„Tomáš Netopil se symfonií, kterou dirigoval zpaměti, doslova protančil, ovšem s velkou pozorností, přehlednými gesty a dokonalou znalostí všech detailů této skladby.“

„Z pastorálního charakteru první věty vyzařovaly radostnost, velká energie a jistota smyčců, které precizně vyhrály fráze s až fyzicky prožívaným nádechem před koncem každé z nich.“

„Zimmermannovy úchvatně jemné vysoké tóny, křehký závěr, měkké dechy v orchestru, to vše vyznělo velmi působivě s aspirací na jednu z nejkrásnějších volných vět houslových koncertů.“

Tomáš Netopil završuje své desetileté působení v Essenu. Jakou má tento symfonický a operní orchestr kvalitu, společně ukázali v pátek 19. května na Pražském jaru. Uvedli Dvořákovu „Pátou“; v pražskojarní premiéře Houslového koncertu Edwarda Elgara se zaskvěl Frank Peter Zimmermann.

Tomáš Netopil není na Pražském jaru nováčkem. Připomeňme jen jeho zahajovací koncert v roce 2018. Jako jeden z hlavních hostujících dirigentů České filharmonie se do Prahy vrací pravidelně a s důrazem na český repertoár. Ten ostatně hodně propaguje i v zahraničí. V Essenu uváděl kromě jiného například symfonickou báseň Praga a symfonii Asrael Josefa Suka, Janáčkův houslový koncert Putování dušičky, Hudbu pro Prahu Karla Husy či symfonie Antonína Dvořáka. „Repertoár si záměrně stavím tak, abych zahraničním posluchačům i svému orchestru ukázal víc, než jsou „jen“ Slovanské tance nebo Dvořákova Novosvětská,“ zdůrazňuje dirigent.

Jak Tomáš Netopil nahlíží na Dvořákovu Symfonii č. 5 F dur jsme slyšeli v druhé části pátečního koncertu. Dílo, které – jak je známo – završuje řadu raných autorových symfonií a stojí na počátku jeho vrcholných orchestrálních děl, vzniklo v roce 1875, skladatel je pak revidoval v roce 1887. Shodou okolností si častí návštěvníci koncertů mohou vybavit provedení této symfonie Českou filharmonií se sirem Johnem Eliotem Gardinerem letos v únoru. Je nefér srovnávat první český orchestr, který má Dvořáka v genech, a zahraniční orchestr, byť vedený českým dirigentem. Jedno srovnání si ale dovolím. Essenští nedosahují tak zářivého, vroucného zvuku jako čeští filharmonici, ale svým smyslem pro detail, perfekcionismem a citem pro přehlednou výstavbu díla si vydobyli v Praze respekt.

Z pastorálního charakteru první věty Allegro ma non troppo vyzařovaly radostnost, velká energie a jistota smyčců, které precizně vyhrály fráze s až fyzicky prožívaným nádechem před koncem každé z nich. Pozorně hrály dechy, které podpořily kompaktnost a plasticitu zvuku a podílely se na vyniknutí různých detailů, jež se někdy stírají. Detailní vypracování a přehledná výstavba byly jednoznačným kladem tohoto provedení. Tomáš Netopil se symfonií, kterou dirigoval zpaměti, doslova protančil, ovšem s velkou pozorností, přehlednými gesty a dokonalou znalostí všech maličkostí. Totéž platí i pro druhou větu Andante con moto, zádumčivější, s autorovým návodným „espressivo e dolente“ (výrazně a bolestně). Po mém soudu vyzněla ještě lépe než první věta – zvukově i výrazově byla šťavnatější, s nádherně rozklenutým závěrem. Attacca připojené Scherzo zahráli essenští ve shodě s přáním autora radostně, vitálně, pozorně rytmicky, s citem pro kontrasty v barvě i dynamice. Zvukově příjemně vyšly kontrasty houslí a hlubokých smyčců. Čtvrtá věta Finale. Allegro molto vyvrcholila ve strhující závěr, energický, přehledný, zvukově nesetřený.

Netopilovo uchopení Dvořáka bude jistě patřit k ozdobám letošního pražskojarního festivalu. A jak už to tak bývá, výbuch nadšení vyvolal přídavek – předehru ke Smetanově Prodané nevěstě. V čem jiném by se mělo také těleso, které má i operní povinnosti, v Praze zaskvít! Tak dokonalé provedení lze slyšet málokdy. Ve vysokém tempu zahraná smyčcová introdukce, pak radostné rozevláté téma, zlyričtění… V podání Essenských filharmoniků to byla smetanovská ouvertura par excellence!

Záměrně jsem si nechala na závěr reflexi první části večera. Pro mě osobně představovala velké očekávání, které bylo naplněno. Jeden z nejlepších houslistů současnosti Frank Peter Zimmermann hrál Koncert pro housle a orchestr h moll, op. 61 Edwarda Elgara. Jak se většinou zmiňuje, Elgar je dnes zejména autorem Variací Enigma a Violoncellového koncertu, ten houslový stojí pro svou náročnost a délku poněkud v pozadí, i když má také svou pozoruhodnou historii a je mezi špičkovými houslisty oblíbený. Elgar ho napsal na objednávku Fritze Kreislera, který ho také v roce 1910 v Londýně poprvé zahrál. K nahrávce však nedošlo, a tak na prvním záznamu této skladby z roku 1932 slyšíme mladého Yehudi Menuhina. Vlastní život tohoto koncertu je pozoruhodný. Elgar ho měl v obzvláštní lásce, asi jako jediné ze svých děl. Zmiňuje se, že v druhé polovině minulého století, kdy začal upadat zájem o Elgarův neoromantismus, byl tento houslový koncert jednou z prvních skladeb, která poté znovu upoutala pozornost interpretů i publika. Na přelomu století existovalo již zhruba dvacet jeho nahrávek a v roce 2010, kdy se připomínalo sto let od jeho vzniku, se interpreti doslova předháněli, kdo ho zařadí do repertoáru. Velkou zásluhu na jeho světové popularitě měl tehdy Nikolaj Znajder.

Elgarův houslový koncert patří ke stálému repertoáru Franka Petera Zimmermanna. V rozhovoru pro časopis Harmonie o něm řekl: „Elgarův houslový koncert je mimořádný, je to jeden z nejtěžších houslových koncertů. Jak pro houslistu, tak pro orchestr. Naposledy jsem ho hrál před dvaadvaceti lety, potom jsem ho odložil. Před dvěma roky jsem se rozhodl, že se k němu vrátím. Věděl jsem, že jsem díky němu dozrál jako houslista. Chtěl jsem k té skladbě znovu najít respekt.“ Elgarův houslový koncert je hudebně bohatý, oplývá bezpočtem motivů a hudebních nápadů, slyšíme v něm typicky elgarovské ztvárnění britské imperiální hrdosti i neoromanticky dojemnou hudbu přinášející intimní momenty. Houslisté se v něm musejí vyrovnávat s velkými technickými nároky, navíc téměř padesátiminutové dílo vyžaduje maximální soustředění a zaujetí. Ani Frank Peter Zimmermann neponechal nic náhodě a jistil se pultem s notami, přestože hrál zpaměti. První věta Allegro začíná dlouhou orchestrální expozicí, neoromanticky rozevlátou, jejíž první téma pak přebírá sólista. Slyšet, jak Zimmermannovy „stradivárky“ vyzpívávají lyrické téma, vzápětí se vzbouří ve virtuózní smršti a posléze se zase ponoří do souhry s orchestrem, je pro posluchače vzrušující. I když se musím přiznat, že v dlouhé první větě byla místa, kde jsem ztrácela koncentraci. S přibývajícími minutami mě ovšem toto dílo pohlcovalo stále víc a víc, zásluhu na tom měli nejen skladatel, ale i (nebo především?) sólista a dirigent s orchestrem. Orchestr hrál plným, přesto nepřehlušujícím zvukem, Tomáš Netopil se obracel k sólistovi s respektem a kolegialitou, vzájemné partnerství a porozumění bylo viditelné i slyšitelné. Na začátku druhé věty Andante slyšíme vroucného melodika Elgara, orchestr rozeznívá klenutost melodie, do toho vpadají housle, které jako by oponovaly, ale nakonec se s orchestrem smíří a jdou s ním ruku v ruce. Zimmermannovy úchvatně jemné vysoké tóny, křehký závěr, měkké dechy v orchestru, to vše vyznělo působivě s aspirací na jednu z nejkrásnějších volných vět houslových koncertů. Začátek třetí věty Allegro molto zní až razantně, je to sled hudebních nápadů, orchestr se ukazuje v tom nejlepším světle, orchestrace vrcholí – a vtom přichází kadence, kterou provází skoro neslyšné drnkání smyčců, zahraná nepopsatelně přitahujícím způsobem, s lehkostí pohrávající si s tónem, melodií, technikou. Protahované trylky ústící do pianissima asi bude mnoho z nás dlouho slyšet.

Evidentně spokojený Frank Peter Zimmermann přidal publiku Sarabandu h moll Johanna Sebastiana Bacha, kterou dovršil své úspěšné pražskojarní vystoupení.

———-

Rozhovor s Tomášem Netopilem čtěte pod titulkem Deset let v Essenu bylo velice vydatných a obohacujících.

*******

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská