„Hráči v čele s dirigentem Andrésem Orozco-Estradou přivezli na Slovensko přitažlivý koncertní program, a tak ve vyprodané Redutě byla cítit slavnostní nálada a značná očekávání.“

„Finální pochod, ohlášený trubkou, v pevném tempu jen dokreslil atmosféru lesku a publikum dohnal k ovacím. Lepší začátek si nelze představit!“

„V Bratislavě jako by Rachlin zapomněl jít do pověstného detailu, a svoji hráčskou nápaditost dostatečně nevycizeloval. Často zbytečně chvátal a na několika místech se dokonce nepotkal s orchestrem, a to přesto, že mu Orozco-Estrada dával neskutečně prostoru.“

Hostování orchestru Filarmonica della Scala na Bratislavských hudebních slavnostech přineslo obrovský příval hudební energie, a to nejen díky předehře z Rossiniho opery Vilém Tell, ale i Beethovenově Sedmé symfonii a Mozartovu Houslovému koncertu č. 3 v podání houslisty Juliana Rachlina. Italové v čele s podmanivým dirigentem Andrésem Orozco-Estradou vytvořili mimořádný večer, při kterém snad došlo i na pověstnou apoteózu tance.

Po úspěšném zahajovacím koncertu 58. ročníku Bratislavských hudobných slávností v podání Slovenské filharmonie, kterou řídil v Bratislavě dobře známý francouzský dirigent Emmanuel Villaume, se o den později, v sobotu 23. září večer, představil orchestr z milánského operního domu Teatro alla Scala, Filarmonica della Scala. Hráči v čele s pětačtyřicetiletým dirigentem Andrésem Orozco-Estradou přivezli na Slovensko přitažlivý koncertní program, a tak ve vyprodané Redutě byla cítit slavnostní nálada a značná očekávání. A Italové nás rozpálili hned na začátku.

Jako první jsme vyslechli italskou klasiku: předehru z opery Vilém Tell, poslední z 39 Rossiniho oper, s ikonickou finální části, při které, s trochou nadsázky, občas létají i třísky. Než k tomu však došlo, orchestr stačil na krátké ploše představit více zvukových poloh a dosvědčil tak své sžití s operním žánrem. Viléma Tella hráli jakoby spatra a přes všechny zvukové výpady nesmírně elegantně. Nejprve zaujala krásně sytá a přitom lehce znějící violoncella, jež na počátku skladby navodila „ticho“ před přicházející zvukovou bouři. Tu rázem obstaraly lesní rohy a trubky hrající až na dřeň, podpořeny dravě dirigujícím Andrésem Orozco-Estradou, jenž umí velmi dobře zacházet s emocemi. A speciálně u Viléma Tella ukázal, že tato skladba umí být v dynamice mnohem bohatší než v rovině pouhého přecházení od pianissima k fortissimu. Finální pochod, ohlášený trubkou, v pevném tempu jen dokreslil atmosféru lesku a publikum dohnal k ovacím. Lepší začátek si nelze představit!

V druhé skladbě večera mezi sebou hráči uvítali osmačtyřicetiletého houslistu Juliana Rachlina, který se ujal sólového partu Koncertu pro housle a orchestr č. 3 G dur, KV 216 Wolfganga Amadea Mozarta. Rachlin si s orchestrem i dirigentem ve svém pojetí slyšitelně i viditelně rozumí. Mozarta pojal velmi temperamentně, podpořen rychlým tempem Orozco-Estrady. Hrál hravě a vzletně, se třpytícím se tónem a především v kadencích naplno projevil svoji interpretační spontaneitu. Podobným způsobem se s milánskými představil v roce 2021 na Dvořákově Praze. Bratislavský koncert se tomu pražskému v lecčem podobal. I tady, mimo výše uvedené vlastnosti, doprovázela všechny interprety pěkná souhra. Přesto pražské provedení působilo mnohem vybroušeněji. V Bratislavě jakoby Rachlin zapomněl jít do pověstného detailu a svoji hráčskou nápaditost dostatečně nevycizeloval. Často zbytečně chvátal a na několika místech se dokonce nepotkal s orchestrem, a to přesto, že mu Orozco-Estrada dával neskutečně prostoru. Výkon v Mozartovi tak zůstal oproti výkonu orchestru spíše na povrchu a bez nabroušených hran.

Po přestávce následovala Symfonie č. 7 A dur, op. 92 Ludwiga van Beethovena. Tato populární hudba nabízí celou paletu hudebních nápadů a množství invence, a tak je pro dirigenty i posluchače vděčnou skladbou. Přechozí kusy, především Rossini, ale i Mozart, daly tak trochu tušit, jak temperamentní orchestr s tančícím a nesmírně sympatickým dirigentem u pultíku Beethovena pojme. A opravdu, slyšeli jsme hudbu plnou energie, vzletnou i hutnou, lehkou i velikou, jemnou i rázovitou, zářivou i zádumčivou, lyrickou i dramatickou. V často svižnějším tempu byla nápadná zvuková plasticita orchestru. Pro Orozco-Estradu je Sedmá navýsost romantickou skladbou. Pro dosažení takového vyznění využil všech prostředků, které mu skvěle sehraný milánský orchestr nabídl. A je něco lepšího než se takovou skladbou protančit s operním orchestrem? Zkrátka to byl energický a slavnostní Beethoven, který smetl všechny okolo, v tom nejlepším slova smyslu. Aplaudující publikum si vymohlo přídavek: předehru k Rossiniho Lazebníku sevillskému! Nikdy jsem ji neslyšel zahranou s takovým zápalem. Mimořádný večer po všech stránkách!

Foto: Alexander Trizuljak