„Hlas Pavly Vykopalové dokáže hladit, je hebký, ale současně pevný a spolehlivě nosný.“

„Mezzosopranistka Václava Krejčí Housková podala výkon z kategorie ‚nebeský‘.“

„Z mužů své roli dal nejvíc basista Jan Šťáva, jehož Ivan nepůsobil ani trochu jako ušlápnutý poustevník, ale spíše coby energický, činorodý muž, který si je plně vědom svého charismatu a schopností.“

Oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka zaznělo na Svatováclavském hudebním festivalu v Ostravě. Dějištěm koncertu byl Kostel Panny Marie Královny v Ostravě Mariánských Horách. Moravskou filharmonii Olomouc řídil dirigent Jakub Klecker, Český filharmonický sbor Brno připravil sbormistr Petr Fiala. V sólových rolích účinkovali Pavla Vykopalová, Václava Krejčí Housková, Peter Berger, Jan Šťáva a Jakub Rousek.

Je to kříž s tím komponováním, než člověk se do toho vpraví, co to stojí za přemýšlení a studírování, psal Dvořák v době práce na oratoriu Svatá Ludmila svému příteli Antonínu Rusovi. Snad s žádnou svou kompozicí se český mistr nenatrápil tolik jako s obrovitým oratoriem, které psal na objednávku anglického festivalu v Leedsu. Dvořák si prosadil navzdory doporučení Alfreda Littletona český námět ze života české světice Ludmily. Libreto vytvořil slavný básník Jaroslav Vrchlický, který zpracoval téma přijetí křesťanství v Čechách koncem 9. století. Dvořák pracoval s obrovským úsilím a stresové okolnosti se odrazily na jeho nervové labilitě. Dílo bylo přijato rozporuplně: Publikum očarované a dojaté, kritika spíš odměřená. Slavný arbitr Hanslick vytýkal, že se Dvořák snažil „komponovat zpola anglicky“, dokonce i příteli Brahmsovi se zdálo, že Svatá Ludmila je dílem poněkud jiného Dvořáka.

Jako vždy se i zde ukázalo, že kvalitu každého díla prověří až čas, a ten dal za pravdu českému géniovi. Svatá Ludmila je živou součástí hudební praxe, jenom v Ostravě kolosální dílo zaznělo v posledních pěti letech už podruhé: v roce 2016 oratorium Svatováclavský hudební festival uzavíralo a dobře si vzpomínám, jak euforické byly tehdy ohlasy obecenstva. Zapomínáme obvykle na to, co na nás neudělalo dojem nebo co jsme nepovažovali za hodné pozornosti. Dvořákova Svatá Ludmila je dílo, které od první do poslední minuty strhne svou výrazovou silou a vřelostí emocí. Naopak výtky byly v minulosti adresovány poněkud upjatému a bigotnímu libretu Vrchlického, které ovšem Dvořákovu osobnímu krédu konvenovalo. Oratorium Svatá Ludmila nakonec je mnohotvárným i mnohovýznamovým dílem, k němuž si každý může i nemusí najít cestu.

Bez škrtů Dvořákova Svatá Ludmila trvá zhruba dvě a půl hodiny. V Ostravě zazněla zkrácená verze, vycházející z původního znění, nikoli z Dvořákových pozdějších úprav. Škrty se nejvíc dotkly sborových partií, vypuštění některých pasáží však nepoznamenalo dramatickou působivost celku. Český filharmonický sbor Brno má toto oratorium na repertoáru už delší čas. Jeho výkon se také vyznačoval patřičnou jistotou, intonační přesností a zřetelnou výslovností. Dokonale propracované byly fugové pasáže, ale potěšila mne i šetrná dynamická výstavba, která zohlednila srozumitelnost a výstižnost před patosem a přepjatou emocionalitou. Vrcholná pasáž přišla očekávaně v extraordinární Dvořákově parafrázi duchovní písně Hospodine, pomiluj ny, která vyzněla znamenitě. Byl jsem v minulosti svědkem provedení, kdy prudké kontrasty v dynamice vyzněly příliš mechanicky, ovšem v podání Českého filharmonického sboru Brno nesly nádhernou osobitost a upřímný prožitek. Přínos sbormistra Petra Fialy pro poznání duchovní hudby by se měl tesat zlatými písmeny.

Největší úkol ležel na bedrech sopranistky Pavly Vykopalové. Její pojetí Svaté Ludmily bylo neokázalé a ušlechtilé. Bravurní, avšak nikdy exkluzivní a přeforzírované. Mám dojem, že Svatá Ludmila vstoupila do uměleckého bytí této znamenité české sopranistky v pravý čas. Její interpretace ve mně od prvního okamžiku vzbuzovala důvěru, jak se v závěru díla ukázalo, odůvodněnou. Hlas Pavly Vykopalové dokáže hladit, je hebký, ale současně pevný a spolehlivě nosný. Její výkon se rozhodně zařadil k nejlepším kreacím, které bylo dosud možné zaregistrovat.

Jedním dechem je nutné zmínit Svatavu Václavy Krejčí Houskové, která na sebe v poslední době strhává čím dál větší pozornost. Zcela oprávněně! Mezzosopranistka podala výkon z kategorie „nebeské“. Její oduševnělá interpretace byla v příkrém kontrastu ke všem schématům, šablonám a stereotypům. Každé slovo mělo v jejím podání svůj význam a do nejmenších podrobností situovaný kontext. Půvab a barevnost jejího hlasu byla v dokonalém souladu s ideálním výrazem a dokonalou artikulací. Václava Krejčí Housková v sobě měla něco vznešeného, a přitom bolestného. Její velká árie v úvodu druhého dílu V lesích berounských se v mé paměti zařadila do „zlatého fondu“.

Z mužů své roli dal nejvíc basista Jan Šťáva, jehož Ivan nepůsobil ani trochu jako ušlápnutý poustevník, ale spíše coby energický, činorodý muž, který si je plně vědom svého charismatu a schopností. Tomu odpovídal i Štávův temně zbarvený, jakoby ošlehaný bas, který zněl místy drsně a nekompromisně. Zajímavý výkon podal slovenský tenorista Peter Berger, jehož pojetí však mělo v kontextu ostatních sólistů pro mne osobně menší kouzlo. Kdo mne zaujal i na malém prostoru, byl olomoucký tenorista Jakub Rousek, jehož světlý a lahodný hlas potěšil vřelým šarmem a chvějivou přímočarostí.

Uznání si zaslouží také Moravská filharmonie Olomouc. Nerad se dopouštím zobecnění, protože v sobě vždy nesou zjednodušení. Ale, kdo tento orchestr sleduje v dlouhodobé perspektivě, nemohl si nevšimnout, že pod vedením šéfdirigenta Jakuba Kleckera hraje jinak než dříve. Má větší charisma a jeho výkony působí sebevědoměji, přesvědčivěji a plastičtěji ve všech nástrojových skupinách.

Jedno postesknutí na závěr. Každý sakrální prostor má svá specifika a hodí se k určitému typu hudby. Kostel Panny Marie Královny má unikátní barevnost a dlouhou délku dozvuku. Proto svědčí spíše tempově pomalejším kompozicím. Některé partie v nejvyšší dynamice bohužel nevyzněly konkrétně, ale slitě. Berme to jako daň za krásný prostor, v Ostravě totiž lepší možnosti pro velký provozovací aparát nejsou.

Hudba a osobnost Antonína Dvořáka se v minulosti staly předmětem různých, často i neférových sporů a názorových konfrontací. Každopádně svědčí o tom, k jakým absurditám vedlo radikální zjednodušování skutečnosti. Není tomu tak dávno, kdy bylo praktikování křesťanství a tradičních hodnot napadáno jako nějaká slabost a málem i středověká manýra. Dvořák, jak už to u geniálních tvůrců někdy bývá, předběhl svou dobu. Jeho dílo není jen výrazem upřímné víry, ale je prostoupeno i skálopevným vědomím řádu, respektováním správných hodnot a ctností, které nelze umlčet. Je skvělé, že se dnes můžeme vracet i k duchovním kompozicím tohoto velkého mistra a nacházet v nich morální posilu a výraz patriotismu, který stojí na pevných a normálních základech.

Foto: SHF /  Ivan Korč