středa, 23 září 2020 09:32

Alžběta Poláčková: Hrozně mě baví práce na detailech

Autorka:

„Práce Roberta Carsena je poctivá, ale současně uctivá – k tomu dílu a ke skladateli jako takovému.“

„Dostala jsem se na pozici, že dělám a zpívám, co chci, což je prostě nádhera, plní se mi jeden sen za druhým.“

„Musíme se snažit překonat tuhle těžkou dobu ve zdraví a síle a vzít si z toho třeba nějaká pozitiva do budoucna.“

 

201

 

Se sopranistkou Alžbětou Poláčkovou jsme se potkaly nedlouho před plánovanou premiérou Janáčkovy opery Osud, jejíž nastudování pro pondělní uvedení na Festivalu Janáček právě v Brně finišuje. Když mě v dopoledních hodinách přivítala ve své šatně, měla už za sebou jeden rozhovor a před sebou zkoušku, přesto si se mnou ochotně povídala – o brněnské inscenaci a spolupráci s režisérem Robertem Carsenem, o svém pražském angažmá, o přejíždění mezi Prahou a Brnem, o zkušenostech a pocitech z uplynulého jara… a za pětadvacet minut jsem si na diktafonu odnášela materiálu na sedm stran… Ostatně – be my guest…

Příležitost setkat se v Brně máme vlastně jen díky tomu, že tu momentálně studujete Mílu v Janáčkově Osudu. Kolik času jste kvůli této roli strávila a ještě strávíte v Brně?

Do premiéry už tu v podstatě strávím skoro všechen čas. Když mám nějaký den volno, což je třeba neděle – zrovna tento víkend zkoušíme i v sobotu, tak jedu na skok do Prahy. Taky mám v Praze mezitím ještě jedno představení, Jenůfu, ale jinak budu v Brně prakticky pořád.

Korepetovat jste mohla v Praze?

Ano, protože korepetitor Mark Pinzow je současně korepetitorem v Praze i v Brně, čili můžeme zkoušet repertoár pro obě divadla tam i tady. Mark je nepostradatelný pomocník většiny pěvců jak v Praze, tak v Brně. Má bohaté zkušenosti z největších operních domů po celém světě a umí je laskavou formou předat dál. Díky Bohu za něj!

Jezdíte po D1?

Jezdím, bohužel, po D1 – a je to šílený!

Řídíte sama?

Řídím a musím říct, že mě to čím dál tím víc vyčerpává. Zvlášť, když jedu na otočku. Snažím se těmto extrémním přejezdům vyhnout – že mám zkoušku v Brně a večer představení v Praze – to se stává opravdu výjimečně, ale někdy to bohužel jinak nejde. Navíc se kvůli této zvláštní době změnil dramaturgický plán, spousta akcí se z jara přesunula na podzim. Například Její pastorkyňa nebo natáčení CD Výlety páně Broučkovy – to všechno přibylo a zasáhlo to do inscenace Osudu, takže se plány musely předělávat. Obě divadla si musela vzájemně vyjít vstříc.

Nicméně premiéra Osudu zůstala na svém místě?

Ano, s tím se nehýbalo, jen do toho přibyly povinnosti, které mám vůči Národnímu divadlu v Praze, kde jsem zaměstnaná.

 

200

 

Tato inscenace je pro Brno výjimečná také tím, že se Festivalu už poněkolikáté podařilo ulovit režiséra Roberta Carsena. Už jste s ním dřív spolupracovala?

Potkali jsme se před pěti lety v Paříži v opeře Bastille, kde jsem zaskakovala Žínku v Rusalce, která se jim tam čtrnáct dní před premiérou zranila, takže mi volali a těch čtrnáct dní jsem dozkoušela. Tam jsme se potkali s Robertem Carsenem poprvé, ale vzhledem k tomu, že inscenace byla už téměř hotová, dozkoušeli to se mnou asistenti.

A ta současná spolupráce?

Tady pracuje opravdu Robert Carsen, a to naplno, a celá inscenace vzniká z jeho rukou. A je to krásná práce. Já jsem se na to hrozně těšila, byla jsem zvědavá, jak taková hvězda pracuje a jestli se ta práce bude v něčem lišit a v čem. Robert velmi ctí hudbu i libreto, pracuje s každým slovem, řešíme vztahy jednotlivých postav… nesnaží se vymýšlet zbytečnosti, prostě poctivě pracuje s tím, co Leoš Janáček s libretem Fedory Bartošové vytvořil.

Jeho inscenace jsou v současné době poměrně populární. Můžete prozradit, čím by zrovna tato inscenace mohla být pro diváky přitažlivá?

Mě osobně hrozně baví práce na detailech. Příběh i opera jsou vlastně krátké, není tam na první pohled moc zápletek, ale když člověk začne jaksi odloupávat vrstvy a jde po detailech jednotlivých postav a vztahů, tak je tam toho strašně moc – a hrozně mě baví, že jdeme touto cestou. Robert chce přesně vědět význam všech slov, co říkáme, a podle toho staví příběh. Nesnaží se vytvořit tam ještě něco dalšího, prostě to chce udělat tak, jak to Janáček napsal a myslel. Jeho práce je poctivá, ale současně uctivá – k dílu a ke skladateli jako takovému.

Což je poměrně výjimka…

Což je výjimka. Já jsem si říkala: „Jak to bude?“ Znám jeho inscenace, líbí se mi a vím, že nikdy nejsou nějak pohoršující nebo avantgardní. Ale přece jenom jsem nevěděla, jakou cestou se vydá, jestli tam nebude hledat třeba další příběh – osud za osudem, ale ta práce je krásná.

Když jste říkala, že chce znát význam každého slova – to ale u Janáčka není tak jednoduché přeložit…

Není – zvlášť v tomhle libretu s takovými slovními obraty! Obdivuju oba kolegy tenoristy (role Živného je rozdělena do dvou postav), kteří jsou oba cizinci, že se to naučili. Určitě to nebude jako od rodilého mluvčího, ale udělali obrovský kus práce. Robert Carsen má dva překlady, ale stejně je v nich spousta chyb. Takže my mu vlastně až během zkoušek kolikrát vysvětlujeme, co tím míníme – aby mohl děj postavit tak logicky, jak chce. A opravdu pracuje s každým detailem.

 

202

 

Takže se můžeme těšit na velmi propracovanou inscenaci.

Troufám si říct, že ano. Pokud se nám podaří všechny zmíněné aspekty naplnit, poskládat všechny ty malé střípky do mozaiky Gesamtkunstwerku, tak doufám, že to tak bude.

Už jste zmínila své angažmá v pražském Národním divadle, kde jste od roku 2003…?

Myslím, že ano.

To je sedmnáct let! Pro mnohé lidi by to v zaměstnání hrozilo upadnutím to určitého stereotypu či nudy. Myslíte, že se to může stát i v takovém tvůrčím prostředí, jako je divadlo? Pociťovala jste někdy něco podobného?

Když říkáte sedmnáct let, to zní jako hrozně dlouhá doba, ale je to tak. A pravdou je, že jsem měla párkrát pnutí odejít, ale většinou to souviselo se změnou vedení, kterých jsem tam už taky zažila několik, ale nakonec jsme si vždycky našli společnou cestu a společnou řeč. Já se snažím na sobě pracovat, odevzdávat co nejlepší výkony, být poctivá, uctivá a upřímná, nikdy nechodím klepat na dveře a ptát se, jestli by pro mě nebyla role v inscenaci, která se bude dělat příští rok – to je mi prostě proti srsti! Jsem šťastná a vděčná za to, že mohu zpívat tak krásné role právě v Národním divadle v Praze. Dostala jsem se na pozici, že dělám a zpívám, co chci, což je prostě nádhera, plní se mi jeden sen za druhým – takže by mě pálilo dobré bydlo, kdybych měla zaječí úmysly. Zároveň mám v Praze rodinu, takže delší výjezdy nepřipadají v úvahu. Nabídky ze zahraničí sice byly – strávila jsem například tři měsíce v opeře v Glyndebourne v Anglii, ale tam jsem brala rodinu s sebou a divadlo mi vyšlo vstříc, že mě pustilo na tak dlouhou dobu, ale jinak jsem strašně ráda, že v Praze můžu zpívat.

Specializujete se vyloženě na operu a koncertních projektů máte spíš pomálu?

Dělám koncerty a baví mě to, ale nedělám toho moc. Nemám stálou agenturu, která by mě zastupovala, a co si budeme povídat – je to malej rybník, je tu pár agentur, co prosazují své lidi, a opakuju: nechodím nikam si říkat o věci, takže co přijde – ne, že bych brala všechno –, ale z koncertního repertoáru se snažím brát většinu, pokud mám volno. A hrozně mě to baví – písňové cykly i duchovní hudba. To bych ráda dělala víc.

Když to čas umožní…

Samozřejmě, musí to zapadnout do divadelního diáře.

 

206

 

Když teď máte přesunuté inscenace z jara, co všechno vás v Praze čeká za role?

Hlavně se na září přesunuly české opery – září je propagované jako měsíc české opery. Pro mě tak přibyly dvě Jenůfy a již zmiňované natáčení Broučka, ale to už máme tak nějak pod střechou. Nedotočili jsme to celé kvůli karanténě sboru, chybí nám vlastně pár taktů, protože na poslední frekvenci už nedorazil celý sbor, takže jsme to nemohli dodělat. A tady mám zrovna na klavíru Mimi, protože za měsíc vstupuju do Bohémy ve Státní opeře, tak se snažím využít každou volnou chvilku a dostat roli do hlavy i do „krku“.

Čili využíváte každou volnou minutu…

No, tím, že tady v Brně nemám rodinu, jsem tady jako na dovolené. Sice pracuju, ale mám mezi zkouškami spoustu času. Většinou běžím domů, vyperu tři pračky, uvařím a odvezu na kroužky, ale tady mám vlastně spoustu času pro sebe.

Vaše cesta ke zpěvu ale nebyla tak úplně přímočará – vystudovala jste gymnázium, po něm šla na pedagogickou fakultu a na HAMU vás vzali napotřetí.

Ano, je to tak.

To ale hovoří o dost silném zapálení pro zpěv a přesvědčení, že to je to pravé… ostatně jako o určité bojovnosti nebo zarputilosti povahy jít si za svými cíli…?

Asi jo… ale je pravda, že jak jsem tam šla potřetí, říkala jsem si: „Už sem jdu naposledy, příště se na to vykašlu. Do třetice všeho dobrého a stačí.“ Hodně mě do toho tlačila moje profesorka zpěvu, která byla přesvědčená, že není jiná cesta. Já jsem o tom v té době zas tak přesvědčená nebyla – zajímala mě spousta věcí, opera nebyla na prvním místě, ale vlastně jsem nevěděla, co dalšího bych dělala. Takže jsem si říkala, že to zkusím, a když mě vezmou, mám zaručeno, že tam budu pět let, a pak se uvidí…

A mezitím jste studovala tu pedagogickou fakultu?

Ano, tam jsem byla ani ne dva roky, protože pak jsem se už dostala na HAMU. Dělala jsem angličtinu s hudebkou a na hudebce nějak těžce nesli, že jsem se dostala jinam, a říkali mi, proč tam ještě chodím, když jsem se dostala na HAMU, takže jsem si na ten poslední půl rok spíš udělala volno.

 

207

 

Takže nějaký bližší vztah k pedagogické dráze vám odtud nezůstal?

To ne…

Neuvažujete, že byste se vydala touto cestou?

Já bych hrozně ráda jednou učila, ale vlastně mám před tím obrovský respekt, protože vím, že naše povolání je celoživotní práce. Nikdy nepřijde okamžik, kdy si řeknu: „Teďka už to umím. Už vím, jak na to, a všechno to dávám.“ Takže je to hrozně zodpovědná věc – pracovat s cizím hlasem, protože mu taky můžete způsobit spoustu špatných návyků, co už pak nejdou odbourat. Teďka na to ještě nemám čas, ale doufám, že v budoucnu se k učení dostanu a budu moct předat zkušenosti někomu dalšímu.

S tou „pedagogickou činností“ trošku souvisí otázka – jak jste prožívala letošní neobvyklé jaro – jako zpěvačka, ale i jako maminka tří dětí?

Ta doba byla hrozně těžká, ale zároveň poučná, pro nás pro všechny. My jsme ten den, kdy přišel zákaz všech akcí, měli orchestrálku na Lišku Bystroušku, další den mělo být představení, a uprostřed té zkoušky přišel dirigent a řekl: „Končíme, zítra už se nehraje, tak nemá smysl zkoušet.“ A bylo to hrozně zvláštní – říkali jsme si: „Aha, tak zítra se ruší představení, tak možná ještě příští týden se nebude hrát.“, ale vlastně nikoho z nás nenapadlo, že se nepostavíme na jeviště půl roku! A děti mi volaly: „Mami, my nemusíme do školy!“„Tak co, budou doma, dva tři dny, týden, dva týdny…“, ale taky, že budou doma půl roku?! Takže jsem se snažila držet nějakou morálku – protože když netušíte, jak dlouho to bude trvat, nikam nesmíte, všechno je zavřeno, ale současně se děti mají učit doma, já bych taky měla cvičit – protože to nejde, dát si měsíc pauzu… Musím říct, že jsem hodně bojovala sama se sebou, abych udržela pozitivní myšlení. Snažila jsem se vytvořit určitý režim – kdy kdo co kam… Nutila jsem děti chodit ven, vždycky jsem je vyvezla do lesa, samozřejmě ony otrávený, protože dvě už jsou starší, tak je procházky moc nezajímají… ale stejně nikam jinam nemohly. Pak jsem byla ráda, když jsme v dubnu měli koncert přenášený live v televizi ze Státní opery, jen s klavírem, kde jsem zpívala Káťu Kabanovou, protože jsem měla práci. Chodila jsem na korepetice a mohla jsem se vrátit do divadla – a to mně hrozně pomohlo, že jsem měla důvod cvičit.

Někde jsem četla, že děti mají tendenci vymýšlet alternativní texty na opery – vymyslely vám nějakou pikantérii i na Osud?

Na Osud ani ne…přiznám se, že tím, jak je Míla krátká role a ještě je to česky, tak jsem se ji naučila asi za dva dny… Navíc po všech nedávno proběhlých operách, například Růžový kavalír a v něm Maršálka, která byla na naučení a zapamatování příšerná – ještě jsem si na to nechala málo času, jak je mým dobrým zvykem, a byla jsem velmi překvapená, jak těžce to do hlavy leze… na D1 ještě většinou po cestě… Zajímavé texty vymýšlejí spíš třeba na Prodanou nevěstu nebo na Rusalku, ale to je myslím nepublikovatelné.

…takže přeci jen studujete i při cestách… v kolonách…

Jasně – klavírák na klíně, muzika naplno a jedu… (smích). No zkrátka Míla šla hrozně rychle. Navíc – nevím, jestli je to Janáčkem jako takovým, ale mně prostě všechny Janáčkovy role do hlavy jdou samy. Já se ho opravdu naučím během chvilky a i se mi zpívá na první dobrou.

 

203

 

To jste mi dobře nahrála – přesně na toto jsem se chtěla zeptat – jak se vám zpívá Janáček.

Skvěle. Musím říct, že čím dál tím lépe.

Kromě něj existuje ještě nějaký další skladatel, kterého máte v oblibě a jehož repertoár vám tak bezvýhradně sedí a je hlasu příjemný?

Hlasu příjemný je určitě Puccini – teď když dělám Mimi, to je takový med. Janáček – to jsou skoky, zvláštní intervaly, krajní pozice, kdežto Puccini je balzám na hlas. Jsem ráda, že můžu střídat různé žánry, to je i pro hlas dobře. Mozart je hlasová hygiena… to mi vždycky říkal můj profesor Tuček a je to tak.

A co takoví skladatelé jako třeba Martinů, o kterém se říká, že i pro lidský hlas píše instrumentálně?

Z Martinů jsem dělala Hry o Marii a Juliettu… K českému repertoáru mám obecně blízko, takže nemůžu říct, že bych s ním měla větší problém. Občas jsou tam intonační záludnosti, člověk si to musí naposlouchat, ale zpívá se mi dobře.

Když to tedy sesumíruji – teď vás můžeme vidět v Brně na premiéře a čtyřech reprízách Osudu, v Praze do toho české opery a pak bude Puccini.

Puccini bude v půlce října a ještě do toho bude tady Libuše a v Praze běží běžný repertoár – mám tam Figarovu svatbu a Rusalku, a začínáme zkoušet Káťu Kabanovou s Calixtem Bieitem. Na to jsem opravdu hodně zvědavá, protože to je hodně avantgardní režisér, od kterého přesně nevím, co čekat… Jen doufám, že budeme moct vzhledem k dnešní zvláštní době všechny tyto plány uskutečnit.

To se možná pan režisér zrovna této opeře vyřádí…

No trošku se toho bojím. Na druhou stranu, já jsem si to vnitřně nastavila tak, že dělám jen věci, kterým věřím. Takže pokud by po mně chtěl něco, co mi nebude sedět nebo co si nedokážu nějak sama zdůvodnit, tak to prostě neudělám. Taky věřím, že naše vedení je natolik inteligentní a vnímavé, že nepustí něco, co by nemělo smysl. A s Calixtem Bieitem jsme se potkali v červnu, kdy tu byl na týden, i s dirigentem Christopherem Wardem, který Káťu bude dělat, mluvili jsme o té inscenaci a vypadá to, že nemá žádné brutální úmysly.

 

210

 

Jestli tomu správně rozumím, čekají vás vlastně samí skladatelé, kteří se vám dobře zpívají – Janáček, Mozart, Puccini…

Doufejme, že ano… ještě aby mozek fungoval, protože největší strašák je pro mě vždycky se to naučit… taky jak to nechávám na poslední chvíli. Takže to je největší problém, pak už se to zpívá dobře, když vím, co mám zpívat… (smích)

Ale v podstatě máte jen důvody se těšit na nadcházející měsíce. Doufejme, že všechna představení proběhnou.

Moc bych to přála nejen sobě, ale hlavně opeře jako takové. Musíme se snažit překonat tuhle těžkou dobu ve zdraví a síle a vzít si z toho třeba nějaká pozitiva do budoucna. Jak se říká: „Všechno zlé je pro něco dobré!“ Přála bych si, aby to fungovalo, aby se lidé nebáli chodit do divadla a aby se to všechno nezastavilo. Protože jaro jsme jako divadla ještě nějak přežili, ale obávám se, že kdyby se to mělo opakovat, bylo by to pro spoustu institucí likvidační. Doufejme, že budeme hrát – i třeba bez sboru, jako jsme například 8. 9. hráli v Praze Jenůfu.

Tak tam to zrovna asi nebyl zas tak strašný zásah…

Udělaly se dva škrty. A já si navíc říkám, že kdyby Janáček žil v této době a čelil tomu, čemu my, tak by byl první, kdo by řekl: „No tak to škrtněte!“ Holt, musíme se s tím nějak popasovat. Tato Jenůfa byla nádherná, všichni jsme do toho šli úplně naplno – první představení po půl roce, proto bylo tak emotivní, jedno z nejsilnějších, co jsem kdy mohla zpívat. Takže si myslím, že to smysl má i za cenu takových obětí.

Tak doufejme, že se vše uskuteční, byť za cenu malých obětí, a že se vám v tom bude dařit. Děkuji!

 

1002

 

Foto: Marek Olbrzymek, V. Kašlík, Ilona Sochorová, www.alzbetapolackova.com

Markéta Ottová

Od útlého věku se věnuje hře na klavír a sborovému zpěvu. Po gymnáziu nastoupila na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudovala učitelství v oboru Hudební výchova a Základy společenských věd a v roce 2019 zde absolvovala doktorský program Hudební teorie a pedagogika. Paralelně s doktorátem nastoupila i ke studiu oboru Dirigování sboru na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, kde nyní pokračuje v navazujícím magisterském studiu a současně také vyučuje na Katedře hudebních a humanitních věd jako externistka. V současné době je sbormistryní Pěveckého sboru Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, asistentkou sbormistra Pěveckého sboru Vox Iuvenalis při VUT v Brně a příležitostně spolupracuje i s dalšími brněnskými sbory. Jako studentka JAMU se podílí na uměleckých projektech akademie, zejména působením v pěveckém sboru HF JAMU a jeho koncerty, ale také jako korepetitorka v Komorní opeře (Flotow, Offenbach, Cimarosa). 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.