či jak si už několik let říkáte, PKF-Prague Philharmonia. Můžeme v našem rozhovoru říkat orchestru trochu jednodušeji – Pékáefka? 

Ano, tahle podoba názvu je pro mnoho lidí stále aktuální…

… Ptám se vás jako pamětníka, byť mladého: Máte pocit, že v orchestru je stále přítomen duch prvního šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka?

Určitě ano. On to byl, kdo orchestr od základu pěstoval a velmi svědomitě budoval. Jeho základní jádro tam pořád je; a chtě nechtě jsme se stylem pana Bělohlávka dennodenně konfrontováni. Když přijde nějaký dirigent s jiným pojetím, okamžitě se s tím samozřejmě střetává, ať už v dobrém, nebo v problematickém. Bělohlávkův vklad je opravdu zakořeněn velmi hluboko. 

Když přišel do čela PKF Jakub Hrůša, vedl vás v Bělohlávkově duchu, nebo  odlišně? 

Jakub k nám přišel jako čerstvý absolvent hudební fakulty, a leccos z pedagogického vedení pana Bělohlávka v něm bylo určitě velmi patrné. Nicméně už tehdy se u něj daly rozeznat prvky, které byly čistě jeho. On sám byl dost častým Bělohlávkovým oponentem. Někdy se dokázali spolu o určitá místa nebo pojetí vášnivě přít a diskutovat. I když Jakub vychází z líhně pana Bělohlávka – podobně jako Tomáš Hanus, Zbyněk Müller nebo další dirigenti, které učil, jeho nadání a vhled do hudby jsou velmi osobité. Poslední roky Jakubova působeni to ostatně potvrzují.

K vašim významným aktuálním počinům patří houslový recitál 27. května v komorní řadě PKF. Máte tam repertoár výrazně poznamenaný francouzskými skladateli. Vedle Sergeje Prokofjeva a Bohuslava Martinů hrajete skladby Ernesta Chaussona  a Gabriela Faurého. Zřejmě jste si navrhl program sám, přitom se projevuje váš  osobní vztah k jmenovaným autorům. Je to tak?

Tento program jsem si speciálně připravil. Hodně mě baví stavět koncerty dramaturgicky – a to nejen recitály, ale taky například naše koncerty s Dvořákovým triem. Baví mě hledat určité vnitřní souvislosti, spojitosti buď mezi jednotlivými autory, nebo konkrétními díly. V případě mého recitálu je základ opravdu ve francouzské hudbě, která se zároveň vine jako červená nit celým šéfovským obdobím Emmanuela Villauma, který řídí Pékáefku. A já osobně mám školení, které sahá právě do Francie. Když jsem byl v Americe na Carnegie Melon University, studoval jsem u Andrése Cárdenese, který byl žákem Josefa Gingolda, a ten zas byl v mládí několik let žákem Eugèna Ysaÿe… 

Připadá mi to trochu jako štafeta.

Ano, je to vlastně taková štafeta, protože  vzájemné vazby ve francouzské hudbě, ať už jde o Francka, či Chaussona a Faurrého, jsou v této lince velké. Skladby těchto komponistů ve velké míře premiéroval právě Ysaÿe. Takže, když se vrátím k pondělnímu koncertu – Chausson se mi jasně nabízel. Navíc jeho Poeme je opus 25 –  a náš orchestr v této sezoně slaví 25. výročí. Takže jsem se inspiroval i tímto symbolickým číslem a Chaussonova skladba je otvíracím číslem koncertu. Faurého sonáta se dramaturgicky trochu váže k Chaussonovi, byli to velcí přátelé, scházeli se v Paříži v různých salonech. A pokud jde o další autory, Martinů k Francii samozřejmě patří… a Prokofjev měl taky své známé pařížské období. Jeho Pět tanců z baletu Popelka mám rád, i proto, že v loňské sezoně se našemu orchestru poštěstilo hrát celý tento balet s baletním souborem z Lyonu v Královské opeře v ománském Muscatu. Tam s Pékáefkou pravidelně zajíždíme. Takže ano, hudba, kterou mám na programu v recitálu, je mi velmi blízká. 

Končí jubilejní 25. sezona PKF. Jaká podle vás byla?

Myslím, že velmi zajímavá. Máme za sebou spoustu krásných koncertů i skvělých zájezdů. Pokračujeme v budování image, které před několika lety začal náš šéfdirigent Emmanuel Villaume. Přinesl nový pohled na práci a nový vítr. Nejen navenek, ale i ve vnitřním životě orchestru. Znamenal nové oživení a záruku, že rozhodně nefungujeme v zaběhané rutině.  

Pékáefka vznikla kdysi ze zcela mladých muzikantů, a zdá se, že ten mladý elán v sobě stále má. 

Je pravda, že věk se nezastaví, mnoho členů je už za formální hranicí mládí. Nicméně chceme být duchem i pohledem na hudbu stále tvůrčí, akční a mladí. 

Jak se to projevuje?

Snažíme se například nespoléhat jen na to, s čím přijde dirigent – a třeba Emmanuel Villaume je velký inspirátor. Snaží se vytěžit z lidí maximum. Dostává to z nás svým nakažlivým entuziasmem, který z něj srší doslova na každém kroku. Je velmi emotivní a energický v chování i v jednání. Vyžaduje od lidí plné nasazení. Nevyžaduje přesně to, co jim řekne, ale chce, aby oni sami dali hodně ze sebe. A dirigent to potom modeluje. Alespoň já takový dojem mám, tak to cítím. 

Na co se těšíte v příští  sezoně?

Těším se pochopitelně na každý koncert, ale pokud bych měl vypíchnout jen některé, pak by to byl koncert 28. října s pestrým programem – Busoni, Ravel, Strauss, nebo koncert 10. května 2020, kdy k nám opět zavítá Julian Rachlin a zahraje Mozartovu Koncertantní symfonii pro housle, violu a orchestr Es dur. A bude také dirigovat.

Nedávno jste řídil turné orchestru v Německu, kde jste vystupovali s maďarským trumpetistou Gáborem Boldoczkim, Jak jste se s tímto sólistou setkali? A jak se stalo, že našel zalíbení v české hudbě? Pokud vím, hovoří o ní vždycky s uznáním.

Na německá turné už jezdíme několik let, první bylo, tuším, před jedenácti lety. Oslovila nás německá agentura CCM, sídlící v Türkheimu kousek od Mnichova, a od té doby každé dva nebo tři roky tam jezdíme. Většinou s menším obsazením orchestru, máme hlavně smyčce plus pár dechových nástrojů. Asi před šesti lety jsme absolvovali turné s Gáborem Boldoczkim a s dalším trumpetistou Sergejem Nakarjakovem. Ti dva se jednak střídali, jednak hráli i společně. A Gáborovi se spolupráce s naším orchestrem natolik zalíbila, že před časem přišel na nápad natočit s námi CD. Natočili jsme ho, má název Bohemian Rhapsody a je kompletně sestaveno z českých nebo s Českem souvisejících autorů. Vesměs to nejsou skladby původně pro trubku, ale transkripce jiných koncertů. Turné, které doprovázelo vydání desky, jsme měli nejen po Německu, ale i v Budapešti a ve Francii.

Přivedli jste Gábora Boldoczkého k české hudbě vy? 

Nejspíš ne, s tímto dramaturgickým nápadem přišel sám. 

Za chvíli bude léto, chystá se váš orchestr na nějaké letní festivaly? 

Samozřejmě. Kromě právě končícího Pražského jara na nás čeká tradičně Smetanova Litomyšl a pak poprvé zavítáme na hudební festival do Znojma, kde budeme hosty Pavla Šporcla, garanta akce. Ten s námi také sólově vystoupí. V srpnu jedeme na festival do Českého Krumlova a v září vystoupíme na Dvořákově Praze.      

A kam vyjedete s vaším Dvořákovým triem? 

Čekají nás také krásné koncerty, například v létě budeme hrát v Německu Beethovenův Trojkoncert, na to se moc těšíme. A budeme se připravovat na zahajovací koncert naší komorní řady, kde s triem vystoupíme. 

Nejen PKF, i vaše Dvořákovo Trio má letos výročí, založili jste ho s Ivo Kahánkem a Tomášem Jamníkem před patnácti lety. 

Začínali jsme v podstatě ještě o něco dřív, v roce 2000, když jsem končil konzervatoř. S Ivošem a mým spolužákem z konzervatoře cellistou Ondrou Cibulkou jsme byli dokonce druzí na soutěži Beethovenův Hradec. Jenže já pak odjel studovat na čtyři roky do Ameriky, takže trio přestalo existovat. Až když jsem se vrátil, řekli jsme si, že by bylo škoda v tom nepokračovat, a s Ivošem jsme oslovili Tomáše Jamníka, jestli by s námi nechtěl hrát. 

Každý z vás tří je osobnost a výsostný sólista, jak “mezilidsky” fungujete tolik let spolu?

Jsme určitě partneři. I když se občas objeví nějaké třecí plochy – vždyť osobní styl každého z nás je jiný, ovlivňují nás různé faktory a rozdílné zkušenosti. Ale už se natolik známe, že dokážeme vždycky najít společnou řeč. A po několikerém ohrání se ty třecí plochy dostatečně obrousí a některé jinakosti do sebe natolik zapadají, že to pak ani moc nechceme měnit. Známe se tak dobře, že některé věci si už ani nemusíme říkat, stačí jenom lehce vytušit, nebo se na sebe jen podívat a mít uši nastražené. Samozřejmě u repertoáru, který se zkouší nově, je prostor pro debaty a názorové výměny, ale nepohádáme se kvůli tomu. Jen někdy bývá debata citově zabarvenější. Ale to je zdravé a vždycky se dohodneme.
 
Všichni tři se podílíte na instituci zvané Akademie komorní hudby, můžete přiblížit, oč v její činnosti jde?

Vzniklo to z impulsu našeho cellisty Tomáše Jamníka, který měl ještě jako student v Německu možnost participovat několik let na stipendijním programu Villa Musica. Tam jsme s triem také účinkovali. Tomáš se po zkušenostech z Německa rozhodl, že by stálo za to podpořit význam komorní hry a umožnit našim studentům něco podobného, co provozuje německá Villa Musica. Tedy nejen studium a práci na bázi lektorské, tedy že mají běžné hodiny a kantor jim k tomu něco řekne. Ale také tím způsobem, že soubory se dávají dohromady ad hoc na základě konkursů a  lektor nebo pedagog je také součásti ansámblu. To znamená, že s nimi aktivně hraje, aktivně je může vést a inspirovat. A naopak – i studenti mohou inspirovat lektory. Takže je to takové společné tvoření. Tomášovi se povedla i ta úžasná věc, že částečně propojil Akademii komorní hudby s německou Villa Musicou, němečtí studenti nebo lektoři přijedou sem k nám a čeští studenti zase do Německa.
 
Na začátku jsme připomněli vaše hudební rodinné zázemí; jestlipak se někdy dostanete s tatínkem a bratrem společně na koncertní pódium?

S tatínkem už moc ne. Poslední dobou už veřejně nevystupuje, věnuje se pedagogické práci. Přesto ho teď vytáhnu na pódium na koncertě při interpretačních kursech v Soběslavi, kde oba budeme vyučovat. Bývá tam zahajovací koncert lektorů a na něm budeme spolu hrát houslová dua. S bratrem se nám to daří poměrně častěji, ale bývá to spíš nárazově, on je hodně vytížený v Bennewitzově kvartetu a kromě toho učí na hudebním Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy… Loni se nám podařilo uskutečnit společný večer, hráli jsme spolu houslová dua i dua pro housle a violu – Jakub hraje totiž často i na violu. Když můžeme společně vystupovat, je to pro nás vždycky svátek. 

Foto: Petra Hajská, Pavel Hejný, Milan Mošna