„Ze Schubertovy hudby doslova prýštila radost a dobrá pohoda.“

„Menuet vyzněl pod Schiffovými prsty přímo pohádkově.“

„Publikum nechtělo charismatického umělce pustit z pódia.“

Sir András Schiff, jeden z nejvýznamnějších současných pianistů, se u nás těší mimořádné oblibě. V Praze ho máme možnost slyšet poměrně často, Česká filharmonie si jej v minulé koncertní sezóně dokonce vybrala za rezidenčního umělce. Na koncertě, který uspořádal Český spolek pro komorní hudbu v Rudolfinu v pondělí 17. února, vystoupil Schiff s Komorním orchestrem České filharmonie nejen jako sólista, ale také jako dirigent. Na programu koncertu byla díla vídeňských skladatelů, kteří jsou Schiffovi obzvláště blízcí: Ludwiga van Beethovena, Wolfganga Amadea Mozarta a Franze Schuberta. O tom, že se jednalo o prvořadou uměleckou událost, svědčila skutečnost, že vstupenky byly beznadějně vyprodané dlouho dopředu. 

V úvodu večera zazněla předehra Coriolan, op. 62, kterou Beethoven napsal ke stejnojmenné tragédii Josepha von Collin. Její hlavní hrdina, římský generál Gaius Marcius Coriolanus, je postava značně rozporuplná a nijak zvlášť sympatická. Z touhy po pomstě se spojil s Volusky, nepřáteli Říma, oblehl Řím a chystal se ho zničit. Od útoku na město upustil teprve tehdy, když jej o slitování přišel poprosit průvod římských žen s Coriolanovou matkou a manželkou. Collinova hra končí Coriolanovou sebevraždou.

Beethoven ve své předehře pracuje se dvěma výraznými tématy: první – neklidné a útočné – je považované za téma samotného Coriolana, druhé – zpěvné a lyrické – bývá vnímáno jako téma žen prosících o milost. Schiff pojal skladbu velmi dramaticky. Strohé fortissimové úvodní akordy působily téměř agresivně, skoro jako by se jednalo o nějaký horor. V „Coriolanově“ tématu bylo cítit jak urputnost, tak určitou nejistotu. „Ženské“ téma, které se objeví nejprve ve smyčcích a krátce nato přechází postupně do dechů, znělo líbezně, ve smyčcích opravdu jako pohlazení. Schiff po celou skladbu hojně využíval prudkých dynamických kontrastů, které výrazně posilovaly její dramatičnost. Velice sugestivní byl závěr díla, kde po kratičkém tichém připomenutí obou témat uzavřel Schiff celý Coriolanův tragický příběh třemi přízračnými pizzicatovými akordy.

Po předehře Coriolan uvedl Schiff kompozici naprosto jiného ražení: Symfonii č. 6 C dur, D 589 Franze Schuberta. Skladatel ji vytvořil ve svých jednadvaceti letech a melodickými nápady v ní hýří málem až marnotratně. Symfonie začíná pomalým úvodem, který svou fakturou i vyzněním připomíná Beethovena, ale následující tok hudby je už nezaměnitelně schubertovský. Ze skladby doslova prýští radost a dobrá pohoda… a András Schiff tu byl evidentně ve svém živlu. Dirigoval nejen rukama, ale v komunikaci s orchestrem mnohdy využíval i mimiku. Po celou symfonii se na všechny vlídně usmíval a byl to úsměv tak bezelstný a upřímný, že se, jak skladba plynula, nakonec usmívali i hráči (a to se opravdu vidí jen zřídkakdy). Schubert v této symfonii pracuje velice nápaditě s nástrojovou sazbou, přičemž bohatě využívá dechy. V celém díle je pak bezpočet míst, kde Schiff nechal vyznít dechy v celé jejich kráse, kupř. hned hlavní téma první věty, jež svěřil skladatel nejprve samotným dřevům. Schiff dovedl také všechny dechy náležitě ocenit, když je při děkovačce vyvolal jako první. Ale neméně krásně zněly i smyčce; téma variační druhé věty bylo něžné a dojemné jako vzpomínka na cosi dávného a hezkého. Krajní části Scherza byly sympaticky vylehčené a propluly v živém, ale uměřeném tempu. Trio se zdůrazněnými přiznávkami ve smyčcích mělo rozkošně rustikální nádech. Z hlavního tématu finální věty, o které se zpočátku dělí smyčce s dřevy, opět dýchala pohoda, a dva prostinké „venkovské“ popěvky, které ve větě několikrát zazněly, byly prostě neodolatelné. 

Druhou polovinu večera vyplnil Mozartův Klavírní koncert č. 9 Es dur, K 271, zvaný „Jeunehomme“. András Schiff v něm vystoupil ve dvojroli, jako sólista a jako dirigent. Umělec si pro tuto produkci nechal do Rudolfina dopravit své vlastní křídlo, nádherného Bösendorfera, v němž se uvnitř lesknou iniciály majitele AS. Nástroj nejenže krásně vypadá, ale – jak se během večera ukázalo – má pro Mozarta přímo ideální zvuk: jeho tón je měkký, znělý, obdivuhodně tvárný a Schiff s ním umí mistrně zacházet. Už v první větě jsme mohli ocenit klavíristovu lehkou a bezpečnou techniku i to, s jakou samozřejmostí a s jakým nadhledem hraje. Se stejnou samozřejmostí a s nemenším nadhledem ovšem také dirigoval. Mollová volná věta plynula tiše, klidně a byl v ní cítit nádech jakéhosi zvláštního smutku. Mimořádnou pozornost si v této větě zasloužila svěží a vzdušná ornamentika. Finální Rondo hrál Schiff v úžasném tempu a opět s takovou nonšalancí, jako by na světě nebylo nic snadnějšího. Do závěru kadence před rozsáhlou menuetovou epizodou vložil klavírista neuvěřitelnou dávku napětí, samotný menuet pak vyzněl pod jeho prsty přímo pohádkově. A když se po kadenci, která uzavírá menuet, znovu objevilo v klavíru hlavní téma, měl jsem pocit, že ho Schiff hraje ještě rychleji než na začátku věty. 

Mozarta v této kvalitě slýcháme jen vzácně, a tak nebylo divu, že publikum nechtělo charismatického umělce pustit z pódia. Schiff se mnohokrát děkoval, přičemž pokaždé vcházel na pódium s pokorně sepjatýma rukama a s vlídným úsměvem (tak jako ostatně po celý večer). A nakonec se přece jen nechal pohnout k přídavku a zahrál Schubertovo lyrické Impromptu č. 3 Ges dur z opusu 90. Kouzelně vyzpívaná melodie nad tiše zvlněným akordickým doprovodem byla krásnou tečkou za jedinečným večerem.

Foto: Petra Hajská / Česká filharmonie