„Stejně jako Šostakovič či Prokofjev se Weinberg snažil hrát – po svém – s totalitním režimem jakousi hru.“

„Zdálo se mi, že Weinbergovým hlavním problémem byla snaha zachytit toho co nejvíc a podrobně rozpitvat emoce všech postav, místo toho, aby se snažil sledovat nějakou zhuštěnou dramatickou linku.“

„Jednoznačně dominantním výkonem večera byla kreace ukrajinského tenoristy Bogdana Volkova v roli Myškina.“

Salcburský festival letos uvádí operu Mieczysława Weinberga Idiot, podle Dostojevského románu. Je prezentována jako velký objev, ale po zhlédnutí představení o tom nejsem přesvědčena.

Mieczysław Weinberg byl polsko-sovětský skladatel, jehož život by sám o sobě vydal na román. Narodil se do polské židovské rodiny roku 1919, ve třicátých letech studoval hudbu, ale po přepadení Polska Německem a započetí systematického pronásledování Židů se jeho život obrátil naruby.

Weinberg se dal na útěk východním směrem, kolem sebe viděl umírání jiných uprchlíků, netušil, co je s jeho rodinou. Dostal se do Minsku, kde získal sovětské občanství a pokračoval tu ve studiích, po napadení SSSR odjel do Taškentu, kde se mu dařilo uchytit v místním orchestru. Poté přesídlil do Moskvy, kde se roku 1943 poprvé setkal s Šostakovičem, s nímž se až do konce jeho života přátelil.

Weinbergova hudba byla ceněna, ale po válce přišlo na Stalinův příkaz tažení proti formalismu, Weinberg byl začátkem roku 1953 zatčen a na svobodu se dostal až po Stalinově smrti – tedy naštěstí ještě téhož roku. Psal pak hodně hudbu k filmům i animovaným snímkům. Až dlouho po válce, roku 1966, kdy se poprvé znovu podíval do Polska, zjistil, že z celé své rodiny holocaust přežil jako jediný…

Stejně jako Šostakovič či Prokofjev se snažil – po svém – hrát s totalitním režimem jakousi hru. Měl štěstí aspoň v tom, že přežil stalinismus a v době Chruščova i Brežněva se těšil relativní vážnosti. V jiných zemích východní Evropy, včetně rodného Polska, byla jeho díla uváděna jen výjimečně, na západě vůbec. Dožil se ještě rozpadu Sovětského svazu, zemřel jen pár let poté roku 1996.

Zájem o jeho tvorbu ve světě probudila opera na téma holocaustu Pasažérka, která poprvé zazněla roku 2010 na festivalu v Bregenzu, o tři roky později byl v Mannheimu uveden Idiot. Teď ho tedy zařadil do programu i Salcburský festival, jenž za letošní téma zvolil revoltu, nikoli ale ve smyslu masové revoluce, nýbrž jednotlivců, kteří se nějak vymykají okolní společnosti.

Takovým jedincem je i Dostojevského kníže Myškin, jakýsi moudrý blázen, neschopný lží, intrik a podlosti a chtějící napravit svět soucitem a láskou. Osudným se mu stane setkání s neurvalým Rogožinem na cestě vlakem ze švýcarského sanatoria, kde si Myškin léčil epilepsii. V Sankt Petěrburgu navštíví vzdálenou příbuznou a její tři neprovdané dcery. O jednu z nich, Aglaju, jeví zájem, současně ale chce zachraňovat z morální propasti Nastassju, ženu nevalné pověsti, po níž touží i Rogožin. Ten ji nakonec probodne.

Operní verze Dostojevského díla, na níž Weinberg pracoval v letech 1986–1987, trvá s jednou pauzou téměř čtyři hodiny a pro mne osobně se většinu času nudně vlekla. Opera totiž není román… Zdálo se mi, že Weinbergovým hlavním problémem byla snaha zachytit toho co nejvíc a podrobně rozpitvat emoce všech postav, místo toho, aby se snažil sledovat nějakou zhuštěnou dramatickou linku. Výsledkem je předlouhá a přelidněná opera. Hudebně se Idiot pohybuje někde v oblasti postromantismu, v uvolněné, ale ne zcela rozpuštěné tonalitě, a sestává z nekonečných deklamací jednotlivých postav, příslušníků ruské vyšší společnosti.

Vídeňské filharmoniky v představení 18. srpna řídil ukrajinský dirigent Oleg Ptašnikov, neboť dirigentka Mirga Gražinytė-Tyla, jež operu nastudovala, onemocněla. Orchestr hrál, jak umí, to jest vysoce kultivovaně, ale bez otupení dramatičtějších pasáží. Ovšem i když pro hudbu dělal co mohl, snaha vyzdvihovat Weinberga vedle Prokofjeva a Šostakoviče mi přijde přehnaná, někde snad lze zaslechnout něco na způsob Šostakovičovy ironie, ale jeho genialitu a cit pro drama Idiot postrádá.

Režisér Krzysztof Warlikowski také dílo příliš neosvětlil. I když na začátku vytvořil atraktivní obraz – na širokém pozadí Felsenreitschule ubíhá krajina jakoby za okénky vlaku, jímž cestují Myškin a Rogožin. Působivá je též paralela mezi obrazem mrtvého Krista a Myškinem ležícím nehybně po záchvatu nemoci, případně závěrečný výjev, kdy Rogožin s Myškinem ulehnou po boku Nastassji.

Jinak ale po obrovském jevišti chodí postavy v kostýmech, které spolu s pár kusy nábytku evokují dobu někdy od padesátých let minulého století plus minus do současnosti. Vše je na jevišti jakoby ztracené a příliš univerzální a odtažité na to, aby se člověk s někým ztotožnil. Některé scény se odvíjení paralelně, což vnímání ještě dál komplikuje.

Pěvecké výkony se v daný večer pohybovaly na různé úrovni, například představitelka Nastassji, litevská sopranistka Ausrine Stundyte, měla dost ztěžklý a rozevlátý hlas, lépe se poslouchal tmavý a příjemný baryton běloruského pěvce Vladislava Sulimského coby Rogožina, případně mezzosoprán Australanky Xenie Thomasové v roli Aglaji. Solidně se uvedl slovenský tenorista Pavol Breslik, jenž byl obsazen do role Ganji.

Jednoznačně dominantním výkonem večera byla kreace ukrajinského tenoristy Bogdana Volkova v roli Myškina. Už bílým oblečením a blonďatou parukou sugeroval něco neskutečného, až andělského, stejně jako jeho štíhlý, jasný lyrický tenor v sobě měl něco jímavého a laskavého. Také gesty a řečí těla se mu dařilo vystihnout člověka, jenž chce soucitem a krásou napravovat svět a jehož zklamání krutě zasahují. Režisér ho celkem zbytečně nechal mimo jiné psát křídou na tabuli vzorečky Newtona a Einsteina – asi aby demonstroval, že je vzdělaný, leč mimoň. Nicméně scéna, v níž Myškin dostane epileptický záchvat, patřila k jedněm z mála, jež mne vytrhly z nudy.

Foto: SF / Bernd Uhlig