„Skladba Zemka Nováka je vystavěna na originální myšlence jednohlasé, lineární kompoziční práce.“

„Ač Andsnes studoval v Bergenu, je odchovancem české klavírní školy.“

„Sommerova třívětá Vokální symfonie je dílo dramatické, přináší nadčasová sdělení.“

Tři výrazné skladatelské osobnosti ze tří různých epoch evropské hudby se setkaly v programu čtvrtého pořadu abonentní řady „C“ České filharmonie. První z tří plánovaných koncertních večerů se uskutečnil 24. dubna v Dvořákově síni Rudolfina a dirigent Jakub Hrůša byl postaven před velmi závažný a ne zrovna lehký úkol. V úvodu přednesl ve světové premiéře patnáctiminutovou originální kompozici Pavla Zemka Nováka Canto, unisono per orchestra, následoval Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 16 Edvarda Hagerupa Griega v sólovém partu s klavíristou Leifem Ove Andsnesem a vyvrcholením večera se stalo provedení Vokální symfonie pro alt, recitátora, sbor a orchestr od Vladimíra Sommera, na které se podílel Pražský filharmonický sbor.

Zemek Novák, nejmladší z autorů, je odchovancem brněnské skladatelské školy třetí třetiny 20. století, Griegova hudba představuje jeden z vrcholů hudby romantismu, Vladimíra Sommera, ač tvořícího v nelehké době poúnorové deformace československé umělecké tvorby, lze dnes právem považovat za plnohodnotného pokračovatele snah klasiků evropské hudby první poloviny dvacátého století.

Skladba prvního z autorů je vystavěna na originální myšlence jednohlasé, lineární kompoziční práce. Logicky vychází z chorální tradice (jak kompozičně, tak ideově), absorbuje však i podněty lidového zpěvu. Jeho melodické linie jsou tedy převážně diatonické, hudba vědomě postrádá vertikální, tedy harmonické dimenze. V kontextu orchestrální kompozice je zde autor nasměrován k důmyslné instrumentační práci. Pracuje s velkým nástrojovým obsazením, jeho orchestrace je jemná, neobyčejně bohatá, zvládnutá skvěle, dalo by se říci, že až na úrovni Hectora Berlioze. Perfektní ladění a intonace je zde nezbytnou podmínkou úspěchu. Není možné si představit uspokojivé provedení tohoto díla orchestrem jiných než vynikajících kvalit.

Jednou ze záruk vysokého standardu provedení slavného Griegova Klavírního koncertu a moll je volba špičkového umělce, nejlépe rovněž norského původu. Dramaturgie sáhla po Leifu Ove Andsnesovi (rozhovor čtěte ZDE). Ač studoval v Bergenu, je odchovancem české klavírní školy – na tamní konzervatoři byl ve třídě našeho Jiřího Hlinky. S Griegovým veledílem je spjat již od samých začátků své úspěšné koncertní kariéry. Hraje skvěle, s dokonalou technikou, noblesou a uměřeným výrazem. S dirigentem Jakubem Hrůšou si velmi dobře porozuměl, zejména při tvorbě agogického průběhu kreace. Škoda, že toto jejich subtilní souznění na konci první věty zhatila nekulturnost pražského publika, které, možná v dobrém úmyslu, nicméně velmi nepatřičně tleská i uprostřed cyklické formy. Jemnou tkáň sólového partu Andsnes přehledně diferencuje dynamicky a neobyčejně bohatou škálou úhozu. Takto okouzlil Rudolfinum i Rachmaninovovou Etudou v přídavku. 

Sommerova třívětá Vokální symfonie je dílo dramatické, přináší nadčasová, naléhavá sdělení. Veden vlastní tvůrčí ideou skladatel řadí za sebe literární předlohy tří autorů, Franze Kafky (první věta V noci), Fjodora M. Dostojevského (druhá věta Sen) a Cesara Paveseho (závěrečná část Přijde smrt a bude mít tvé oči). Po mnoha stránkách originální partitura je vypracována důsledně, do sebemenších detailů. V souladu s celkově pochmurnou náladou celého díla autor preferuje hluboké orchestrální polohy, časté jsou paralelní postupy nástrojů v mixturách. 

Provozování tohoto díla má již dlouholetou tradici. Po Václavu Neumannovi je nastudoval například Karel Ančerl, Jiří Bělohlávek, Petr Altrichter. Dnešní provedení Českou filharmonií, vedenou Jakubem Hrůšou, bylo dychtivě očekáváno a lze říci, že publikum bylo v plné míře uspokojeno. Ke hlubšímu prožitku nepochybně přispěla projekce všech textů díla na tmavé plátno, umístěné nad orchestr, na varhanní prospekt.

Ve skladbě jsou tři sólové party, každý jiného typu. Mezzosopránový vynikajícím způsobem ztvárnila Markéta Cukrová. Má dynamicky vyrovnaný, příjemný hlasový fond. S barvitostí přednáší hluboké partie, jistotu neztrácí ani ve vysokých polohách, když kupříkladu vzestupnou velkou sextou v závěru díla bezpečně dosahuje až na dvojčárkované hes. Kontrast proti jejímu v podstatě lyrickému přístupu tvoří naléhavý, až ječivý, nicméně rovněž perfektně Rudolfem Medňanským přednesený tenorový part Mikolky, ozývající se ve druhé větě ze smíšeného sboru. Významnou roli v díle hraje třetí sólový part, je recitační. Dramaticky naprosto přesvědčivě jej přednesl herec Martin Myšička. Skladatel si provedení recitačního partu představuje zesílené amplifikací, vzdor tomu v mnohdy husté orchestrální a sborové sazbě recitátorův hlas zanikal. S Pražským filharmonickým sborem dílo nastudoval Lukáš Kozubík. Musel řešit nejen intonační, ale i časté mluvené pasáže, či spíše sborové výkřiky se silným emocionálním nábojem.

Koordinaci všech složek díla Jakub Hrůša zvládl s lehkostí a nadhledem. Jeho jemnost a noblesa byla přítomna i ve značně forzírovaných úsecích díla. Příznivý dojem z tohoto výkonu nás utvrzuje ve zkušenosti, že i tragicky těžká témata, jsou-li tlumočena s opravdovým uměleckým mistrovstvím, se mohou stát zdrojem krásy a vznešenosti.

Foto: Petra Hajská / Česká filharmonie