„Jekatěrina Krovatěva učarovala lehkostí a jemností svého hlasu a osobitým hereckým projevem.“

„Kdyby každý z diváků chtěl takto bez respektu vyjadřovat názor, propukla by v hledišti bouře.“

„Zcela bez soucitu hrabě plivne na Zuzanu, která v této inscenaci zcela pozbyla své vychytralosti a věrnosti.“

Základní kus operního repertoáru, Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta, byl předveden v novém kabátě. Postaral se o to soubor pražského Národního divadla v čele s režisérkou Barborou Horákovou Joly. Šéfkou hudební stránky inscenace se stala Julia Jones. Premiéra se uskutečnila v pátek 9. června 2023 a do značné míry překvapila.

Předchozí, spíše tradiční nastudování Figarovy svatby z roku 2018 v režii Magdaleny Švecové nyní nahradila moderněji a aktuálněji laděná inscenace Barbory Horákové Joly. Ta zcela zjevně vychází z dvojsmyslnosti Da Ponteho libreta, přičemž v některých částech se od ní snaží oprostit, v jiných jí naopak nachází a využívá. Na jevišti se však neděje nic, co by si s libretem odporovalo. Inscenace kombinuje Mozartovu hudbu s prvky pop music a využívá po celou dobu promítání. To při páteční premiéře 9. června ve Stavovském divadle pobouřilo některé diváky dokonce natolik, že si neodpustili hlasité poznámky. Sólisté předvedli profesionální pěvecké výkony, ale zejména upozornili na to, jak je pro operní pěvce v dnešní době důležité být i schopným hercem.

Zvedá se opona a namísto běhavé melodie předehry se Stavovským divadlem nese zvuk sekačky na trávu, již se následně snaží zahradník Antonio (Roman Vocel) znovu nastartovat. S posledním pokusem se konečně spouští jedna z nejslavnějších operních předeher vůbec. Na scéně se kromě postav začínají objevovat malé repliky domů, které odkazují na povolání hraběte Almavivy – ten totiž pracuje jako realitní makléř. Velmi svižným, avšak zvladatelným tempem uhání hráči orchestru vpřed pod vedením anglické dirigentky Julie Jones, která je provádí cestou plnou dynamických rozmanitostí a kontrastů, plynulých crescend a decrescend. Bravurní a naprosto srozumitelné štěbetání houslí doplnila potěšující intonace dřevěné dechové sekce, zejména fagotů. Životopis Julie Jones stojí za přečtení, dozvíte se v něm mimo její rozsáhlé působení napříč světovými operními domy i to, že mezi její silné stránky patří právě Mozartovy opery.

Po boku již zkušeného sólisty Národního divadla Lukáše Bařáka v roli Figara debutovala jako Zuzana mladičká sopranistka, studentka teprve třetího ročníku Janáčkovy akademie Jekatěrina Krovatěva, která pravděpodobně mnohým učarovala lehkostí a jemností svého hlasu a osobitým hereckým projevem, jenž se projevoval místy i v pozoruhodném držení těla a který jistě ještě uplatní. S proudy mladé krve přitekly na scénu také mladistvý elán a energie. Bařák i Krovatěva zahájili představení bez sebemenšího studu snad až skvostnými hereckými, ale i pěveckými výkony. Recitativy plynuly v přirozeně rychlém tempu a vzájemné reakce sólistů působily, jako kdyby se mezi sebou bavili v rodném jazyce, s maximální dávkou srozumitelnosti a pochopení. To s sebou neslo intenzivní dramatický zážitek. Moji pozornost ihned uchvátila i Lucie Pirochová a její vynikající doprovod recitativů na kladívkový klavír s mnoha arpeggii a rozklady, různými trylky a dalšími ozdobami. Stalo se, naštěstí pouze na začátku prvního dějství, že orchestr místy hlasitější dynamikou přehlušil zpěv Zuzany. O to obezřetněji však pak přistupoval k doprovodu ostatních árií po zbytek představení. Například hned v první kavatině Figara vynikla excelentně načasovaná sforzata a vůbec celkově perfektně propracovaná dynamika, s níž si pak pohrával i sólista, jehož forte znělo bez příměsi tlaku a piano zas naopak s dostatečnou oporou. Frázování, dech a artikulace šly ruku v ruce. Zkrátka bylo evidentní, že dobrá pěvecká technika umožňuje mnohé a především hereckou svobodu.

Neobvyklým a poměrně pobuřujícím symbolem inscenace se mimo jiné staly vsuvky úryvků z populární hudby hrané buďto live, nebo z reproduktorů. Jeden takový doprovázel i Bartolův příchod na scénu. Touto rolí debutoval na prknech Národního divadla Tomáš Šelc, jenž předvedl herecky i pěvecky konzistentní výkon. Kateřina Jalovcová jako jeho partnerka Marcellina svou výstředností ulítlé sekrétářky však pozornosti strhla více. Cherubína, emo puberťáka, který hledá svoji identitu, ztvárnila Jarmila Balážová, která se taktéž v této roli objevila v Národním divadle vůbec poprvé. I Basilia, slizkého rejpala, vyprovodila na jeviště jiná hudba než od Mozarta a k tomu osvětlení jako na diskotéce. Josef Moravec mi v této roli s trochou nadsázky připomínal knížepána z Princezny ze mlejna. Za doprovodu akordeonu pak přichází hrabě (Pavol Kubáň) vyvolávající přirozený respekt a svůdným tancem (choreografie Jan Adam) vábí Zuzanu. Realisticky a vtipně působila kratičká scénka, kdy se jí hrabě snažil něco sdělit a jedno slovo začínal natřikrát, protože se mu zdálo, že se kolem něco hýbe. To byl samozřejmě schovaný Cherubín. Ať už za tím stojí kdokoli, režisérka, či samotní sólisté, ráda bych poukázala právě i na tyto zdánlivě banální scénky, kterých se odehrálo však mnohem více a které se dle mého díky precizní a detailní práci sloučily ve větší celky – v jednotlivá dějství plná realistické přesvědčivosti.

Sboristé (sbormistr Lukáš Kozubík) se poprvé na scéně vyskytli jako bezdomovci, kterým Figaro s hrabětem nalévají polévku, pak se ale něco zvrtne a na text „Házejte květy k nohám našeho pána!“ po Almavivovi házejí misky. Jelikož se orchestr trochu více „odvázal“, zdálo se, že sboristé tvoří spíše jeho podbarvení. Později ve třetím dějství si však sbor respektu vydobyl více. Zde se ukázala ironická práce s libretem. Nutno však podotknout, že dosud se na jevišti neodehrálo nic, co by s ním nekorespondovalo. To ostatně snad platí o celém představení, tedy vyjma situace, kdy dle textu skáče Cherubín z okna, reálně však padá do díry pod jevištěm, což je spíše důsledek technických možností.

Nastal osudový okamžik a s ním otázka, jak vyplnit krátkou pauzu mezi prvním a druhým jednáním. Režie zvolila promítání snímku na oponu. Za mě adekvátní nápad s vhodným tématem – život hraběte a hraběnky před událostmi odehrávajícími se na ploše vlastní opery, tedy jejich seznámení, svatba, líbánky a následně bohužel i ztráta dítěte, což skvěle koresponduje s labilní povahou hraběnky v prvních třech dějstvích. K snímku zněly v podání Tomáše Křemenáka na sopránový saxofon části skladeb od Nina Roty Silnice a Kmotr 2. Po první z nich pronesla paní z hlediště sarkastické „bravo Mozart“. Po druhé z nich pro změnu „a proč?“. Ještě před tím jsem zaslechla průpovídku „to není vtipný“ a tak podobně. Kdyby každý z diváků chtěl takto bez respektu vyjadřovat názor, propukla by v hledišti bouře.

Druhé dějství odstartovala zkušená pěvkyně až s mezzosopránovou barvou hlasu Barbora Perná v roli (dočasně) psychicky labilní hraběnky sedící na obrovském svatebním růžovém dortu. Nad ní se přitom snášelo několik svatebních šatů. Na špičce onoho dortu pak zpíval Cherubín svoji druhou árii. Následující ansámbly včetně závěrečného finále působily opět maximálně propracovaně a veškeré akce na sebe zcela nenuceně a přirozeně navazovaly tak, že se ani nenaskytla příležitost soustředit pozornost na jiné podněty. První půlka představení tedy končí tak, že se všichni hádají a hází po sobě kopečky šlehačky.

Poměrně zásadní zvrat však přichází ve třetím jednání. Zuzana nedokázala odolat hraběti a má s ním sex. Je pravdou, že to byla již asi třetí scéna tohoto typu a opakovaný vtip není vtipem, nicméně tento čin měl později své následky… Bohužel poměrně infantilně působila scéna, během níž Figaro zjišťuje svůj aristokratický původ. Sedí na klíně Marcelliny a Bartola a hraje si s hračkami pro batole. (Musím však podotknout, že některým divákům to vtipné přišlo.) Kromě toho se připravuje několikanásobná svatba. Opět přicházejí sboristé, o kterých si chvíli myslím, že to jsou maturanti, neboť jim přes ramena visí šerpy. Pravděpodobně se však jedná o svatebčany. Dámy ze sboru zdobily šaty ve stylu 50. let. Bartolův kostým evokoval kovboje, Marcellina byla oblečená jako sekretářka, Almaviva nejdříve podobně jako Bartolo a následně se na scéně objevil v džínách a bílé košili. A Basilio se pro změnu promenádoval v sametovém obleku. Snažila jsem se mezi kostýmy (Nicole von Graevenitz) zachytit nějakou paralelu. Promítání na oponě evokovalo rovněž dobu kolem 50. let. To ale zase narušoval Figaro obyčejnou košilí a tepláky. A tak mne volba kostýmů spíše zmátla. Mezi třetím a čtvrtým dějstvím přišlo na řadu opět promítání, které tentokrát zobrazovalo příběh Zuzany a Figara. Doprovodem zněla italská píseň Tutto Nero původně od Micka Jaggera a Keithe Richardse v podání Marie Šimůnkové a Jarmily Balážové, které se představily v trochu jiném než operním světle. (Na konci nesměla chybět sarkastická poznámka z hlediště „a proč?“.)

Poslední dějství zdobily kulisy houbiček všeho druhu. Scéna (Falko Herold) tedy působila docela pohádkově na to, jaké drama se zde najednou odehrávalo. Začalo to zlehka árií Barbariny (Marie Šimůnková), komplicem Cherubína, která předváděla i při své menší roli obdivuhodný výkon. Obdobně jako Vít Šantora v roli koktajícího Curzia. V běžných inscenacích zpívá Zuzana árii „Deh vieni non tardar“ hraběti pouze na oko, protože jde pouze o součást plánu a ve skutečnosti zůstává věrná Figarovi. V novém nastudování Barbory Horákové Joly je text zbaven dvojsmyslu a Zuzana se hraběti vyznává doopravdy. Je do něj zamilovaná. Asi proto, že s ním čeká dítě… Jediným dobrákem zde de facto zůstává Figaro, jenž zůstává oddaný své snoubence, a možná i hraběnka, která ačkoli měla pletky s Cherubínem, stále touží po přízni svého manžela. Rosina navíc prošla zásadní životní změnou, rozhodla se zničit své vzpomínky na dobu, kdy přišla o své dítě, a odhodlaně se otevírá vstříc životu. Almaviva prozírá a chytá hysterický záchvat. Přichází chvíle opravdového napětí, co bude dál. Zcela bez soucitu hrabě plivne na Zuzanu, která v této inscenaci zcela pozbyla své vychytralosti a věrnosti, naopak se potápí na úroveň svých pudů a poté, co se podvolila muži, který o ní povrchně projevil zájem, se stává obětí společnosti. Hraběnka jí charakterně podává ruku. V závěrečném ansámblu „Coriam tutti“ se společně všichni těší alespoň na příchod nového potomka.

Režisérce Barboře Horákové Joly nelze odepřít smysluplnost novodobé myšlenky, kterou se snažila vnést do inscenace vznikající dokonce v koprodukci s Národním divadlem v Mannheimu. Zcela zjevně detailně pracovala s libretem a využila jeho dvojsmyslů, které buďto jako v případě Zuzany odstranila, nebo jako v případě hraběnky dotvořila. A my jakožto posluchači se musíme oprostit od zdánlivě jednoznačně chápaného Da Ponteho textu. Bedlivě jsem sledovala titulky, abych si ujasnila, jak moc je akce na jevišti v rozporu s textem, a vyjma několika málo výjimek jsem musela uznat, že nic není překroucené. A navíc… co by měl posluchač ocenit více než zřetelnost příběhu? Mnohdy překypuje symboly, které stejně běžný divák nepostřehne. Ačkoli nejsem Mozartovým životopiscem, domnívám se, že v autorově době Figarova svatba reflektovala něco neobvyklého, co skýtalo tendence pobuřovat, a že Mozart nebyl žádný suchar, který by setrvával v konzervativnosti a odsuzoval průkopnické činy. Dnes jsou tyto tendence obdobné a máme stejnou možnost poukazovat právě uměním na to, co se kolem nás děje, co všichni můžeme vidět, a dokonce to víme, ale snad z lhostejnosti o tom jen málo mluvíme. Doba je jiná, doba si žádá využívání nových technologických vymožeností, čímž poukazuji na promítání, které bylo přítomno po celou dobu opery, doba si žádá pohrávat si s texty a významy a nalézat v nich aktuálnost, doba si žádá, aby opera byla něčím víc, než pouze zrcadlem osmnáctého století, doba si žádá konceptuální přístup a propojování více složek umění, čímž reaguji přinejmenším na úryvky z pop music. Ačkoli se účinkující standing ovation nedočkali, představení jednoznačně skýtá vysoké umělecké kvality.

Foto: Národní divadlo / Ilona Sochorová