„S publikem jde samozřejmě o mnohem silnější zážitek. Ale co se dá dělat…!?“

„Rigoletto je opera z doby, kdy Verdi začal experimentovat, opera, která stojí na rozhraní.“

„Pro mě osobně nejde ani tak o to, jestli inscenace je klasická, nebo naopak moderní. Mnohem důležitější je, jestli je inteligentní.“

Až do 1. března je dostupný na webu České televize záznam představení Verdiho Rigoletta, které se – bez publika – uskutečnilo v sobotu přesně před týdnem v pražské Státní opeře. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, kterým se k premiéře nové inscenace vracíme, se dirigent Vincenzo Milletarì vyjadřuje nejen k Verdiho hudbě a k inscenaci, kterou hudebně nastudoval, ale také k pocitům z dnešní doby. A prozrazuje, co dalšího by vedle italského klasika rád dirigoval.

Takže po roce v Praze… Vzpomínáte na Pucciniho Madamu Butterfly ve Státní opeře?

Samozřejmě, byl jsem tady v lednu a v únoru. Ano. Je to přesně rok.

Od té doby nás potkalo tolik věcí… Asi jste neměl šanci příliš moc normálně pracovat, viďte?

Bohužel. Od té doby, co jsem stál tady v Praze za dirigentským pultem při operním představení, toho mnoho nebylo. V Itálii jsme potom připravovali nějakou inscenaci, ale museli práci zastavit, potom jsem měl v létě několik představení Trubadúra v Itálii a na podzim Rigoletta a Carmen ve Stockholmu, ale vždycky ty projekty nakonec byly přerušeny pandemií. Pražský Rigoletto byl zase po dlouhé době prvním představením s normálním obsazením orchestru a za relativně normálních podmínek. Takže jsou to pro mě velmi významné okamžiky. I když, pravda, bez publika…

Jak významnou roli pro vás přítomnost publika hraje?

Na podzim jsem měl ve Stockholmu několik představení, kdy byla povolena účast jen padesáti a pak nakonec už jenom třiceti lidí v hledišti. Orchestr a sbor byly v běžné velikosti, všichni, včetně techniky v zákulisí, pracovali pro pouhých třicet lidí…! Pochopitelně jsme nepřítomnost těch dalších stovek lidí cítili, s publikem jde samozřejmě o mnohem silnější zážitek. Ale co se dá dělat…!

A když se hraje pro televizi?

Tak nás sleduje v domácnostech spousta lidí! Takže děláme svou práci a doufáme a držíme si palce, že v budoucnu zase nastane doba, kdy bude dovoleno hrát pro plný počet lidí přítomných v divadle. Doufejme! Musím a chci být pozitivní. Tohle přece nemůže trvat navždy.

Když budeme hovořit o Rigolettovi, řekl byste, že je to jedna z Verdiho vrcholných oper? Z kolika nejlepších?

Nechtěl bych uvažovat přímo o tom, jestli nejlepší, nebo nejlepší z kolika… Je to samozřejmě velmi významná Verdiho opera. Verdi napsal hodně oper a jsou tak různé, tak rozdílné… Rigoletto je určitě jedna z těch nejdůležitějších. A pro mě jedna z těch, ke kterým mám opravdu silný vztah. Zajímavé ale je, že jde o operu z doby, kdy Verdi začal experimentovat, kdy začal opouštět vazby k minulosti a začal se hodně hudebně rozhlížet směrem do budoucnosti. Je to opera, která stojí na rozhraní, a to stylově i ryze kompozičně.  

Hovořil jsem s představitelem Rigoletta Danielem Luisem de Vicente o psychologické stránce role a říkal, že pro barytonistu je Rigoletto mimořádně zajímavý úkol, protože musí vyjádřit přinejmenším dva velmi rozdílné charaktery postavy. (Rozhovor je ke čtení ZDE.)

Ano, Rigoletto je hodně zajímavá postava. Verdi velmi dbal na to, aby hudebně odlišil Rigoletta, který je součástí vévodského dvora, od Rigoletta, který je otcem. Tyhle zásadní rozdíly se velmi výrazně odrážejí ve způsobu zpěvu, nezbytném pro vyjádření postavy. Na začátku baví dvůr, víc deklamuje než zpívá, a je jako šašek charakterizován tóninou C dur, případně c moll. Ale když se objeví jeho dcera Gilda, mění Verdi tóninu na E dur nebo e moll. Je to o světle a o temnotě… Tyto harmonické souvislosti vnímám jako velmi důležité. Rigoletto je jasně odlišen pro veřejné a pro privátní prostředí. A ryze vokálně je tomu podobně. Když se snaží chránit svůj vlastní svět, což je Gilda, zpívá úplně jinak…

Jak vnímáte pražskou inscenaci?

Barbora Horáková Joly je velká divadelnice. To, co dělá, má velkou působivost. A jsem přesvědčen, že její Rigoletto je vizuálně mimořádně zajímavý. Pro nás všechny, kteří jsme na inscenaci pracovali, bylo důležité, aby vzniklo dílo, které bude moci přetrvat řadu let. Pro mě osobně nejde ani tak o to, jestli inscenace je klasická, nebo naopak moderní. Mnohem důležitější je, jestli je inteligentní. A jsem přesvědčen, že tahle inscenace, velmi divadelní, taková je…! (Rozhovor s režisérkou najdete ZDE. Reportáž a reflexi z premiéry ZDE. )

Co vás čeká po pražském úkolu?

Všechno je samozřejmě s otazníky. Nacházíme se ve svých životech v okamžiku, kdy jako umělci musíme velmi nezvykle plánovat svou práci pro krátké úseky, ne pro dvě, tři i víc sezón, jako jindy. Teď v pandemii sotva tušíme, co bude za pár týdnů. Takže se musíme – i já se musím – učit zbavovat úzkosti z budoucnosti a užívat si každý drobný krok. V mých plánech figurují koncerty s Tonkünstler-Orchestrem ve Vídni, měl bych se vrátit do Stockholmu k Rigolettovi, měl bych mít provedení jednoho moderního oratoria v Miláně… Spousta věcí už ale byla zrušena, jako třeba moje Butterfly v Kodani, řada projektů je přesunuta do dalších sezon… Takže je těžké říci, co bude teď někdy brzy… a co v nějaké vzdálenější budoucnosti. Tuším, že do léta to rozhodně nebude normální.

A máte nějaké signály k návratu do Prahy?

Rád bych. Musím říci, že pokaždé, když jsem tady, tak si říkám, že bych moc rád zůstal na delší dobu. Praha – i se svým divadlem a orchestrem, se všemi lidmi, kteří v divadle pracuji – je městem, do kterého jsem se opravdu zamiloval. Ale těžko říci, co přesně bude… V současné době žádné divadlo není schopné úplně přesně plánovat.

Vrátil byste se dirigovat Rigoletta?

Určitě rád, Rigoletto je krásná opera, ale rád bych – obecně – objevoval i nová díla a nové skladatele. Mám na svém seznamu řadu věcí, které bych rád poznal a dirigoval…

Například?

Tak třeba Verdiho Maškarní ples. Rád bych také nastudoval Verdiho Dona Carlose… Ale moje úplně nejhlubší přání, velmi osobní, jsou Valkýra a Lohengrin. Dostat se k Richardu Wagnerovi je teď asi moje nejsilnější přání.

V loňském rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz  Puccini nás dojímá operními příběhy mladý italský umělec Vincenzo Milletarì přibližuje svou dosavadní dráhu, vysvětluje, v čem pro něj byly dobré roky studia strávené v Dánsku, přiznává, že teprve z odstupu z ciziny plně porozuměl svým italským kořenům, a zamýšlí se v té souvislosti nad rozdíly mezi Pucciniho a Verdiho operami.

Foto: Jan Pohribný, Národní divadlo, Hana Smejkalová, Roberto Ricca, www.vincenzomilletari.com