Ryzí muzicírování Petra Popelky a Vídeňských symfoniků
„Nadšení hudbou z umělců tryskalo.“
„Asmik Grigorian vládne sladkým, objemným sopránem, schopným nepřeberného množství fines.“
„Dirigent dával najevo spokojenost s výkonem orchestru.“

Dirigent Petr Popelka ve funkci šéfa Vídeňských symfoniků připravil vídeňskému publiku další přitažlivý večer. 19. ledna v sále Musikvereinu koncertoval se svým orchestrem a jako hosta si přizval litevskou sopranistku Asmik Grigorian. Zazněly skladby členů Spolku přátel hudby ve Vídni, skladatelů Gottfrieda von Einem, Richarda Strausse a Franze Schuberta. Koncert byl přijat s nadšením.
Dirigent Petr Popelka se ujal postu šéfdirigenta Vídeňských symfoniků 18. září 2024 koncertem ve vídeňském Konzerthausu. Už tehdy dal najevo, že má v úmyslu této příležitosti naplno využít a orchestr pod jeho vedením hrál s jiskrou a elánem. Tentokrát se koncert konal ve Velkém sále Musikvereinu, ale opět se potvrdilo pevné propojení dirigenta s orchestrem. Radostné nadšení z muzicírování sálalo z pódia a tentokrát zněla hudba skladatelů, kteří všichni patřili do rodiny Musikvereinu, tedy Spolku přátel hudby, jako „vážení členové“.

Zahájila skladba Gottfrieda von Einem (1918–1996), rakouského skladatele, který si vysloužil dokonce v budově Musikvereinu svůj vlastní sál. Orchestermusik, op. 9 z roku 1947 byla poprvé uvedena právě Vídeňskými symfoniky za dirigování Karla Böhma. Skladbu zahajují úderné tympány, následuje pomalý nárůst dynamiky při střídání jednotlivých dechových nástrojů až do energického fortissima celého orchestru. Nářek hobojového sóla uvádí další část, ve které se nad dominantními měkkými smyčci vznášejí zasněné lesní rohy. V dalších dynamických vlnách dospívají v žesťovém plénu do úderného závěru, podpořeného tympány. Publikum bylo nadšené, i když popravdě, skladba je na své časové zařazení poněkud eklektická.
Následovaly Vier letzte Lieder, AV 150 (Čtyři poslední písně) pro soprán a orchestr Richarda Strausse. Operní a symfonický skladatel je známý svou bohatou a barevnou orchestrací, ale i písně psal v průběhu svého života velmi rád. Původně s doprovodem klavíru, ale povětšinou později doprovod zinstrumentoval pro orchestr. Cyklus byl poprvé uveden v roce 1950, po autorově smrti v Londýně. Tři písně jsou na text básníka Hermanna Karla Hesseho, nositele Nobelovy ceny pro literaturu z roku 1946, přičemž je s podivem, že vznikly i přes ideové nesouznění obou umělců. Poslední píseň Beim Abendbrod (U večeře) vznikla na báseň Josepha von Eichendorff.

Interpretkou písní byla Asmik Grigorian, jedna z nejvýznamnějších současných sopranistek. Litevská pěvkyně vládne sladkým, objemným sopránem, schopným nepřeberného množství dynamických i barevných fines, její hlas září průraznou špičkou, přesto má se svým sladkým témbrem i schopnost barevných, měkkých hloubek. S těmi zahájila zvukomalebně první píseň Frühling (Jaro), s textem „In dämmrigen Grüften…” (V temné kryptě…), ale brzy se dostala do širokých výšek, s vokalizací, otevřeným vokálem a s mírným vibratem. Nebylo možné se ubránit sluchové vzpomínce na sopránovou árii Salome. Druhá píseň September (Září) je psaná jako dialog s orchestrem, kdy soprán konvenuje sólovému lesnímu rohu, který převzal vedení hlasu i v závěru písně. Třetí písní je Beim Schlafengehen (Před spaním). Opět melodická linka vystupuje z hloubky, tentokrát kontrabasů a violoncell a zpěv nastupuje o něco později spolu se smyčci, s něhou v pianissimu. Sólové první housle koncertního mistra Dumitrua Pocitariho zářily s jímavou melodií a připravily vstup sopránu v další části, kdy se hlas rozvinul do mocného volumenu s vokalizací, která zahalila text. Napětí v orchestru i ve zpěvním hlasu vystoupalo v táhlé kantiléně v crescendu, kdy opět podkreslily hlas lesní rohy, které postupně „dozpívaly“ melodii až do pianissima. Jako poslední zazněla zmíněná skladba, jako jediná na text Josepha von Eichendorff. Zahájil široký vstup orchestru se zjasněnou melodií v houslích a s měkkými lesními rohy a připravil nástup sopránu. Dojemnou dynamickou práci hlasu, podloženou trylky flétny a pikoly, následovala jímavá kantiléna sólových prvních houslí, podkreslených měkkým lesním rohem. Melodie sopránu se postupně rozvíjela v dynamických vlnách, aby ji posléze přejal orchestr v pianovém napětí, ústícím do tichého závěru, který dodýchal celou skladbu. Nadšené obecenstvo děkovalo za skvělý výkon orchestru a především sopranistce, která přinesla niterný výraz v pěveckém projevu.

Po přestávce opět nastoupil orchestr společně se sopranistkou, aby přednesli další písně Richarda Strausse, tentokrát jako mladého autora. Nejprve píseň s názvem Cäcilie, op. 27/2, druhá z cyklu Vier Lieder für hohe Singstimme und klavier (Čtyři písně pro vyšší hlas a klavír), který později autor zinstrumentoval pro orchestr. Píseň psal mladý autor pro svoji nastávající manželku, zpěvačku Pauline de Ahna, jako svatební dar. Píseň je na slova básníka Heinricha Harta a překypuje dramatičností. Široký vstup orchestru následoval exaltovaný pěvecký part, měkká linie se nesla v širokých, plných tónech, jasné a volné výšky zvonily a píseň ukončil vítězný závěr. Následovala píseň Zueignung, op. 10/1 (Věnování), na slova básně ze sbírky Acht Gedichte aus Letzte Blätter (Osm básní z posledních listů) pro vyšší hlas a klavír, rakouského básníka a právníka Hermanna von Gilm zu Rosenegg. Z juvenilní písně je cítit silné postromantické cítění skladatele, slavnostní i něžné poděkování za lásku, se odvíjí v pomalém, houpavém rytmu. Soprán zněl v legatu a vzpínal se do dechberoucích výšek. Jako poslední zazněla píseň Morgen! (Zítra), která je čtvrtou písní z již zmíněného cyklu, opus 27. Text je z pera Johna Henryho Mackaye, zástupce individualistického anarchismu v Německu. Vstup houslového sóla společně s harfou přinesl nostalgii, ale i zpěvné legato, na které navázala sopranistka jemným pianissimem, které postupně rozvíjela v dynamickém napětí s podkresem orchestru. Publikum nadšeně děkovalo pěvkyni i orchestru a ovace nebraly konce. Přece jen ale byla na programu ještě jedna skladba.

Závěr koncertu tvořila Symfonie č. 7 h moll, D 759 „Unvollendete“, neboli Nedokončená Franze Schuberta. Půvabné, vylehčené dílo geniálního skladatele, narozenéno rodičům, pocházejícím ze Slezska (otec z Malé Morávky, matka ze Zlatých hor), kteří se po svatbě naturalizovali ve Vídni. Zde se Franz Schubert narodil a také ve jedenatřiceti létech zemřel. Je zástupcem raného romantismu a jeho skladby jsou nejen melodické, ale mají i dramatický náboj. Jeho Nedokončenou symfonii zahajuje 1. Allegro moderato nejprve kontrabasy, zní také housle v pizzicatu a následuje něžná a vtíravá melodie ve violoncellech, aby překvapilo náhlé kontrastní fortissimo orchestru. Dál zněl orchestr v postupném napětí a vylehčeně v barevné instrumentaci. Ve velkém sále Musikvereinu se zvuk nesl volně a plně, rozvíjel se v prostoru. Dirigent precizoval výraz, využíval ke zvýšení napětí krátkých odsazení i náhlých akcentů. 2. Andante con moto zahájily lesní rohy a smyčce v pianissimu, jejichž tajemnost umocnily dřevěné nástroje a následně další dechy. Náhlá vřava přinesla drama, lesní roh si vyměňoval city s flétnou a naléhavou melodii smyčců přerušilo hobojové a poté klarinetové sólo. Další vstup zahájil dirigent attacca a orchestrální plochu protkávaly malá sóla dřevěných nástrojů a lesního rohu, aby se přidaly housle a všichni ukončili hudební proud v něžném pojetí.

Emotivní proud hudby naplnil orchestr Vídeňských symfoniků nejen barevností, ale především ryzím muzicírováním, podloženým profesionálním perfekcionalismem. Nadšení hudbou tryskalo jak z hudebníků, tak i z dirigenta, který dával najevo spokojenost s výkonem orchestru. „Je to orchestr skvělých hudebníků a jsem i pyšný na to, že koncertním mistrem je Slovák Dalibor Karvay a v orchestru působí i houslistka Barbora Valečková. Nadšený jsem z dnešního primária, jmenuje se Dumitru Pocitari, je z Moldavska a je tu jen na stáž, ale je boží!” zpovídal se z prvních dojmů po koncertě nadšený dirigent Petr Popelka. Tak přejme dirigentovi i vídeňskému publiku mnoho dalších úspěšných koncertů a těšme se na další.

Foto: Amar Mehmedinovic
Příspěvky od Karla Hofmannová
- Závan Itálie v Olomouci. Díky Kristině Fialové a Moravským filharmonikům
- Vynikající! Zřejmý úspěch brněnské Manon Lescaut
- Krásná harfa, krásná hráčka, krásné jejich spojení. Kateřina Englichová u zlínských
- Štěpán Pácl: Činoherec také myslí hudebně, i když skrytě a možná nevědomě
- Příjemný a pohodový Český filharmonický sbor. Otazník nad tím Piazzollou…
Více z této rubriky
- Nezdolná ženská energie a obdivuhodná Špačkova virtuozita
- Královéhradečtí filharmonici jako salonní orchestr po francouzsku
- Matouš Zukal hypnotizoval Ravelem
- Závan Itálie v Olomouci. Díky Kristině Fialové a Moravským filharmonikům
- Královský ohňostroj královsky a s grácií
- Lukáš a jeho Jana
- Faun v zimě, vlídné Slovácko a rozpačitý výkon sopranistky
- Poutník Jan Amos kráčí po nových cestách opery 21. století
- Do Státní opery se vrátila primadona
- Oheň v duši, oheň v tónu. Hudba jako most mezi emocí a řádem